Je duben 2011 a já hledám nějaký předporodní kurz. Je mi vlastně jedno jaký. Přece o nic nejde. Snad shoda náhod nebo možná osud mne dovedl na kurz do Acentra, přímo k Ivaně.

Až tam jsem otevřela oči a poprvé se v době mého těhotenství nadechla. Kurz byl přesně podle mého gusta. Ivana popisovala všechny varianty, možnosti, druhy, postupy, porodnice. Mohla jsem si vybrat, jaký přístup k porodu svého dítěte zvolím. Jak se k němu sama postavím. Zda jako žena co jede do porodnice, kde jí rodí porodník nebo žena, která přebírá odpovědnost za sebe a dítě již v těhotenství. Plně se připravuje na den D. Přemýšlí, diskutuje, studuje.

A možná právě kvůli vyprávění mé maminky o tom, když rodila mne, mě přimělo k tomu, abych se rozhodla být ženou a porodit své dítě 🙂

Maminčin příběh je jednoduchý. Příjem – nic se neděje – nejste dostatečně otevřená, připravená – buďte na pokoji, budeme vás hlídat – NĚCO JE ŠPATNĚ, PROSÍM ZKONTROLUJTE MNE – nikdo vás kontrolovat nebude, nic se neděje, neotravujte a buďte ráda, že máte ještě čas na odpočinek – NĚCO JE OPRAVDU ŠPATNĚ, CHCI VIDĚT LÉKAŘE – blablabla – sakra, něco je špatně, převezte jí na sál. Nutný rychlý císařský řez. Mamka se probudila na pokoji sama, nevím jak to je teď, ale dříve se prý ženy na pokoj dávaly samotné, když přišly o dítě. Příběh pokračuje. KDE JE MOJE DÍTĚ, CHCI HO VIDĚT, CHCI HO MÍT U SEBE – Ležte, odpočívejte, dítě uvidíte, až bude čas – OKAMŽITĚ MI PŘINESTE MOJE DÍTĚ – slzy – křik – CHCI VIDĚT SVOJE DÍTĚ – blablabla – dobrá tedy, když jinak nedáte …

Nevím a asi ani moje matka přesně neví, co se tehdy přesně stalo, že byl nutný akutní císař. Pro mne je důležité, že já porod svého dítěte chtěla prožít jinak.

Celý proces byl velmi rychlý. O to, co se se mnou děje a hlavně bude dít, jsem se začala zajímat až v na přelomu šestého a sedmého měsíce těhotenství. Do té doby jsem chodila pravidelně na veškerá vyšetření a kontroly. Za celou dobu mi nikdy nikdo nesáhl rukou na břicho. Nikdy mi nikdo neřekl, jak si ho mohu sama prohmatat, abych zjistila, jak je dítě natočené. Vlastně jsem se sama bála trochu ho zmáčknout, abych dítěti nezlomila třeba ruku 🙂

Začala jsem pravidelně chodit k Ivaně do poradny. Byl to čas klidu, pochopení, podpory. A když jsem dozrála, požádala jsem jí, zda by mi asistovala při porodu doma. Domluvily jsme se. V tento moment nic nebylo jisté. Co když bude u jiného porodu? Co když? Měla jsem sepsaná porodní přání. Konzultovala jsem je i malé porodnici mimo Prahu a s mým mužem jsme se připravili na všechny možné varianty. Jak Ivana správně řekla – každý porod začíná doma. Tak buďte v klidu.

Ano i můj porod začal doma a taky tak skončil. Byl krásný, i když namáhavý. Za tiché společnosti Ivany vedle mne a mého muže vedle v místnosti, připraveného kdykoliv pomoc nebo něco zařídit. Měla jsem kolem lidi, na které jsem se mohla spolehnout. Kterým jsem věřila, ale hlavně jsem věřila sama sobě a svému dítěti. Potřebovala jsem klid a čas. A ten mi všichni dali.

Znatelné nepravidelné kontrakce mi začali někdy kolem osmé hodiny večer. V deset přijela Ivana. Mezitím jsem stále chodila v klidu po bytě, jedla, pila. Smáli jsme se s mužem. Občas mi masíroval nohy. Koukali jsme na večerní film. Asi v jedenáct jsem se přemístila do ložnice a dcera se narodila po třetí hodině ráno. S černými vlásky mi ležela na břiše a jen tak koukala.

Ivana ji citelně vyšetřila ležící na mém těle. Pak si jí vzal k sobě muž a já se šla umýt za doprovodu Ivany. Během pár chvil jsme již všichni spali jak dudci.

Nejkrásnější bylo, probudit se ve své posteli, vedle svého dítěte a chlapa. Obklopená zvědavou smečkou psů a jedné kočky, kteří byli přítomni i u samotného porodu. Každý odpočíval kdesi v koutě, na místech, kde jinak vůbec nelehávají.

Hned ráno přišla mamka. Ustrašená, ale šťastná.

Ivana mne ještě několikrát navštívila doma. Tvým rázným přístupem mi pomohla moje obří prsa nacpat do podprsenky, vyčistit dceři správně pupík, pomoc nám v boji s matrikou Prahy 1 a jejich snad jediným narozeným dítětem. POMOHLA MI STÁT SE MÁMOU, KTERÁ JE ZDRAVĚ HRDÁ A PYŠNÁ A VĚŘÍ SI. MILUJE SAMA SEBE A SVÉ DÍTĚ. A JE ŠŤASTNÁ.

Děkuju Vám, Ivano, za to, jaká jste. Za to co děláte. Bez vás bych ani já nebyla taková, jaká jsem teď.
Gabriela a malá Zoe Hrdina