Moje těhotenství bylo krásné. Bylo mi dobře, cítila jsem se skvěle a mrňousek se měl čile k světu. Užívala jsem si svoje těhu bříško, cítila jsem se výjimečně, měkce, tajemně…to překvapení v bříšku, o kterém jsem dlouhou dobu věděla jen já… Brzy jsme zjistili, že mimi bude holčička a spolu s tím k nám okamžitě přišlo i její jméno. Všechno bylo jasné, krásné, nové, růžové, holčičí…

Chtěla jsem přirozený porod. Chtěla jsem rodit po svém, bez léků, bez zásahů, sama. Tak, aby mi nikdo neříkal, co kdy mám dělat, abych mohla mít svůj prostor a mohla se soustředit jen na sebe a na miminko. A tak jsem si vybrala malou porodnici vzdálenou hodinu a půl jízdy autem od Prahy. Nenechala jsem se zviklat katastrofickými scénáři, jak nedojedem, byla jsem přesvědčená, že tak je to v pořádku. Můj muž s přejezdem souhlasil, nebyl sice úplně nadšený, ale respektoval mé rozhodnutí.

Pročetla jsem spoustu knížek, sbírala informace o přirozených porodech, chodila jsem na předporodní kurz k Ivaně do A-centra, která mě ještě víc utvrdila v tom, abych poslouchala svou intuici. Všechno to do sebe zapadalo jako dílky puzzle. Pila jsem maliníkový čaj, hladila si bříško, masírovala hráz, jedna lněné semínko, zpívala si a těšila se… Na poslední dvě kontroly jsem namísto ke své gynekoložce chodila do poradny právě k Ivaně, která mě vždycky tak krásně uklidnila…

Můj porod začal pomalinku nepravidelnými stahy v pátek ráno. Byla jsem přesně 40tt. Intervaly byly různé, kolísaly mezi 3 a 20 minutami. Fungovala jsem normálně, zašla jsem nakoupit, uvařila oběd, poklidila, jen některé stahy jsem již musela trochu prodýchat. Během dne kontrakce nabíraly na intenzitě, ale pořád jsem byla klidná, hladila si bříško, háčkovala, pila maliník, stihla jsem i zasít bazalku. Večer jsem si šla lehnout, ale usnout se mi již nepodařilo, kontrakce byly pravidelně po 3 až 5 minutách. Vstala jsem, muže jsem nechala spát a šla do kuchyně uvařit si čaj. Někdy kolem 1 hodiny v noci jsem si říkala, že tohle už celkem bolí a začala jsem chodit, to mi moc pomáhalo. Zapálila jsem si svíčku, stahy se opakovaly pravidelně po 3 minutách. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Ivanu, která nám říkala: „Jeďte, až se doma přestanete cítit dobře.“ Ale to jsem ještě necítila, bylo mi fajn, byla jsem klidná, a tak jsem chodila, kontrakci v předklonu prodýchala a čekala, co bude. Někdy kolem 4 ráno jsem už začala být pěkně ospalá a tak jsem si tak v duchu říkala, že už by to teda jako stačilo, že bych se ráda vyspala. A intervaly se začaly prodlužovat, až najednou kontrakce zmizely úplně. Přišlo mi to skvělé, tělo samo mi dávalo oddychový čas. A tak jsem si šla lehnout a spala jako dřevo do 9 do rána.

Ráno jsem se probudila odpočinutá a jen časy kontrakcí na tabuli mi připomněly, co se v noci dělo. Bylo mi dobře, nic mě nebolelo a já si říkala, že si miminko dá asi ještě na čas. Ale kontrakce se během dopoledne opět objevily a tentokrát bylo jasné, že to je ono. Intervaly byly hned po 2 až 6 minutách a pomalu mi začala odcházet hlenová zátka, ale pořád jsem ještě neměla pocit, že bychom měli jet. Můj muž už šílel, jel by hned, ale mně se ještě nikam nechtělo. A tak jsem mezi kontrakcemi uvařila polívku, doháčkovala holčičce čelenku a jedním okem sledovala televizi, koukali jsme na hokej :-). Kontrakce pořád po 2 až 4 minutách. Asi v 7 večer jsem si napustila vanu, vlezla si do ní a chtěla si trochu odpočinout, ale najednou z ničeho nic jsem začala mít pocit, že je něco jinak. Že chci jet. A tak jsem vylezla, rychle jsme naházeli věci do auta a vyrazili jsme směr Vrchlabí. Cesta mi uběhla velmi rychle, ale nebylo mi už tak dobře, jako doma – nemohla jsem se v autě volně hýbat a kontrakce tak byly mnohem hůř snesitelné. Do porodnice jsme dorazili kolem půl jedenácté večer. Po vyšetření a monitoru jsme se ubytovali na pokoji, byla jsem otevřená na 2cm. Cítila jsem velkou potřebu být sama. Porodní asistentka za mnou chodila co půl hodiny, vždycky si poslechla miminko malým přenosným stetoskopem, zeptala se, zda něco nepotřebuji a zase odešla. Chodila jsem po pokoji, muž v klidu spal, kontrakce jsem prodýchávala v podřepu a tehdy poprvé jsem začala mít pocit, že to asi nezvládnu. Stahy byly již hodně intenzivní a bolestivé a občas jsem si i hlasitě zanadávala a zakřičela, to mi moc pomáhalo. Chvilku jsem taky brečela, ale zase jsem si vzpomněla na Ivanu, která říkala, že plakat je normální, že i pláčem se otvírají porodní cesty. A tak jsem vše přijímala tak, jak to bylo, neřešila, soustředila se na své tělo a na miminko. Mezi stahy jsem jen tak stála v předklonu opřená o stůl, hlavu podepřenou peřinou a odpočívala jsem, hodně jsem chodila, kroužila boky, zkoušela různé polohy. To bylo asi ve 2 hodiny ráno. Asistentka mě přišla znovu zkontrolovat, byla jsem na 8cm. To mě potěšilo, protože jsem si říkala, že už to trvá dlouho a začínala jsem být unavená, chtělo se mi strašně spát. Přesunula jsem se na porodní pokoj s velkým letištěm, žebřinami, míči, vanou. Pokoj byl krásný, tichý, voněl dřevem, k dispozici byla aromalampa, hudba, šátky… Do vany se mi nakonec vůbec nechtělo, i když jsem si před porodem říkala, že bych to i vyzkoušela. Ale cítila jsem, že vodu ne. Asistentka mě chodila kontrolovat, jinak jsem byla sama a zkoušela poslouchat své tělo. Bolest a tlak byly již velmi intenzivní. V jednu chvíli jsem cítila potřebu si lehnout na bok, a tak jsem to udělala, a porodní asistentka mi pak řekla, že hlavička krásně dorotovala. Zašla branka a miminko se již chystalo ven. Asistentka mi píchla vodu a mě strašně překvapilo, jak teplá byla a jak jí bylo hodně, v tu chvíli jsem si říkala, že miminku v ní muselo být krásně… To byly asi 4 hodiny ráno. Všude bylo ticho a klid, jen já jsem do toho občas zařvala 

V tu chvíli vešel do pokoje můj muž a já mu řekla, že je to fajn, že je tady, že budu tlačit a že za chvíli bude mimi na světě. Byl překvapený, že to tak rychle uteklo, no bodejť ne, když to všechno prospal 🙂 Nejprve jsem tlačila vkleče na zemi, manžel seděl přede mnou a já se o něj opírala, ale to mi moc nešlo. Bylo mi hrozné horko, tak jsem ze sebe strhla košili. Pak asistentka navrhla porodní stoličku a to bylo ono, to mi vyhovovalo. Seděla jsem na stoličce, tlačila jsem sama podle sebe, i několikrát během jedné kontrakce. Ale šlo to pomalu. Cítila jsem bolest. Myslela jsem, že mě ten tlak roztrhne, že tam miminko nemá dost místa. Ale PA mě uklidňovala, že to jde hezky. PA radila, že musím tlačit i přes tu bolest, ale nešlo mi to, byla jsem už unavená a nedokázala jsem se přes bolest přenést. Kontrolovala ozvy miminka, všechno bylo v pořádku. Mezi kontrakcemi jsem několikrát vstala a PA kontrolovala ozvy. A pak najednou řekla, jestli si chci šáhnout na hlavičku. To mě překvapilo, protože jsem myslela, že se ještě nic neděje… Šáhla jsem dolů a nahmatala něco teplého, měkoučkého… hlavička s vlásky… Bylo to tak krásné, moje miminko, opravdu tam je! To mi vrátilo sílu, opřela jsem se do toho a během několika zatlačení, které jsem vnímala již jen velmi zastřeně, byla malá venku. Najednou mi v rukách přistálo něco malého, měkkého, teplého… A tak se v neděli v 5.08 ráno, ve 40+2tt narodila Tara. 2860g, 49cm, Apgar 10-10-10. Byla krásná, malinká, celá fialová, měkká, moje, naše. Držela jsem ji v náruči, tiskla k sobě, manžel nás objímal obě dvě. A Tara poprvé zařvala na celé kolo 🙂 Po devíti měsících čekání a těšení byla najednou tady a já nemohla uvěřit, že jsme to spolu zvládly… Naše holčička.

Nikdo nám ji nikam neodnášel, od první chvíle byla s námi. Zvážili ji, otřeli, a hned mi ji dali zpět do náruče. PA mi mezitím zašila dva kosmetické vnitřní stehy. Vykoupali jsme ji až druhý den, všechen mázek se mezitím krásně vstřebal. Kolik měří, jsme zjistili až při odchodu z porodnice, do té doby to nebylo potřeba zjišťovat. Ihned jsem si ji přiložila k prsu a ona začala sát, jako malá rybička, bylo to tak zvláštní a intenzivní, najednou bylo všechno jinak. Byli jsme tři… Leželi jsme spolu ve velké posteli a nemohli se vynadívat na tu naši holčičku. Byla nádherná, nejkrásnější, vůbec nebyla pomačkaná, měla krásnou čistou kůži a voněla tak nádherně miminkem a plodovou vodou. Byla to láska…

Mlíčko se mi spustilo hned druhý den a od té doby kojím. Třetí den jsme mohli domů.

Často vzpomínám na to, jaké to bylo. Měla jsem krásný porod. Přesně takový, jaký jsem si ho představovala. Jsem neskonale vděčná za to, že to tak mohlo být… A Ivaně děkuji za to, že mi připomněla nebát se být sama sebou… Děkuju.

Markéta