Ivanu jsem podpořila už prvním těhotenským příběhem a teď připojuji také druhý, psaný už s dcerkou v postýlce. Ivanu jsem poprvé potkala před asi deseti lety na konferenci v Praze na Dlabačově – tehdy se teprve začínalo mluvit o tristní situaci v našem porodnictví. I když jsem si na dítě ještě pár let počkala, konference mi hodně otevřela oči. Porodu jsem se totiž od dětství bála jako noční můry, a to kvůli vyslechnutému rozhovoru mojí mámy se sousedkou. Že porod může být i krásný zážitek, jsem se dozvěděla nejen na konferenci, ale třeba i v knížce Michela Odenta a v průběhu let jsem díky rodícím kamarádkám sledovala, jestli už se naše porodnice mění k lepšímu. Když jsem konečně otěhotněla, přihlásila jsem se samozřejmě k Ivaně do předporodního kurzu a pečlivě vybírala porodnici. Tu největší, co mám nejblíž, jsem zavrhla hned – po zkušenosti s pobytem na gynekologii, kde arogance doktorů i sester volala do nebes. Pro další menší a stále dobře dostupnou porodnici jsem byla rozhodnutá do chvíle, než jsem ji navštívila. Prohlídky tam vede sestra proslulá výrokem „porodem končí mládí“, což by zas až tak nevadilo, ale nemožnost volit porodní polohu s tím, že „nikoho nebudou sbírat ze země“, vzhled porodních sálů atd. mě úplně odradil. Nakonec jsem se rozhodla pro 50km vzdálenou porodnici, když mě Ivana ujistila, že to určitě stihnu. Teď, pět měsíců po porodu, si myslím, že jsem si vybrala dobře, i když … nevím, jestli bych byla spokojená i bez absolvování Ivanina kurzu, a díky tomu i možnosti Ivaně kdykoli zavolat, a také bez duly Olgy, která mi byla u porodu velkou oporou.

Naše miminko se rozhodlo přijít na svět o květnovém novoluní a možná i kvůli postavení měsíce bylo ten den hodně porodů. A možná i kvůli tomu, že celý den lilo jako z konve … Do porodnice jsem jela po probdělé noci, strávené ve vaně, kdy už jsem kontrakce měla po pěti minutách. A kdyby to nebylo 50 km a cesta obvykle plná kamionů, asi bych ještě počkala. Jela jsem rodit s tím, ať to hlavně není císař … Přijali mě otevřenou „na tři prsty“, předala jsem porodní plán, naštěstí jsem byla předregistrovaná, takže dlouhým vyplňováním dotazníku mě už neotravovali. Povinný ultrazvuk, kde jsem se dozvěděla, že takhle velké dítě nejsem schopná porodit. Opravdu výborná motivace k porodu. Do té doby mě nikdo nestrašil a moje široká pánev vždycky každého spíš inspirovala k tomu, aby řekl, že se mi bude dobře rodit …

Kvůli plné kapacitě pro mě neměli pokoj, převlíkla jsem se na chodbě, ale to mi nevadilo, šla jsem totiž hned na sál, partner odjel a za chvíli dorazila dula. Na sále o mě nejdřív mluvili jako o té paní, co jde na císařský řez, to jsem se ohradila, pak jsem byla paní, co jde na dirupci blan, to jsem se ohradila podruhé – „Vy jste snad nečetli můj porodní plán??“ No nečetli … Chci rodit přirozeně a k protržení plodových vaků nevidím důvod. Zvlášť když jsem tak málo otevřená. Jenže porodů bylo hodně, asi potřebovali uvolnit sál. Měli smůlu, „blokovala“ jsem ho několik hodin. Během nich klasika – únavné monitory, prohlídky a neustálé dotazy od sester, (ale překvapivě i primářky, do které jsem vkládala své naděje na přirozený porod) – „Ještě nechcete píchnout tu vodu?“ – „Ne, opravdu nechci!“. Zvlášť jedna sestra, v mundúru potřísněném krví jak řeznice, byla hodně naštvaná, že chci rodit po svém, že mě pásy od monitoru pokaždé víc utáhla. Sadistka. Ale zkrátím to – porod nepostupoval, ze sálu jsme s dulou volaly i Ivaně, abychom získaly podporu, že na protržení vody je vždycky času dost. Po několika hodinách se vyměnila směna, přišel pan doktor (i když původně jsem si tuhle porodnici vybrala i proto, že tam personál tvoří téměř výhradně ženy, nakonec jsem za tohohle chlapa byla ráda), pořádně mě prohlídnul, zhodnotil situaci a doporučil císařský řez. Do ničeho mě nenutil, pouze řekl, jak to vidí, a doporučil moje snažení o přirozený porod ukončit. Miminku něco brání sestoupit dolů, navíc je hlavička tak postavená, že by do porodních cest sestoupila špatně. Vzbudil ve mně důvěru a se slzami v očích jsem souhlasila. Na operačním sále se ukázalo, že naše vlasatá holčička má kolem krku dvakrát omotanou pupeční šňůru. Proto nešla ven. Pan doktor posléze uznává, že by protržení plodových blan všechno zkomplikovalo, moje intuice byla tedy správná. Takhle se narodilo krásné, téměř čtyřkilové miminko s apgar skóre 10 10 10. Vím, že pro porod přirozenou cestou jsem udělala snad všechno a tak se s císařem celkem bez problémů smiřuji. Píšu Ivaně, jak to dopadlo a ona mi potvrzuje, že vše je, jak má být. Následný pobyt na jipce a na pokoji už byl ukázkový, starali se o mě skvěle, maximálně se mě snažili rozkojit. Jen to jídlo … to je problém snad všude. Nevím, jak se maminka může pořádně rozkojit, když má hlad. Ale na hlad se rychle zapomene, ten se zvládá mnohem lépe než pokažený porod. A já jsem si ho díky mojí dule a i díky Ivaně v rámci možností uhájila tak, abych z něj neměla trauma. (Díky patří i mojí kamarádce Martině, která mě tehdy před lety pozvala na onu konferenci a já se dozvěděla, že porod nemusí být noční můra.) Porodnice ale mají stále co zlepšovat, hlavně co se týče přístupu k rodičkám. Takže boj nekončí!

Jana