Dobrý den všem, kteří budete číst můj – vlastně náš – příběh, můj a mé malé holčičky.

Rodila jsem v porodnici Kadaň (všemi doporučovaná – všemi, tím myslím lékaře) v roce 2011.
Jsem jednadvacetiletá maminka od dvouroční holčičky, kterou jsem rodila v porodnici. Na svůj ,,velký den“ jsem se těšila, ale i bála – samozřejmě prvorodička – a nevěděla pořádně, co mě vlastně čeká. S bříškem jsem si každý den povídala, hladila apod:. Když začaly bolesti, a to pravidelné, odvezl mě přítel do porodnice. Bylo to už kolem 23tí h, sestra mě tam přivítala s otráveným obličejem a ani přístup paní doktorky nebyl jiný. Žádné maminko nebojte se, ba naopak se uchechtávala nad mým porodním plánem (mimochodem viděla ho i má paní doktorka z ženského a nic k smíchu či pod. jí tam nepřipadalo). Přijela jsem tam v pondělí a rodila až ve středu kolem 5 hodiny ranní. Do půlnoci jsem bolesti měla po pěti minutách a stále zesilovaly, jenže jsem ještě nebyla otevřená natolik, abych rodila. Stále prohlídky v době kontrakcí a nesmět vydat ani hlásku, aby to nerušilo ostatní, a další jejich poznámka byla, že ruším noční klid. Ale já si nejsem vědoma toho, že bych nějak hlasitě sténala. Spíš jsem dýchala (jak uhnaný pes). Při monitorování jsem musela ležet nehnutě, opravdu to nešlo ležet nehnutě při křížových bolestech, které vystřelovaly do nohou (do stehen) a břicha, já potřebovala být přikrčená a ne ležet jak prkno. To se ty bolesti vůbec snést nedaly. Bylo mi řečeno, že jsem špatná matka a, že pro svoje ani nenarozené dítě nic neudělám. Že nespolupracuji – co se týče monitoringu či prohlídek v době kontrakcí. Po první prohlídce jsem začala dost krvácet. Bolesti se začali střídat dvě minuty, pak zase pět minut a pořád takhle dokolečka. Ráno mi píchli plodovou vodu – byla taková jak světle žluto-zelená a bylo jí ani ne na dvě duritky (skleničky). Ty bolesti po píchnutí vody se už snést vůbec nedali. Celé pondělí až do středy jsem nic nejedla, nespala …….. . Neustále při kontrolách jsem se ptala když už budu rodit. Každý z doktorů říkal něco jiného, vidím to tak za dvě hodiny, vidím to tak za čtyři, do večera to bude apod. Přítel, se kterým již dávno nejsem, žádnou oporou při porodu nebyl ba naopak. Poslali mě na ultrazvuk, jen já a přítel v nemocnici, kde to vůbec neznám. Chtěla jsem k sobě sestřičku, abych nebloudila po chodbách v bolestech. Nedali mi ji, že jsem snad dost stará na to, abych si zapamatovala, kudy mám jít, když mi to pověděli. Po nějaké době hledání jsme to našli, nevzali mě hned – musela jsem čekat (i když tam jiné rodičky nebyly, lidé, kteří byli přede mnou, byli normální lidé, kteří ani v nemocnici neleželi, jen prostě šli na ultrazvuk). V bolestech jsem skučela před lidma na chodbě – ti na mě akorát zírali, neboť nejen že mám porodní bolesti, ale ještě jejich erární košili. Na ultrazvuku mi pan doktor sdělil, že po narození půjde ihned dítě do inkubátoru, že nebude mít ani dvě kg a jak to, že už tu neležím dávno. No pak zase hezky po svých na příjem porodu. Vydeptaná z toho, že mi mojí holčičku vezmou – mojí malou holčičku někam šoupnou a já tam nebudu. Prosila jsem je o něco proti bolestem alespoň na zmírnění. Nic mi nedali krom připomínky: No jo no, lepší je děti dělat, než je pak rodit. Nakonec, mi přece jen něco kapačkou dali. Vůbec mi to nedělalo dobře, jen se mi motala hlava a ani do futer jsem se nemohla pořádně trefit (připadala jsem si jak opilá, chtělo se mi spát, ale bolesti jsem cítila stále stejně). Nutili mě hopsat na míči, to bolesti byli ještě horší, sprchu, aby mi šel proud na bolavá záda, mi nedovolili, akorát vanu. Když jsem do ní nechtěla, tak jejich argument byl zase stejný, že ubližuji svému dítěti. Na míči jsem byla tak vysílená, že jsem se bouchla hlavou o roh stolu a nechytit mě přítel, tak bych asi spadla úplně na zem. Připadala jsem si už úplně jak v tranzu. Stále bolesti, stále hopkat na míči, bolestivé prohlídky. Už jsem to tak nějak vnímala, jako by se to nedělo ani mě. Nakonec jsem dostala pokyn vylézt si na stůl. Rodila jsem jakoby vpolosedě. Na každou kontrakci tlačit nejméně 3x. Pan asistent mě chtěl nastřihnout, to jsem mu nedovolila (nastřižená a ani natržená jsem nebyla – takže stehy jsem žádné neměla i když jsem o nich o venkovních stezích a zašité hrázi měla ve zprávě záznam), mé přání bylo žádné učence u porodu nechci. Najednou se tam přiběhlo lidí, kteří se na mě přišli koukat, jak na opičku v Zoo. Lucinečka se narodila v 05:05h ráno ve středu, jen na malou chviličku mi ji dali na břicho. Prosila jsem je, ať ji přikrejí a nechaj mi jí déle, ať nechají dotepat pupečník. Neudělali to, prostě mi ji vzali. Pan doktor z ULT říkal, že nebude mít ani dvě kg a půjde do inkubátoru. Lucinka měla 2800kg a 48cm. Chtěla jsem porodit placentu, ale pan asistent ji začal namotávat na svorky, kterýma byla přiškrcená šňůra  a vytrhávat. Nedostal ji ven celou, tak mi zvalchoval břicho a jen řekl: Ty vole, to to lítá. Nechali celé dvě hodiny na sále pode mnou zakrvácenou podložku, přikryli mě dekou, pod kterou jsem spala týden, a celé dvě hodiny si mě tam nikdo nevšiml, krom paní uklízečky, která mi podala papírový ručník, protože se mi zpustila z nosu krev. Nikoho jiného z personálu jsem se nedovolala – nikdo totiž okolo mě krom té paní neprošel. Lucinku jsem měla celé dvě hodiny zabalenou jak houstičku na prsou, to jediné je krásné. Po dvou hodinách jsem si sama musela dojít na pokoj a sama vybalovat věci. Až do odpoledních hodin mi vydržel v celém těle třes. Na dalším ultrazvuku mi zjistili, že tam je placenta. Musela jsem jít v pátek na výškrab, z výškrabu mi nedali antibiotika nic. Za celou hospitalizaci se mi nikdo nepodíval na prsa. Já tohle nevěděla – měla jsem všude zatvrdlé boule, neustále promočené od mlíka věci, a domu když pro mě přijeli rodiče, už jsem ani kvůli boulím nemohla dát pořádně ruce podél těla. Doma jsem dostala horečky, paní doktorka z ženského mi okamžitě nasadila antibiotika na rozsáhlý zánět dělohy a já přišla o mlíko. Lucince to nestačilo, bylo ho hrozně málo a jak voda. Takže po dobrání antibiotik jsem brala prášky na zastavení. Další dítě rodím doma, do porodnice již nikdy nevkročím. Z každé porodnice mi běhá mráz po zádech. Má šťastná a jediná chvilka byla, když jsem ji na pár sekund držela ještě tak neumytou na sobě na bříšku. Dlouhý čas mi trvalo se s tím to traumatem z porodu vyrovnat. Lidé se k sobě chovají hrozně! PS:. V papírech mám napsáno, že jsem nastřižená a mám několik stehů – nastřižená jsem nebyla, natržená také ne a stehy jsem nepotřebovala (žádné poranění na šití jsem neměla),  další věc, kterou mám v papírech, je nespolupráce.  V porodnici Kadaň a ani v žádné jiné rodit nebudu, jen doma. Porodníci to berou prostě tak, jak zaměstnanci ve fabrice někde na lince. Nic necítí k rodičce ani k dítěti, žádnou úctu k ženám, dětem NIC. Alespoň ohleduplnost kdyby tam byla u nich, také nic – jsou to jen chladné ,,stroje“, které vykonávají práci jen pro peníze a nás berou jen jako ,,nucenou práci“. Tak když už tu jsme, tak ty ženy tedy odrodíme! Jednání v jejich porodnici srovnávám za HULVÁTSTVÍ! A samozřejmě, ,,VRÁNA VRÁNĚ OČI NEVYKLOVE“.

V paní Ivance mám velký obdiv, má můj respekt a úctu. Držím jí palečky a já rodím doma – klidně sama, když žádnou PA k porodu neseženu. Všichni se bojí a já se jim ani nedivím.

S pozdravem L. Němcová se dvouletou dcerkou L.M.N. A snad se brzy s přítelem zadaří a bude další miminko.