Už jsou to čtyři měsíce, co sbírám odvahu napsat svůj příběh. Mám v sobě ještě tolik bolesti, že je těžké sednout k pc a vracet se v myšlenkách a pocitech zpět. Znovu otevírat rány tolik bolí.

Vždycky jsem sama k sobě byla hodně tvrdá. Jen tak něco sama sobě neodpustím. Je důležité, že to o sobě říkám, nechci, abych vypadala v očích lidí, kteří čtou tento článek jako labilní člověk, který si se sebou neví rady.

S Ivanou se osobně neznám, ale přirozené porody mě zajímaly i předtím, než jsem otěhotněla. Těžko se mi smiřovalo s faktem, že žádná z mých kamarádek neporodila přirozeně. Žiju v hlavním městě v roce 2013, je naprosto nepochopitelné, že se takové věci u nás dějí a že je to společností více či méně tiše tolerováno.

Je mi 36 a otěhotněla jsem hned napoprvé. Spočítala jsem si v kalendáři, kdy mít miminko ve znamení Raka. A bylo :-). Kdybych to nebrala tak samozřejmě, změnilo by se něco na tom, co následovalo po porodu?

Těhotenství není nemoc. Hned jsem měla jasno, že chci rodit přirozeně. Na Světovém týdnu respektu k porodu jsem se ujistila, že když žena chce a jde si za svým, že to jde. Štvaly mě kontroly u gynekologa, choval se ke mně, jako bych byla nemocná. Neopomněl zmínit můj věk, tripple testy jsem odmítla, ale na víc jsem neměla sílu. Vždy jsem šla do ordinace s tím, že si nenechám všechno líbit, ale odcházela jsem se žádankou a poslušně jsem absolvovala dle jeho vyjádření všechna nezbytná vyšetření. Rozhodla jsem se, že budu rodit ve Vrchlabí, když se to dozvěděl, udělal mi přednášku. Doslova řekl, že dítě jisto jistě zemře (v případě, že nastanou komplikace). Že já možná přežiju, ale budu mít následky. Je prý nezbytné se registrovat v pražské porodnici. Opět jsem se nechala zviklat. Byla jsem vyděšená, tak jsem poslušně vstala ráno v půl páté a šla si vystát tu potupnou frontu na registraci do Podolí.

Pak nastal zlom, seznámila jsem se s dulou Janou a od té doby jsem měla klid. Bylo moc fajn si s ní popovídat. Od té doby, co jsem k ní pravidelně docházela, tak jsem bláboly gynekologa pouštěla druhým uchem ven. Jen jsem odkývala jeho přemoudřelé chlapské rady a myslela jsem si svoje.

Plán byl takový, že pojedeme do Vrchlabí. Pár týdnů před termínem jsme se jeli na místo podívat a nahlásit se v kartotéce. Ale protože je to daleko, měli jsme Podolí jako zálohu. Můj muž se mi smál, když jsem vyrobila dvoje desky, do kterých jsem vkládala postupně všechny dokumenty, které s sebou člověk do porodnice musí mít. Jedny desky Vrchlabí, druhé Podolí. V jedněch originály, v druhých notářsky ověřené kopie. Na monitory jsem chodila do Podolí, byla to pro mě levnější varianta, než jezdit z Prahy takovou dálku několikrát v týdnu. Podolský přístup se mi nelíbil, vyšetření bolela, tak jsem pak další odmítla. Čekala jsem boj, ale nebyl to vůbec problém, to mě překvapilo. Sepsala jsem porodní plán, vložila jej do desek a čekala na den D. Vůbec jsem z toho neměla strach. Vnitřně jsem věděla, že to bude v noci a tak nějak byla naladěná na termín 7.7. Nestihla jsem ho o jeden den :-).

V sedm večer mi odešla hlenová zátka a v jedenáct v noci jsem měla kontrakce, které se nedaly v posteli vydržet. Takže jsem nechala manžela v ložnici a tiše se vyplížila do jiné místnosti. Jak říkala Ivana na přednášce, že chlap nevydrží tolik co ženská a že ho máme nechat spát, co to jde. Hlava mi normálně fungovala. Asi do čtyř do rána jsem skákala na balonu. Pořád jsem si myslela, že to budou poslíčci. V chytrých knihách se o nich psalo, já je neměla za celou dobu těhotenství ani jednou, tak jsem si myslela, že to je ono. Pořád jsem si v hlavě říkala, že přeci sedmého je až zítra.

Ke konci těhotenství jsem si představovala, jak asi partnerovi oznámím, že už je to tady? Bude panikařit? Co udělá jako první? Bude to jako ve filmu? Haha, realita byla jiná. Když už se to nedalo vydržet, tak jsem rozrazila dveře a nakázala mu, ať vstane. Běhal po kuchyni a uklízel jídlo do krabiček a do lednice, když pojedeme do Vrchlabí, aby se to nezkazilo, když tam spolu budeme několik dní… je přece červenec.

Hrozně nerada někoho obtěžuji. Takže celou dobu jsem si v hlavě opakovala, že když jsou to ti poslíčci, tak přece nebudu dulu budit, když to ještě není třeba. Jenomže bolesti už byly opravdu hrozné, najednou jsem potřebovala nějakou jistotu, tak jsem nakázala manželovi, ať jí zavolá, protože já už toho schopná nebyla. Když přijela, tak mi s úsměvem řekla, že jsem otevřená na 8 cm a že jedeme do Podolí. V tu chvíli jsem řekla manželovi, ať se připraví na boj, ale dula se usmála a řekla, že přece nejedeme bojovat, ale porodit miminko. V tu chvíli to bylo velice uklidňující.

Když se ohlížím zpátky, tak musím upřímně říct, že byli v Podolí vcelku slušní. Dula byly mé nejlépe investované peníze v životě. Dula mi zajistila slušné zacházení, tím jsem si stoprocentně jistá. Když by tam nebyla, věřím tomu, že by se ke mně nechovali korektně, že by se mi snažily porodní asistentky vnutit jejich moudra ohledně protržení vaku blan a podobné nesmysly, které zaručeně vedou k „lepšímu“ porodu. Mrzí mě, že mi nemohla dula víc pomoci, protože ona není zaměstnanec porodnice, takže do samotného porodu zasahovat nemohla.

Už bych to nikdy nechtěla zažít, nedokážu na to vzpomínat bez emocí, protože mi můj porod ukradli, vzali mi ho. Nenechali mě v klidu. Kdybych nemusela mít pořád ten pitomý monitor kolem břicha, kdybych mohla chodit, kdyby mě nechali ve sprše tak dlouho, jak jsem potřebovala! Kdybych mohla vypnout a přestat používat mozek, kdyby mě nechali uzavřít se sama do sebe, bože jak jsem to potřebovala! Musela jsem odpovídat na dotazy sester, neměla jsem klid, musela jsem být ve střehu. Kdyby, kdyby, kdyby…

Nedokážu odpustit mému muži, že nechtěl o porodu doma ani slyšet. Je mi to nesmírně líto, protože ho tak miluji, ale tahle velká rána se ve mně asi nikdy nezahojí. Je mi líto, že to ve své hlavě nedokážu jinak obhájit, vnitřně ho z toho viním a pořád se mi ty myšlenky vrací zpátky. Kdybych si prosadila svou, neměla bych po porodu tolik problémů. Kdybych nemusela tlačit na povel, neměla bych poporodní poranění. Kdyby mě nechali po porodu vstát a chodit, tak věřím tomu, že by mi odešla placenta sama. Musela jsem pak díky tomu na operaci a skončila jsem na JIP. Dítě mi odnesli a víc jak 24 hodin jsem nevěděla co se děje. Jen jsem ležela, v každé ruce tři kapačky a slzy, potoky slz… Věděla jsem pouze, že je dítě v pořádku, ale představovala jsem si, jak pláče v té železné postýlce samotné. Ještě teď mi tečou po tváři slzy, když na to musím vzpomínat.

Kdyby manžel zasáhl a vzal si miminko po porodu na svou hruď, bylo by teď klidnější? Dovolili by mu to? První tři měsíce byly peklem na zemi, šestinedělí byl očistec. Dcera neustále jen křičela, díky separaci v porodnici se u mě rozjela slušná poporodní deprese. Vůbec jsem si se sebou nevěděla rady, natož co s miminkem. Nekomunikovala jsem se světem, jen jsem brečela a pokoušela se kojit. Návštěvy laktačních poradkyň, noci strávené na internetu hledáním informací, kde dělám při kojení chybu? Začaly se mi vracet noční můry, které jsem měla v dětství. Můj komplikovaný vztah s matkou a její neláska vůči mně. Toto bych nepřála ani největšímu nepříteli.

Teď jsem na sebe hrdá, že jsem to dokázala. Přivedla jsem na svět to nejkrásnější miminko, dala jsem dceři život. Kojím! Povedlo se mi to! Vydupala, vykřičela a vybrečela jsem si kojení. Tolik jsem to chtěla a jsem tak šťastná, že se mi to povedlo.

Snažím se nám vynahradit ten ztracený čas. První dva měsíce si skoro nepamatuji, byla jsem mimo. Koupila jsem si šátek a nosím holčičku na břiše. Tiše si s ní venku povídám, je nám dobře. Je stále dost neklidná, nechce spát a hodně pláče. Občas pláču s ní, že jsem jí nedala lepší start do života. Ale snažím se a budu bojovat. Teď už si nenechám nic líbit. Ať si trhnou nohou ti, kdo mi říkají, že jí rozmazlím, když spí se mnou v posteli.

Zlobím se na tenhle stát, že háže ženám klacky pod nohy. Pokud bude nějaké příště, udělám si to podle sebe. Miminko se narodí doma a nikomu to předem nebudu říkat. Nemá smysl vysvětlovat tyto věci lidem, kteří to nechtějí slyšet. Zbytečný stres.

Přeji Ivaně hodně sil.
Dagmar