Moje první dcerka se narodila před třemi lety klasicky v porodnici se všemi „nezbytnostmi“ jako je holení, klystýr, umělý oxytocin, nástřih, poloha vleže, předčasné přestřižení pupeční šňůry atd. Navzdory tomu všemu jsme to ve zdraví zvládly a ve mně narození dcerky zanechalo hlavně velmi silný pozitivní pocit.

Pamatuji si, že ještě někdy po prvním porodu jsem kategoricky prohlašovala, že já bych teda doma rozhodně nikdy rodit nemohla. Bála bych se. Jenže – pak jsem, asi před rokem, „náhodou“ potkala mojí teď už kamarádku Ivušku, přes kterou jsem se vlastně poprvé pořádně setkala s tématem domácích porodů. Postupně jsem potkávala i další ženy, které rodily doma, a už mi to zdaleka nepřišlo tak nemožné.

A tak se stalo, že když jsem asi před deseti měsíci zjistila, že jsem těhotná, první, co mě napadlo, bylo: Chci rodit doma. Hned jsem začala číst veškerou dostupnou „alternativní“ literaturu – Hovory s porodní bábou, Odenta, Novou dobu porodní atd. Chodila jsem na různé semináře, přednášky (mimo jiné jsem na pražském Týdnu respektu k porodu navštívila i přednášku Ivany K. – abych jí tedy do příběhu nějak zakomponovala :-)), ale časem jsem zjistila, že už se ty informace dost opakují a že mám vlastně ve věci jasno. Už mě ani moc (jako dřív) nezajímaly příběhy ostatních žen – věděla jsem, že můj porod bude jen takový, jaký si ho udělám já sama.

Našla jsem si porodní asistentku, ke které jsem chodila na kontroly (do 37. týdne kromě toho i k mojí gynekoložce, ale některá vyšetření jsem odmítala). „Pro jistotu“ jsem se registrovala i do porodnice, ale jinak jsem měla doma vše připravené k domácímu porodu a ke konci už dost netrpělivě tu událost očekávala.

Děťátko (stejně jako to první) na svět zrovna moc nepospíchalo. Neměla jsem ani žádné poslíčky, nic nenaznačovalo, že by se něco chystalo. Občas jsem si říkala, že já určitě nikdy neporodím 🙂

Ve středu 3. října jsme šly s dcerkou jako vždy spolu spát brzy po osmé. Byla jsem trochu zklamaná, že je další den pryč a POŘÁD NIC. Ale asi v půl druhé v noci mě vzbudila dost silná bolest v podbřišku. Šla jsem si dát koupel a asi hodinu jsem se rozmýšlela, jestli už to je opravdu porod nebo ne (nechtěla jsem zbytečně budit PA). Po té hodině už jsem si byla celkem jistá, kontrakce po 4 minutách, tak jsem zavolala porodní asistentku, která přijela asi za půl hodinky. Byla jsem dost překvapená a hlavně potěšená, když mi řekla, že už jsem úplně otevřená. Starší dcerka se zatím samozřejmě tím ruchem probudila, takže tatínek měl za úkol jí udržet v ložnici. Já jsem v obýváku měla dost co dělat se sebou – už jsem byla v porodním procesu dost ponořená a nechtělo se mi mluvit ani na PA. Ta mě naštěstí nerušila, jen občas poslechla miminko, jinak mě nechala v kleku opřenou o gauč, ať si tam kroutím boky, jak chci. Velice brzy začalo miminko sestupovat, za několik kontrakcí už byla venku hlavička. Stoupla jsem si, jelikož to bylo pohodlnější, držela jsem hlavičku, ještě naposledy zatlačila a  za tři hodiny od první kontrakce už miminko bylo venku. Porodní asistentka mi dcerku hned položila na břicho, pupeční šňůru jsme nechaly dotepat, v klidu počkaly na placentu, prostě vše jak to má být 🙂 To už s námi byla také dcerka a manžel. Velké překvapení mě čekalo při vážení miminka – že bude mít rovných 5 kilo jsem tedy nečekala! 🙂 Bála jsem se, že se roztrhnu v jizvě po nástřihu z prvního porodu, ale i takhle velké miminko zvládlo projít naprosto bez problémů.

Jsem moc ráda, že jsem mohla prožít takovýhle opravdu PŘIROZENÝ porod. Zažila jsem, jak opravdu jednoduchá a přirozená záležitost může porod být, když do něj zbytečně nezasahujeme a necháme tělo (a jeho prostřednictvím přírodu) ať prostě jen dělá, co samo chce.

Veronika