A jak tedy můj druhý porod probíhal?

Asi bych ještě dříve měla napsat něco málo o prvním porodu.

První porod proběhl 2 týdny před termínem, kdy kvůli rychle se horšícímu zdravotnímu stavu (preeklampsie) mi byl porod vyvolaný. Byla jsem již hospitalizovaná v porodnici (v jedné z největších a „nejlepších“ v Praze), takže jsem byla úplně v klidu, že jsem v péči lékařů, že nemusím řešit, kdy jet do porodnice, že jsem stále pod dozorem.

Odpoledne jsem dostala mastičku či tabletky na vyvolání porodu. Už navečer jsem začala cítit mírné bolesti a v 10 hodin večer mi praskla voda, zrovna když jsem měla přijít na pravidelný monitor. Přišla jsem pozdě, protože jsem se samozřejmě musela převléct, a tak mě sestřička hned pěkně sprdla… Řekla jsem jí, že mi asi praskla voda, cítila jsem lupnutí, a pak jsem byla najednou celá mokrá. Ona řekla, že si mám vzít vložku, že mi natočí ten monitor a pak se na mě podívá, jestli to nebyla jen hlenová zátka.

Seděla jsem na monitoru a najednou jsem dostala šílené křeče do břicha (kontrakce). Při každé kontrakci jsem cítila, jak ze mě teče spousta vody, takže když mě sestra opět přišla zkontrolovat, byla pode mnou veliká kaluž, tak mi opět nadala 🙁

Potom mě vyšetřila a řekla, že jsem na 1cm otevřená, a protože mi praskla voda, že se mám sbalit a přesunou mě na porodní sál. Tam mě uložili na čekatelský pokoj, stále 1cm, tak se mám prospat. Ještě jsem vlastně dostala kanylu a kapačku s antibiotiky, protože jsem měla pozitivní test na streptokoka. Já měla ale šílené kontrakce, při kterých se nedalo ležet, pomáhalo jen hopsání na balónu. Po nějaké době mi přišlo, že jsou ty kontrakce opravdu hodně časté, tak jsem si začala zapisovat časy do mobilu. Byly po 2-3 minutách. Po další hodině jsem to už nevydržela, sestra pořád nikde, tak jsem si ji přivolala a řekla jsem jí, že mám kontrakce po 2-3 minutách a že už opravdu „rodím“. Tak mě prohlédla, stále 1cm, nevěřila jsem tomu. Chtěla jsem si jít dát alespoň teplou sprchu, že by pomohla, ale tekla jen studená voda. Potom sestra přišla, že mi může píchnout nějakou injekci, abych se začala otevírat. To jsem samozřejmě souhlasila. Po další asi hodině mě kontrolovala, ano, už se otvíráte, ještě jedna injekce tedy.
Po další kontrole už hlásila 4cm a já byla šťastná, řekla mi, že můžu zavolat manželovi a že půjdu na přípravu, holení a klystýr. To bylo kolem 3. hodiny ráno. Vše proběhlo v pořádku a rychle, jen kontrakce sílily a měla jsem velký problém je zvládnout prodýchat. Problém trochu byla ta studená sprcha po klystýru, ale zvládla jsem to 🙂

Potom jsem už šla na porodní box a mohl se mnou být manžel. Tam jsem si měla lehnout (ani mě nenapadlo protestovat…), napojili mě na monitor, píchli kapačku oxytocinu a jedem na to…  Byly to nekonečné hodiny šílené bolesti, kdy jsem jen v křečích ležela, stále se příliš neotvírala, po každé kontrakci mi musel dát manžel lahev s vodou do ruky, abych se mohla napít, protože jsem se nemohla ani pohnout. Tu a tam vždycky někdo přišel. Vůbec jsem nedokázala registrovat, kdo to je, většinou se tedy představili, ale bylo jich celkem tak 10 mám pocit, tak vůbec nevím, kdo to vlastně pořád chodil. I nějaká studentka se na mě byla dívat (s předchozím dovolením – ovšem mě bylo už všechno jedno…). Vždycky jak někdo přišel, koukl na monitor, prý slábnou kontrakce, to musíme přidat oxytocin. Už jsem žadonila, že neeee, tak to zas bylo, s takovou nám ale dnes neporodíte. Tak jsem trpěla dále.

Naprosto jsem ztratila pojem o čase. Někdy nad ránem mi sestřička přišla nabídnout něco na uklidnění. Tak jsem se ptala, jestli myslí epidurál, že jsem myslela, že na něj je už pozdě, navíc jsem ho od začátku odmítala. Řekla, že to by bylo do kapačky, že by to zmírnilo bolest na chvíli, že bych se cítila jak opilá. Tak jsem souhlasila. Opravdu ta opice byla nádherná. Jsem se najednou vznášela a bolest jsem cítila jen z dálky. Na nějakou dobu jsem usnula, nebo tak podřimovala, když přišla kontrakce, čekala jsem šílenou bolest, ale najednou zas byla pryč. Potom další kontroly, prý už jsem na 7cm, jupíííí! Pak se ráno vyměnila směna (nebo ještě předtím), moc jsem to už neregistrovala. Pak najednou 8cm, paráda a pak už, že jdem na to, že už můžu tlačit. Někde jsem posbírala zbytky sil a začala tlačit. Samozřejmě několik prvních kontrakcí naprosto špatně. A to jsem chodila na porodní kurzy, kde byl nácvik tlačení, dýchání, s porodní asistentkou, vše krásně vysvětlovala, i pohyb během porodu atd, atd, ale najednou jsem stejně vůbec nevěděla, jak na to. Tlačila jsem ze všech sil, dobře si pamatuju, jak jsem cítila, jak tam uvnitř celá praskám, až jsem se bála dál tlačit. Ale musela jsem tlačit, musela jsem toho našeho drobečka nějak dostat ven. Potom už byly vidět vlásky, doktor se nachystal na nástřih (upozornil mě dopředu, ale já to brala jako samozřejmost, však jinak to ani nejde…) pak další tlačení a tlačení a náš syn byl konečně na světě. Odnesli ho na kontrolu a měření a manžel šel s nimi. Cítila jsem se šťastná, že to mám za sebou, i když to nejhorší (skoro), mě teprve čekalo. Šití. Trvalo to přes hodinu, cítila jsem každé píchnutí, myslela jsem, že už to nevydržím. Manžel mě držel za ruku, kterou jsem mu křečovitě mačkala, a malý ležel vedle nás na vyhřívaném lůžku. Potom mi ho dali na přisátí. Ten moment se mi v paměti zaryl, jakoby mi pleskli na tělo kus masa. Divný pocit. Malý se přisál, OK, zpět na lůžko. Zůstala jsem ležet na sále půl dne, protože neměli volno na šestinedělí. Z lůžka jsem se nebyla schopná zvednout, ztratila jsem prý hodně krve, tak se mi hrozně točila hlava. Navíc jsem měla stále vysoký tlak. Takže po porodu mě ještě sestra musela vycévkovat a po převezení na pokoj mě pomohla do sprchy, kde jsem musela po čtyřech a jen rychle se opláchnout, abych nespadla.

Malého jsem první den nemohla mít u sebe, protože jsem ještě nemohla chodit, jak se mi točila hlava. Druhý den mi ho konečně dovezli, ale stejně jsem měla problém a chodila jsem hodně opatrně a stále se něčeho držela.

Pamatuju si, jak jsem celé hodiny ležela a koukala na ten spící uzlíček vedle mě a nemohla tomu uvěřit, že jaký to je krásný zázrak, že najednou vedle mě leží moje děťátko.

Abych to zkrátila, v porodnici jsme byli týden, poslední 3 dny jsem tam probrečela, protože nás nechtěli pustit domů (že syn málo přibíral). O mléko jsem přišla, nebo se ani nezačalo tvořit, a když jsem nakonec dostala půjčenou ruční odsávačku a byla jsem šťastná, že po kapičkách odsávám nějaké mlíčko a že přece jen určitě budu kojit, tak mě zchladila jedna sestra při odchodu, že ať to vzdám, že stejně kojit nebudu…

A druhý porod???

To bylo úplně o něčem jiném… I když jsem si říkala, že se to nedá srovnávat, když jsem měla první porod vyvolávaný.

…pokračování zítra…

Zuzka