Sepisuji svůj třetí příběh pro Ivanu, přidávám svou kapku k moři, které se snaží pohnout českým porodnictvím.

Jsem skoro 4 měsíce po porodu a pořád mám v hlavě zmatek. Vlastně jsem skoro všechno zapomněla. Tentokrát jsem byla vyzbrojená porodním plánem, načtenými informacemi, poučeným manželem a odhodláním rodit přirozeně, bez zásahů, zbytečného stresování v závěru těhotenství, odnášení miminka a podobně. Úspěšná jsem byla jen zčásti.

Během těhotenství jsem byla z ničeho nic předána jiné doktorce. Asi se ta předchozí se mnou už nechtěla dohadovat. Já se zase nechtěla znovu pouštět do boje s někým novým. Takže každou poradnu bolestivé vnitřní vyšetření. Ultrazvuky navíc jsem odmítla. Bylo mi to ale k ničemu. Souhlasila jsem totiž s poslechem srdíčka a ten paní doktorka prováděla tak, že se na něj podívala. Já ho přitom doma poslouchala stetoskopem a slyšet bylo krásně. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že miminko je koncem pánevním. To jsem taky věděla, naučila jsem se totiž vyšetřit si bříško pohmatem. Tlak a moč jsem kontrolovala také doma, takže jediný přínos pro mě byl odběr krve a zjištěná chudokrevnost.

Miminko se v 37.tt otočilo (pomohla jízda na kole). Byla jsem předána do porodnice. Zaregistrovala jsem se co nejpozději. Takže ve 39.tt. Registraci jsem stejně dodnes nepochopila, protože přesně ty samé otázky jsem musela zodpovídat během kontrakcí při porodu. K registraci patří monitor. Řekla jsem si, že jeden teda vydržím, a pak mě tam uvidí až při porodu. Bohužel jsem noc předem kvůli nemocnému Pavlíkovi naspala asi 3 hodiny a pak řídila kolem šesté ráno při záplavách po podemletých silnicích. Během monitoru jsem únavou, stresem, v přetopené místnosti a bez pití, začala omdlévat. Srdíčko miminka samozřejmě reagovalo. A tak mě místo odjezdu domů a odpočinku čekal kontrolní monitor. A nasadilo mi to brouka pochybností do hlavy a přišla jsem i na ostatní monitory.

Na otázku- tvrdne vám bříško? – jsem vždy odpověděla – Ne. Sestřička mě ale vyvedla z omylu a vysvětlila, že když ležím rozpláclá na zádech a myslím, že se miminko jen nepříjemně protahuje, tak to je tvrdnutí. Takže ano, bříško tvrdne, ale vím o tom jen, když ležím napojená na monitor, a není to příjemné.

Minul termín a já stále nerodila. Byla jsem v klidu, mám ještě dva týdny čas a pak se začne něco řešit. Třetí den „přenášení“ jsem poprvé potkala doktora, který vyšetřuje pohmatem. Zjistil, že se miminko otočilo hlavičkou dolů (já vím). Měla jsem radost, konečně někdo nakloněný přirozenosti. Vzápětí přišlo zklamání. Objednal mě na pátý den a řekl, ať si poprosím o hamiltona a v neděli (7.den) nastupuju na vyvolání. Vůbec se mi to nelíbilo, ale pořád jsem doufala, že porodím.

Už 14 dní stoupaly teploty k 35 stupňům a meteorologové každý večer odkládali bouřku na příště. Ale konečně, v pátek v půl třetí ráno začala. Čekala jsem na ní jako na smilování. Táhla jsem 23 kilo navíc a už jsem nemohla. Kontrakce naskočily okamžitě v plné síle a po pěti minutách. To jsem z prvního porodu nezažila, znám jen ty oxytocinové. Tak jsme ve tři vyrazili. V porodnici jsem byla upoutaná na monitor (au), vyšetřená (auau) a s výsledkem 6 cm poslána na přípravu kam konečně pustili manžela v nemocničním mundůru, přestože jsem několikrát prosila, aby se mnou tu třičtvrtě hodinu na příjmu mohl být. Porodní plán sestra přečetla, oznámila, že bez prasknutí vody nejde porodit a po císaři ať na bonding zapomenu. Dostala jsem podepsat papír kvůli brýlím. Tentokrát jsem se zeptala, o co vlastně jde. Tak že prý můžu mít při porodu brýle. Stejně už jsem je měla sundané, nebylo mi s nimi příjemně. Konečně mě pustili do sprchy a na míč. V šest pro mě přišli, že potřebují monitor. Opustit sprchu bylo bolestivé, ale naštěstí mi během kontrakcí docela pomáhala poloha na všech čtyřech. Monitor vleže (námitky se zamítají) a vnitřní vyšetření. Myslela jsem, že vyskočím bolestí z kůže, ale výsledek 8-9 potěšil. Pak mi přinesli žíněnku, ztlumili světla, zatáhli závěs a „šli rodit“ paní 3 metry ode mě. Přijely jsme nastejno, ona ale celou dobu strávila vleže na koze a s monitorem. Zlatý porodní plán a relativní svoboda pohybu.

Ke konci už mi bylo strašné vedro, začala jsem se klepat, kontrakce jsem trávila v kleče na jednom koleni, mírně předkloněná a jakýkoliv pokus o změnu polohy byl peklo. Občas přišla sestra a požádala mě, ať dojdu k monitoru a jen sondou (nemají doppler?) zkontrolovala srdíčko a já se rychle vrátila na žíněnku.

Tělo začalo samo tlačit. Byla to příjemná změna. Poprosila jsem manžela, ať někoho sežene. Udělal dva kroky a poprosil doktorku, která zrovna šila vedlejší spolurodičku (ani jsem si nevšimla, že už porodila… vnímala jsem jen sama sebe) ať se na mě jde podívat.

Přiběhlo několik lidí. Paní netlačte, pojďte na kozu. Chci teda alespoň pozici vsedě. Je mi vyhověno. Ale paní, ještě máte vodu, pokud jí neprasknem, tak tu takhle můžete sedět do večera. Vím, že to není pravda, že miminko se může narodit i s neporušeným vakem blan, ale v tu chvíli chci miminko, takže souhlasím. Na tlačení jsem se těšila, velice mě překvapila bolest (aby ne, moje druhé „malinkaté“ miminečko mělo o kilo na váze a 4 centimetry kolem hlavy víc než to první). Bránila jsem se, nechtěla, ale tělo naštěstí tlačilo za mě. Být to na mě tak radši uteču. Doktorka se zeptala, jestli smí střihnout, že je to obr. Souhlasila jsem. A poprosila jsem, ať mi ho hlavně dají hned na břicho. Tři čtvrtě na sedm, porod trval asi 4 a půl hodiny, ten první 13, z toho poslední čtyři hooodně popohnané.

Kryštůfka mám na břiše (apg 10=10=10). Někdo stříhá pupečník (to jsem přece nechtěla), pokládají mě, nevidím na něj, odstrkují mi ruce, ať nepřekážím a odnášejí ho, že to už by stačilo. Prázdná náruč, ale nebráním se, protože zrovna začínají šít, a tak se soustředím na to, abych sebou necukala. Doktorka mě lituje a omlouvá se, že umrtvovací injekce po porodu funguje jen jako placebo protože nemá šanci umrtvit všechno. Placentu jsem porodila samovolně v podstatě okamžitě, ale injekci oxytocinu „abyste nevykrvácela“ už jsem se neubránila. Modřinu přes půl ruky jsem měla ještě několik týdnů a na každém rameni pak ještě podlitiny od injekcí kvůli křečovým žílám.

Přesouvám se na uzoučké lůžko a dostávám zabaleného, naštěstí neumytého Kryštůfka. Musím ležet na zádech. V této poloze ale neumím kojit a navíc to přes zavinovačku ani moc nejde. Tak ho rozbalím a 2 hodiny se tulíme. (Kryštůfek buď řve, nebo se kojí, dodnes…) Za nahaté dítě pak schytám káravý pohled od sester.

Sprcha na šestinedělí, Štůfek zatím na vyhřívaném lůžku (na bonding nejsou vybaveni, ať jsem přikrývala, jak jsem mohla, stejně trochu prochladl). Rada od sestry ať si beru jen jednu vložku, že dvě, nedejbože tři, jsou zbytečné plýtvání. Pokárání od jiné sestry za jen jednu vložku a krev na prostěradle. Po hodině už si pro Kryštůfka jdu. Překvapila mě bolest. Zavinování dělohy může bolet. Proč nikde nenapíšou, že budete znovu rodit, síla bolesti zhruba jako hodinu před porodem, kontrakce trvají pět minut a mezi nimi minuta přestávky? A že to bude trvat minimálně den, spíš týden? Zvoním na sestry, nevím co se děje, vysloužím si další káravý obličej a oznámení od doktorky že je to normální. Běžím (šourám se) pro ibalgin. 8 hodin po porodu přichází Pavlík. Přijde mi strašně vysoký a silný (oproti Štufíkovi). Hned chce miminko pusinkovat a objímat (a od té doby ho odmítá komukoliv cizímu půjčit). Slzím dojetím a radostí.

Večer bolestí nevím kudy kam, půjčím řvoucí dítě sestrám a jdu do sprchy. Ibalgin a teplá voda mě zklidní a tak si beru Kryštůfka zpátky. Nespěte s ním v posteli. V okamžiku, kdy ho ukojím, ho vzbudím vážením a odložení do postýlky, nepřipadá v úvahu, tak zase kojím, aby neřval. Tímhle stylem toho moc nenaspím. Naštěstí už 24 hodin po porodu kojím „čtyřicítky“, takže si další noc dovolím usnout s dítětem u prsu. Ráno mě vzbudí sestra, změří mi teplotu bezdotykovým teploměrem (!!!proč mě budí?) a pokárá za miminko v posteli. Další pokárání si vysloužím od uklízečky, co mě přistihne s miminkem v náručí. Dítě vozte v postýlce, od toho je máte.

V neděli mě propouští gynekologie, v pondělí dětské oddělení. Pokoj musíme vyklidit do dvanácti. V jedenáct mám propouštěcí zprávu z dětského, ve dvanáct jsme vystěhováni na chodbu kde příští hodinu a půl vymýšlím zábavu ani ne dvouletému a doufám, že miminko v šátku nepřiláká další pokárání. Konečně papír z gynekologie, mohl sice být hotový už včera a nemusely v něm být chyby (oficielně jsem nikdy předtím nerodila a nabrala jsem o krásných deset kilo méně) ale můžeme jet domů!!!

Doma s klidem opouštím porodniční zvyk přebalit-v sedě nakrmit-odříhnout-(samozřejmě zase přebalit)-položit do postýlky (odříhnutím a přebalením vzbuzené dítě). Kojím vleže a spím u toho, Kryštůfek se mi odmění tím, že prospí celou noc (asi…). A bojuju sama se sebou. Chci ještě další děti, čím víc, tím líp. Ale kam já pojedu rodit. Benešov se zamítá. Doma? V téhle právní situaci? A navíc s mým vnitřním strachem?

Strašně moc (od dětství) toužím po pochvale od mé matky. A změnou porodnice (nebo dokonce porodem doma), si vysloužím opovržení, jako „ta bláznivá ženská z Divi, co má pět kluků, rodí si je doma, posledního snad dokonce sama, tahá to taky v tom kusu hadru, jako ty, a učí si to taky doma“. A „mám strach o tvoje duševní zdraví, jsi nějaká moc bojovná, bojím se, abys snad dokonce doktorům neříkala, co mají dělat“. Moje mamka bere porod doma jako strašný hazard se životem dítěte, ale s klidem donutí svoje vlastní děti, aby řídily samodomo postavenou „frézu (kostilam)“, kterou umí ovládat jen děda. Protože zrovna teď potřebuje přivézt trávu a za hodinu už bude pozdě. A když moje sestra (bez řidičáku) z toho stroje na poslední chvíli seskočila předtím, než jí stihl převálcovat, a pak ho ještě chytala, aby nedostala vynadáno, že ho nechala ujet a nabourat, tak tahle matka stála na poli a nemohla se hnout, protože umírala smíchy… Sestra to mamce vyčítala a ptala se, proč teda neřídila ona, dostalo se jí odpovědi, že je to nebezpečný a že se přece nezmrzačí…

Chci v sobě překousnout tu hloupou pupeční šňůru, dělat si, co se mi zachce, a nedívat se na okolí, ale jako letitému introvertovi, co se bojí i jen zvednout telefon a někam zatelefonovat a rozhovor si nacvičuje předem, mi to prostě nejde. A moc bych potřebovala, aby byl přirozený porod norma ve všech porodnicích, bonding a ambuporod samozřejmostí a domoporod s porodní asistentkou jako jedna z uznávaných bezpečných variant, jak přivést miminko na svět.

Anna Drahotová

278. Pohled zpátky
393. Doktorů si vážím