Svůj příspěvek píšu, abych se podělila o svou zkušenost s prací samostatné porodní asistentky, do jejíž péče jsem se v průběhu prvního, druhého a teď I třetího těhotenství rozhodla svěřit. Je svědectvím toho, jak důležitá je úzká interakce budoucí matky se zkušenější ženou, jež ví, co se během těhotenství odehrává v tělesné I duševní rovině. Jež se dovede naladit na potřeby ženy v očekávání a podpořit její psychiku, a to jako součást adekvátní lékařské péče.

Poprvé jsem otěhotněla, když jsem byla na stáži v zahraničí. Jediný zdroj informací o tom, co se ve mně odehrává a bude odehrávat, byl internet a můj český gynekolog, za kterým jsem se brzy vydala. Na webu jsem se dočetla o všech špatnostech, které těhotenství provázejí, a můj gynekolog mě v nich pouze utvrdil. V 16. týdnu po nedobrém výsledku trippletestu mě poslal na odběr plodové vody. Když jsem odmítla s tím, že 1% pravděpodobnost potratu mi přijde vysoká a že bych si dítě stejně nechala, jsem si vyslechla slova o nezodpovědnosti a potázala jsem se s naprostým nepochopením.

Půlku svého těhotenství jsem tedy prožila v očekávání toho nejhoršího. Proměna ve vnímání těhotenství nastala až po přečtení knížky od německé porodní asistentky Ingeborg Stadelmannové. Současně s četbou její knihy jsem začala navštěvovat těhotenské kurzy jedné samostatné porodní asistentky. Těhotenství a porod najednou dostaly úplně jinou příchuť. Ne něčeho, co “musí být”, ale něco krásného, co je součástí proměny dívky v ženu, iniciací, duchovní záležitostí.

Zbytek těhotenství jsem balancovala mezi strachem, kterého jsem se nedokázala zcela zbavit, a silnými pocity růstu a zrání. Porod proběhl přímo úměrně takové přípravě. Byl bezproblémový a rychlý. Narodilo se krásné, zcela zdravé miminko Viktor, dnes již téměř čtyřletý. Avšak zážitek z porodnice ve mně zanechal I pocity osobního selhání. Měla jsem být rozhodnější a lépe vybrat porodnici! Neměla jsem si nechat po porodu na pět hodin miminko odnést! Měla jsem udělat scénu, když mu bez optání vrazili lahev, když se mi ho poprvé nepodařilo nakojit! Měla jsem se I během porodu a po něm nechat doprovázet porodní asistentkou, s níž jsem se celé těhotenství setkávala na cvičení!

Rovněž první dny a týdny péče o ten malý uzlíček byly plné rozpaků. Chyběla mi sdílená zkušenost, pozitivní podpora, povzbuzení I pochvala. Celý první rok byl pro mě poměrně psychicky náročný, a to I přesto, že můj manžel se do své otcovské role vžil výborně a navíc pracoval z domu, tak pomohl kdykoli bylo třeba.

Měla jsem potřebu o porodu znovu a znovu hovořit, sdílet, poslouchat zkušenosti druhých. Připadala jsem si nějak na půl cesty své iniciace dívky v ženu. Něco jakoby tam chybělo.

Velkým zadostiučiněním pro mě bylo druhé těhotenství, které přišlo krátce poté, co synek oslavil první rok života.

Klára Pirklová