Leden 2013, Newport, Wales, Velká Británie. Právě jsme se přestěhovali. Miminko se mohlo kdykoliv narodit. Já doufala, že ještě počká, až se zabydlíme. Opravdu počkalo, ale ne tak dlouho…
Na domácí porod bylo vše připraveno.
Na klinice jsem navštívila mou porodní asistentku. S úsměvem poznamenala, že „ty její těhotné“ nerodí a nerodí. „Dětičky jsou jako ovce. Když cítí zimu, nechce se jim ven. A to má ještě začít sněžit, tak to aby si ta miminka nepočkala až do jara :o).“
Blesklo mi hlavou, zda by právě sníh nemohl vyprovokovat to naše miminko, protože mám sníh ráda a u nás v Jizerských horách jsou sněhové zimy obvyklé. Ne jako tady ve Walesu.
Padající vločky působí tak pokojně. Zatápíme v krbu, z konvičky nalévám horký čaj.
Před pár dny ukončení práce, pak to stěhování, nachlazení, únava a poslední noci téměř bez spánku. Nevím proč – že by známky blížícího se porodu? Celé těhotenství v perfektní kondici, dobré spaní a teď takové změny?
Volá mi moje porodní asistentka, že následující dva dny má hodně sněžit (volal Vám někdy v ČR Váš gynekolog těsně před porodem, aby Vás upozornil na počasí?) a ať si miminko ještě počká, protože ona má zrovna ty dva dny volno.
První sněhový den jsme s manželem na večer odlili bříško. Odlupuji sádrový odlitek: „Zítra uděláme ještě jednu vrstvu, tahle „skořápka“ je moc slabá“.
Celá od sádry si dávám koupel. Chvilku po zaschnutí odlitku ho pokládám znovu na břicho. Nějak nepasuje. No nic, dokoupíme sádrový obvaz a převrstvíme to, aby odlitek dobře držel tvar.
V noci zase nespím. Jako bych poslední dny vždy navečer vypila zelený čaj. Šance na usnutí mizivá, ale co, vždy s nadcházejícím ránem usnu a prospím dopoledne. Žádné povinnosti nemám, tak budu spát přes den.
V šest ráno mě zrovna, když zabírám, budí nějaké vlhko pode mnou. A je to tady!

Podvědomé tušení včera večer bylo oprávněné. To proto takové odhodlání udělat odlitek břicha – pár minut před začátkem sportovních událostí, které manžel nechtěl zmeškat.
To, že mi ten večer při koupeli kleslo břicho, taky nebylo jen zdání.

A moje prožívání situace? Přiznám se, že jsem byla trochu zklamaná, že porod nepočkal den nebo dva. Po noci nevyspalá, stále ne úplně uzdravená z rýmy, přede mnou úklid, nákup jídla, návštěva kliniky kvůli výsledkům krevního testu na železo, zda ho mám vůbec dost na porod doma. Moje asistentka má volno…

Dala jsem si pod sebe plínu a do osmi ještě odpočívala. Pak už mi to nedalo, do deseti udělala základní úklid, najedla se a vyrazila s manželem (naštěstí měl zrovna volno) pro výsledky krevních testů. Zde mi sdělili výbornou zprávu, že hladinu železa v krvi mám v pořádku.
Odtud na nákupy. Manželovi to bylo trochu divné, proč nakládám do košíku hotové polévky, různé sladkosti a vůbec takové nezvyklé zásoby, když můžeme koupit levnější základní suroviny v jiném obchodě. Nic jsem mu zatím neřekla, abych ho neznervóznila (i když se později ukázalo, že na probíhající porod reagoval skvěle a byl mi jen oporou, ne přenašečem adrenalinu).
Procházka z nákupu působila blahodárně. Při větším soustředění se na sebe bylo možné postřehnout pravidelné kontrakce. Jejich intervaly, dle měření na mobilním telefonu, byly tříminutové. Při chůzi a povídání s manželem ale nebyly příliš silné.
Doma kontrakce splynuly s množstvím dalších úkonů: „Rychle se najíst, uklidit, vyleštit zrcadlo v koupelně, aby nebylo poprskané :-), přitopit…“
Manžel brzy dobře pochopil, co se děje.

Odpoledne rychle ubíhalo, přestože kontrakce byly stále po třech minutách. Mému tělu se dařilo na ně reagovat tak, že nebyly nijak bolestivé. Zvyšující se frekvence mých pohybů zajišťovala nebolestivý postup porodu – poskakování na míči, tanec při těch nejrytmičtějších písničkách. Pobavilo mě, jak moc se mi najednou líbí songy, které bych si za normálních okolností nepustila. Má potřeba byla slyšet cokoli veselého, rytmického – nejlépe nějakou „puberťáckou pop music“.
Poskakovala jsem, bylo mi veselo. Kontrakce sílily, ale zároveň splývaly s tancem a spontánními pohyby.
Velmi účinné bylo posadit se na toaletu a při kontrakci začít rytmicky boxovat rukama před sebe. To fungovalo perfektně! Žádná bolest, ale naopak pocit, že kontrakce dobře plní svoji funkci.

Protože se nedalo odhadnout, jak dlouho bude porod trvat, koupel jsem odkládala na co nejdéle, abych nebyla zbytečně brzy rozmáchaná a nevyčerpala vodu z bojleru. Po několika hodinách kontrakcí jsem neodolala, napustila vanu, přitom se sprchovala a zpívala.
Zpěv přicházel s intenzitou kontrakcí stejně spontánně jako mé „taneční kreace“. Tělo mi ukazovalo, jak perfektně to porodu pomáhá (otevírání hrdla při zpěvu či „hekání“ opravdu zaručeně pomáhá otevření hrdla děložního!). Zpěvu bylo hodně, až mě zamrzelo, že nemám na porod připravený nějaký repertoár a vymýšlením, co budu zpívat, se trochu rozptyluji od rození.
Po nabažení se vany vedla cesta za manželem do našeho pokoje. Tam opět tanec nebo hopsání na míči. Budete se smát, ale manžel mi pouštěl z internetu hokejové chorály i s videem z kotle a ledu. Přesně takové chorály jsem potřebovala! Probouzelo to ve mně bojovnost a odhodlanost se „s tím poprat“.

Aby vše nebylo ideální, tak se přiznám, že jsem se jednou smutně zadívala na postel, že bych si tak ráda lehla a dospala se. Následoval pokus, zda to půjde… Ležet se dalo vždy maximálně minutu. Takový leh a po něm náhlý výskok při kontrakci a zase leh… to nebylo moc k odpočinku. Kdybych ale polevila, kontrakce by pravděpodobně začaly bolet a to jsem teda nechtěla.
Zatím to šlo bez bolesti, ale byl to sportovní výkon. Prostě protančený den po probdělé noci.
Fyzická kondice byla potřeba. Ale i navzdory únavě, rýmě a několikahodinovým kontrakcím pro třech minutách šlo vše dobře.

Některé ženy v této fázi porodu potřebují aromaterapii, jemně se vlnit v teplé vodě a poslouchat uklidňující hudbu.
„Nějaká levandulová vůně, klidná hudba? Ani nápad!!!“
Má potřeba byla mít jen čerstvý vzduch, být v akci a s vervou se pustit do boje. Manžel (fotbalový rozhodčí a hokejový nadšenec) mi fandil (jeho kamarádi fotbalisti se teď asi hodně smějí :-D) a občas poskakoval se mnou. Jeho um úžasně podporovat zužitkoval nejen při sportovních utkáních, ale i při mém porodu 🙂

Po čase mi došlo, že už nepřekonávám pocit, kdy se mi nechce tančit a zpívat (pro mou unavenost a možná i lenost), ale musím, protože kontrakce si to žádají… Nastoupila fáze, kdy šlo vše samo a přirozeně.
Přirovnala bych to k pocitům, které znám ze zdolávání kopce na kole: Na rovince pohodový rozjezd, pak začalo stále více nepříjemné stoupání. Zejména na jaře, po dlouhé zimní pauze, pro mě bylo překonání některých strmějších úseků nesmírně náročné. „Slezu z kola, ne neslezu! Slezu! Neslezu!“ To byl vždycky boj! První jízdy byly často o tlačení kola do kopce a na vrcholu se dostavovaly výčitky z nepřekonání se. Další jízdy byl už tento boj se sebou lehčí a lehčí, až to šlo v dříve krizových úsecích bez přemáhání. Myšlenky na slezení z kola už mě neprovázely. Nejen, že mě opustilo nutkání jít do kopce pěšky, ale tak dobře jsem se rozjela, že mi pak bývalo líto, že už je po výletě.
Přesně tak to bylo u mého porodu!
Nejdřív se mi tak nechtělo! Pak to překonávání, abych spolupracovala s kontrakcemi, až nastal režim, kdy to šlo krásně samo a já ani nechtěla, aby to skončilo.

Cítila jsem se skvěle a řekla manželovi, ať připraví telefonní čísla, že budeme za chvilku volat do Maternity Unit (místo, kde pracuje tým porodních asistentek, odkud vyráží k porodům a dávají podporu a rady rodícím matkám), kde nám pomohou zhodnotit situaci a podle toho se zařídíme.
Na případné varianty porodu vycházející z nenadálých okolností jsme byli, zejména psychicky, dobře připraveni (i to velmi pomohlo mému porodu – byla jsem připravena na vše).
A pro porod doma: nachystané nepromokavé podložky, pytel věcí pro porodní asistentku, které si tu u nás před pár dny nechala, 14 bomb rajského plynu zajištěných také naší asistentkou (v UK se při porodu doma rajský plyn běžně používá, viz příběh č. 366). V nemocnici zamluvenou vanu, detailně vypracovaný porodní plán. A kdybych tam měla jít se svou porodní asistentkou (která měla právě volno až do rána a já rodila večer), nemusela bych po příchodu do porodnice nic řešit, vše by vyřídila ona. Ale i tak o mně dobře věděli.

Otevírám knihu Aktivní porod a při houpání na míči pročítám, jak mohou jednotlivé fáze porodu vypadat (četla jsem tuhle knihu několikrát, ale při vlastním porodu to je opravdu jiné počtení :-)). Přirozená a obvyklá je fáze vyprazdňování – zvracení, stolice. Zatím nic. Naopak, jakmile dočítám řádky o tom, že před „vrcholem“ porodu bývá častá potřeba dát si sklenici vody a něco k jídlu, přemáhá mě veliká žízeň a chuť na čokoládu.
„To ještě nebude ono. Spíš se potřebuji posilnit na další hodiny porodu. Je jedenáct večer, miminko by se mohlo narodit zítra.“

Čokoláda mi neskutečně chutnala, stejně tak dvě sklenice vody byly velmi osvěžující.
Manžel ještě nevolal. Viděl, jak se láduju čokoládou, čtu si knížku a vesele při tom skáču na míči.
„Ještě si dojdu na velkou. Zavoláme hned potom.“
Vcházím do koupelny a je mi tak moc dobře. Kontrakce se najednou velmi zkrátily a zintenzivnily. Při „zpěvu“ ze mě najednou vyšel tak hlasitý zvuk, až výkřik, poté další, až se přišel podívat manžel. „Všechno je v pohodě, jen mě to samo najednou nutí vykřikovat.“
Odešel a mně už došlo, že nepotřebuji na „velkou“, ale ten pocit vyvolává naléhání hlavičky. Jenže stejně tak jsem nepotřebovala manželovi vysvětlovat, co se děje a pak mluvit do telefonu a při tom možná chytat rodící se miminko.
Nechtěla jsem v tu chvíli být před manželem a ani zůstávat v koupelně. Do vany se mi rodit nechtělo, byť to byl původní plán i proto, že by to mohlo snížit riziko natržení hráze a i případnou bolest.
„Zahnízdění“ v nepřipraveném pokoji vedle koupelny přišlo naprosto automaticky: rozložení igelitových podložek, ručníků, rozsvícení malé lampičky, nainstalování kamery na stojan, její zapnutí…
Přišlo nutkání na tlačení, ale pořád se mi nechtělo věřit, že už rodím. „Přece to ještě do teď nebolelo, nepřipadám si ve stavu změněného otevřeného vědomí, když si tu instaluji kameru, zapínám ji a kontroluji, zda snímá dobrý záběr a ostře.“
Snažím se nahmatat čípek. Buď na něj nedosáhnu, nebo… tam už není… zato po chvilce nahmatávám hlavičku a se zapnutím kamery poklekám v kontrakci, která mě nutí tlačit.
Miminko se rychle blížilo narození, další vlna kontrakce… snad by mohlo být na světě do pár vteřin, ale rychle postupující hlavička začala tak naléhat na hráz, že mě to začalo pálit a kdybych zatlačila, natrhla bych se. Změna polohy – na „všechny čtyři“ do kolenoprsní polohy a ovládnutí se v tlačení porod zpomalily. Byl čas se vklidu připravit, relaxovat, těšit se. Do pár minut byla hráz připravená a po další změně polohy – lehu na bok (což mě samotnou překvapilo – nikdy bych si takovou polohu rozumově nevybrala) se krásně narodila hlavička. Plány o porodu ve dřepu či na čtyřech už nešly zrealizovat a mě ani nenapadlo, že bych měla rodit jinak, než tak, jak jsem. Nebylo třeba o čemkoli přemýšlet a vědomě ovlivňovat.
Shodou okolností přede mnou bylo zrcadlo. Díky tomu bylo na rodící se miminko lépe vidět. Bylo úžasné držet a hladit tu hebkou vlhkou hlavičku. S jejím narozením pokoj zaplavila posvátná atmosféra s nepopsatelně velkým pocitem radosti, štěstí, naplnění a zároveň napětí, zda je to chlapeček nebo holčička.

Pokoj prozářil nový život. Bylo mi tak krásně. Na těle i na duši. Nebylo třeba jakkoli řízeně tlačit – vše šlo samo a přirozeně.
Teď přišel jeden z nejsilnějších momentů porodu, na který nikdy nezapomenu: Mluvím na miminko (zajímavé, jak velkou potřebu mluvit jsem v této fázi porodu měla) a povzbuzuji ho, že to zvládne a umí se narodit. Miminka opravdu vědí, co mají při porodu dělat! Jen domluvím, cítím, jak se odrazilo od vrcholu dělohy a dotáčí se. Tohle byl jeden z nejkrásnějších chvil mého života – intenzivní prožití spolupráce s miminkem. Jedno ramínko, druhé… a už držím celé tělíčko. V tom miminko vyprsklo trochu vody, zavrnělo a cestou na můj hrudník se malinko rozplakalo.
Takový krásný téměř čtyř a půl kilový chlapeček (ta velikost mě šokovala okamžitě, měřím 166 cm, vážím 56 kg (netěhotná), podle velikosti břicha jsem čekala spíš malinkou holčičku :-D!
Gabriel Jan! Narodil se ještě před půlnocí.

Volám na manžela. Ten si z toho krásného šoku lehnul na postel za mnou (já rodila vedle postele na zemi).
Pocit radosti a štěstí byl nepopsatelný. Chlapeček se brzy spokojeně přitulil a přisál. Krásně voněl. Zvláštní, jak intenzivně jsem jeho vůni vnímala a jak mi přišlo, že je to to nejlíbeznější přivonění, jaké jsem kdy zažila. Miminko bylo po vstřebání mázku krásně čisté. Koupali jsme ho až desátý den.
Placenta se narodila za malou chviličku. Byla krásná a velká. Na památku jsme ji později otiskli na plátno a poté slavnostně pohřbili na zahradě pod oknem, kde se Gabriel narodil.

Naši zlatou hodinku narušil jen můj asi dvouminutový telefonát s asistentkou, kdy jsem jednou rukou hladila miminko, druhou držela telefon a nahlas do něj mluvila. Jiné nepříjemnosti nás při ani po porodu nepotkaly.
Z Maternity Unit nám poslali ambulanci, která u nás byla za pět minut a chvíli poté přijela i porodní asistentka. Mile mě překvapilo chování mužů z ambulance – byli velmi profesionální, diskrétní a svým jednáním přispěli ke krásné poporodní atmosféře – pogratulovali, změřili puls, tlak a přátelsky a tiše se s manželem i mnou bavili do doby, než přijela porodní asistentka. Dokonce se nám nabídli, že vyhází sníh před domem, ale manžel jim radši honem uvařil kávu, aby nikam neutíkali.
Porodní asistentka nás zkontrolovala, nechala manžela přestřihnout pupečník, prohlédla placentu, zvážila miminko (neměřila ho), podívala se, jak se umí přisát a také se ještě chvíli zdržela „na kafe“, než jsem se osprchovala a převlékla. Placentu mi na požádání nechala, jinak by si ji odvezla.

Miminko se tvářilo spokojeně a bylo velmi aktivní – hrálo si s ručkama na mém hrudníku a tulilo se ke mně. Po porodu mě zaplavila taková radost a síla, že jsem do rána nespala, nevěřícně zírala na miminko, jak je krásné a že už je na světě a taky mi to nedalo a rozeslala jsem spoustu emailů o jeho narození.

Ráno už měla službu moje porodní asistentka, tak se na nás hned přišla podívat. Celé šestinedělí jsme pak byli v péči její, pediatra a ještě jedné sestřičky, se kterou se v návštěvách střídala. Moje asistentka také zajistila odvoz bomb rajského plynu, na které jsem při porodu ani nepomyslela. Spíš mě trochu stresovaly, aby nám nevyhodily dům do povětří.

Větší únava mě dostihla až skoro třetí den po porodu, ale po prospání se mě ještě i po další týdny zaplavovaly hormony štěstí a energie. Poranění jsem neměla žádné, hned po porodu bych mohla jet na nákupy na kole, ale většinou jsem byla doma s miminkem, které potřebovalo moji blízkost. Nedokázala jsem se od něj odtrhnout (a miminko ode mě – chtělo být snad většinu času přisáté u prsu :-)) a manžel se o nás krásně staral. Užívali jsme si první dny v bezprostřední blízkosti.
Kojení bylo (a je) velkou radostí. Mateřství si užívám plnými doušky a těhotenství, porod a šestinedělí vnímám jako ty nejkrásnější životní momenty – jak po stránce duševní, duchovní, tak i té fyzické.

Ala, Standa a Gabriel Jan