Před rokem, 24. září 2012, má žena Petra porodila Heřmana.

Tehdy jsem řešil, jak Petru co nejlépe podpořit. Jak jí co nejvíce/nejlépe při porodu pomoci? Báječné a vlastně na době před porodem nejlepší, bylo intenzivní trávení mnohem více společného času, než bylo do té doby zvykem. Všelijaké zařizování, návštěvy a samozřejmě kurz u Ivany. Ivanin předporodní kurz, který jsem se svou ženou Petrou absolvoval, mě myslím dostatečně připravil. Ivana dala mému pohledu na porod a narození potřebnou perspektivu. Petra si přála rodit doma a tak jsem se snažil zjistit vše potřebné. Jednak to, jak sám mohu být při porodu doma nápomocen a zároveň i být připraven na nejrůznější neočekávatelné varianty. Vše bude nové. Zásadní bude být oporou, pomocníkem. Hlavně u porodu nebýt za sebe, spíš jako Petřin vyslanec. Porod prostě není o otcích ani o doktorech. Porod je o matce a jejím přicházejícím děťátku. V mém případě, o Petře a o Heřmánkovi.

Rozhodnutí zda rodit doma jsme s Petrou zvažovali společně. Při přijetí rozhodnutí jsem si uvědomoval snad všechny varianty včetně těch absolutně krajních, které by mohly znamenat, že přijdu o svou ženu i syna. Díky Ivaně a všemu dalšímu studiu jsem věděl, že ani porodnice neznamenají 100% jistotu. Přišlo mi, že největší riziko je lidský faktor a že čím méně lidí, kteří do porodu zasahují, tím menší může být nebezpečí z lidského selhání. Zároveň jsme si byli vědomi nutnosti revidovat naše rozhodnutí podle aktuálního stavu Petry, Heřmánka a informací porodní asistentky.

Když se blížil den porodu, byla domácnost připravena. Jednou v noci mě Petra vzbudila hlasitým křikem. Vyskočil jsem z postele a běžel za ní; najednou jsem však ležel na zemi a viděl dvojitě.. …nějak mi v tom šokujícím probuzení nenapadlo vyhnout se trámu, který máme v našem půdním bytě uprostřed ložnice. Když se mi zrak ustálil na jednom obraze, zjistil jsem, že Petřino úpění pochází „jen“ z bolestivých křečí v lýtku. Připomenul jsem si Ivaniny slova „..hlavně v klidu!“.

Když došlo na porod, trval nakonec 26 hodin a přiměřeně přirozeně jsme se „v klidu“ přesunuli z Prahy do Vrchlabí a z domácí postele na porodní křeslo. Rozhodnutí a činy podporující bezpečí a Petřin porod se mi snad podařily zvládnout neb jsem vlastně ani teď po roce nezaznamenal reklamaci. Narození Heřmánka přineslo velkou radost a pocit štěstí a zároveň nepoznanou tíži odpovědnosti. Ve starání se o něj jsem se necítil příliš kompetentní. Moc jsem mu nerozuměl a nerozuměl jsem příliš ani Petře. Nejistotu z neporozumění výrazně přebíjelo sdílení štěstí, hmatatelný pocit lásky a radosti.

Získat otcovskou sebedůvěru bylo ve Vrchlabí velmi náročné. Lékaři či sestřičky často oznamovali – nevysvětlovali. Poučen Ivanou jsem usiloval o slušné, emancipované a přátelské vztahy s lékaři. Když jsem žádal vysvětlení, ptal se po alternativách a chtěl učinit kvalifikované rozhodnutí, nešly mi situace řešit nekonfliktně. Vždy jako by se jednalo o zpochybňování lékařské nedotknutelnosti.

Nakonec jsme z Vrchlabí odjeli po dohodě s lékařkou, ale přesto na revers.

S Heřmánkem jsme si užili krásné dny. Pár jich bylo ještě nejistých, ale většina byla plna vědomého štěstí, radosti, lásky. Přál bych si, aby jich bylo víc, i když intenzitu bych neměnil. Aniž jsme tušili, co nám život přinese, dny s Heřmánkem jsme prožili intenzivně, vědomě a naplno (asi jako většina čerstvých rodičů). Přál bych každému, aby si mohl užít každý den se svými dětmi tak krásně, jako jsme si my užili našich 63 dní.

I díky Ivaně jsem prožil zrození, život i smrt svého syna poučen o tom, že ve vztahu s lékaři je to má vůle, vůle mé ženy a mého syna, které vedou život dál. Od Ivany jsem si myslím osvojil zdravou emancipaci v lékařském prostředí. Víru v to, že mohu být pevnou oporou své ženy a zároveň nebýt hulvátem prosazujícím zájmy silou a ostrým slovem. Stejně tak, že je třeba se vždy ptát a trvat na přáních svých i své ženy a potenciální odmítnutí řešit dotazováním a vyjednáváním.

Myslím, že i díky Ivanině poučení jsme si zařídili všechno kolem Heřmánkovy smrti tak, aby nás to, až bolest odejde, v budoucím životě netrápilo, ale těšilo. Všem musím doporučit mít svou porodní asistentku. Z mé zkušenosti pomáhají v radosti i ve strasti. Díky moc Ivano, Marie, Jano..

Přeji Vám hodně zdraví a energie pro Vaši práci.

Vít Masopust

349. Když životy voní po Heřmánku