O těhotenství, porodu a o tom, jak to všechno je, jsem se zajímala dávno před tím, než mě napadlo, že by se to opravdu mohlo týkat také mě osobně. Bezdětného života jsem si užila dobře a dost, celkem dlouho jsem také čekala na partnera, se kterým bych si troufla „do toho jít“, a tak svůj porodní příběh píšu půl roku před čtyřicítkou.

Už od léta jsem si říkala, že bych si dovedla představit mít dítě a trochu nesměle mu u sebe připravovala místo. Rekonstruovali jsme byt a hnízdo se vlastně pomalu chystalo. Dohodli jsme se, že bychom dítě chtěli mít nejlépe na jaře nebo v létě (kdy jsme sami narození), a když jsme si řekli, že zkusíme, jestli je to opravdu tak těžké otěhotnět v našem „pokročilém“ věku, jak se strašívá, miminko se k nám rozhodlo přijít při první příležitosti. Neměla jsem nejdřív žádný pocit, až po dvou týdnech začalo být něco jinak. I když nebylo mýlky, že jsem těhotná, nemohla jsem tomu uvěřit. A tenhle stav, kdy rozum vidí, že to tak je, ale zbytek člověka jakoby nevěřil, že je to možné, mě provázel po většinu těhotenství, dokonce i v jeho samém konci. Těhotenství probíhalo perfektně, o obvyklých potížích jsem si jen četla, nebylo mi nic, žádné nevolnosti, žádné otoky, jen spousta energie, radost, snad i pýcha. Měla jsem do všeho chuť, udělala za těch devět měsíců hodně práce a po většinu času sršela energií, jako málokdy před tím.

Mladá gynekoložka, kterou jsem si za tím účelem konečně našla (od návratu po pár letech v zahraničí jsem to už docela dlouhou dobu nějak nestihla…), užasle potvrdila těhotenství. Příště už asi tak rychle za doktory nepoběžím, protože se brzy ukázalo, že máme na věci trochu jiný názor. Hned mi oznámila, že u ní v ordinaci mám jako bonus ultrazvukové vyšetření (dál jen utz) při každé prohlídce. Moje odpověď, že děkuji, ale že bych ráda za celé těhotenství maximálně tři ultrazvuky, ji zjevně překvapila. Větu, že „takhle o miminku nic nevíme“, jsem slyšela ještě mnohokrát. Souhlasila jsem s velkým utz ve 12. tt., který vycházel na týden mezi vánočními svátky. Zalhala mi ale, když mě dotlačila k utz v její ordinaci dva týdny před tím, prý protože na žádanku do specializovaného centra, kde velké utz provádějí, je potřeba vyplnit velikost plodu. V modřanském Pronatalu byli ale docela v klidu a vstřícní, a hlavně nestrašili. (Proč jsem jela právě do Pronatalu na druhém konci Prahy? Leckde jinde se totiž tento povinný utz nehradí z pojištění, ale stojí 1100kč. Např. v Gennetu mi ale nabídli, že když si nechám udělat ještě další genetické testy, je screening možný na pojišťovnu. Takhle se v našem „krachujícím“ zdravotnictví nahánějí bodíky…?) Výsledky screeningu byly perfektní, rizika asi 20x menší, než průměr, a to i přes můj „handicapující“ věk. Díky nim mi už další vyšetření typu tripple test a podobně ani nedoporučili, naštěstí. Později mé odmítnutí velkého utz okolo 20. tt. moje mladá a vystrašená gynekoložka komentovala slovy „Paní magistro, to je úplně šílený nápad“, a dala mi podepsat informovaný souhlas se všemi možnými riziky, která na sebe tímto šíleným rozhodnutím beru.

Přišly vánoce a my jsme několika příbuzným sdělili naše překvapení. Nemohla jsem se dočkat 13. tt., až začnu chodit na gravidjógu, a od té doby jsem mnoho lekcí nevynechala. Přestala jsem chodit až pár týdnů před porodem, kdy už jsem se do poloviny pozic nedostala a do těch zbylých jen s největším funěním, tím spíš, že červen a červenec byly opravdu tropické.

Stejně nedočkavě jsem čekala na seznámení s porodní asistentkou, jejíž číslo jsem si už někdy v 7. tt. vyžádala od spokojené kamarádky, která s ní před dvěma lety rodila v Neratovicích. Sešly jsme se někdy koncem ledna a pro mě to byla trefa do černého: stejný pohled jsme měly nejen na otázku rození dětí, ale i na mnoho dalších, včetně stravování. Myšlenka porodu doma se mi dávno líbila, ale ze začátku jsem neměla pocit, že bych na něj v pražském činžáku se spoustou sousedů měla přijatelné podmínky. Klonila jsem se tedy spíš k porodu v porodnici se svou PA, a z její odpovědi se mi zdálo slyšet úlevu, protože hrozba sankce za porod doma netěšila ani jednu z nás.

Pak plynuly týdny, četla jsem si pravidelně, jak miminko vypadá, co mu zrovna roste, pozorovala a hladila bříško, a užívala si pracovních povinností a cest, které jsem zvládala bez problémů, s radostí a s pocitem, že všechno děláme s děťátkem spolu. Místo literatury k práci, kterou jsem chtěla nejlépe do porodu dokončit, jsem ale stále častěji radši četla o porodech, porodní příběhy, Odenta, Stadelmann, Marka, Groverovou, hypnoporod, bonding, zkrátka ten metr knih, který jsem nakonec během těhotenství shltla. Občas jsem zašla na přednášku nebo kurs a postupně mi začala vadit moje představa porodnice. Měla jsem pocit, že chci mít jistotu, že bych doma rodit mohla, pokud by to šlo. Byla jsem z toho docela nervózní, než jsem zjistila, že moje PA by s tím problém neměla.

Právě někdy v té době, tedy okolo poloviny těhotenství a mého odmítnutí druhého velkého utz, jsem se potkala s paní Ivanou. Nejdříve v A-centru, kde nás seznámila moje přednášející kamarádka, a po několika mých dotazech mi Ivana nabídla, ať se k ní někdy objednám a probereme to blíže. Když jsem po pár dnech dorazila, chovala se, jako bychom se znaly dávno. Vyptala se mě na zdravotní stav a pak mi jemně, ale důkladně prohmatala břicho svýma vidoucíma rukama. To do té doby ani nikdy potom žádný lékař neudělal. Říkala mi postupně, co rukama cítí, jak miminko leží, kolik má asi vody, naučila mě nahmatat mu hlavičku, to vše v pár minutách. Potěšilo mě a překvapilo, jakým „gentlemanským“ chvatem mi pomohla z lehátka, tak, abych vůbec nemusela použít břišní svalstvo, což se v lékařské ordinaci samozřejmě také nestává. Na mou komunikaci s miminkem se vyptávala se stejnou důležitostí jako na zdravotní otázky, a když jsem jí řekla, že miminku hraju na klavír, trochu jí to udivilo, ale řekla prostě „Proč ne, to je taky dobrý.“

Od května jsem se už pravidelněji scházela se svojí PA. S těhotenstvím bylo stále všechno v pořádku a já sama jsem se divila, jak mě břicho nijak neomezuje a problémy, které mi okolí pravidelně předpovídá, se nekonají. S miminkem jsme byli pěkně sžití, otáčelo se ve mně, protahovalo a škytalo, krásně a příjemně. Byla jsem na něj už teď hrdá a podle toho se také (poprvé v životě) začala oblékat – pěkně těsně a na tělo :-). Přestože partner byl k domácímu porodu rezervovanější, byli jsme nakonec rozhodnuti rodit doma, v záloze byly porodnice v Mělníku a Neratovicích, v případě urgence nejbližší Bulovka. Můj úplně původní nápad, když jsem se dozvěděla, že miminko budu mít v létě, byl přesunout se před termínem k často navštěvovaným kamarádům na chalupu pár kilometrů od Vrchlabí a rodit tam. Odradili mě ale od toho, protože k chalupě se musí pěšinkou do kopce a to prý by po porodu bylo příliš náročné.

Neratovickou porodnici jsme si jeli prohlédnout nejdřív. Pracovala v ní moje PA, z domova jsme to měli jen o málo dál, než na druhý konec Prahy, tak byl výběr logický. Prohlídka mě ale nenadchla. Porodní sál se zdál obrovský a neútulný, ten druhý, menší a sympatičtější, prý používají, jen když rodí více žen najednou. Koupelna s vanou, do které se ale podle slov provázející sestry nerodí, na druhém konci chodby. Představa „výletu“ v rozběhlém porodu z příjemné vany na porodní sál se mi nelíbila, a jak se později ukáže, věděla jsem proč. Po prohlídce byla sestra k dispozici k diskusi, v níž jsem já měla nejmenší břicho a nejvíce dotazů. Z jejích odpovědí se ve mně ale něco stáhlo. Na otázku, zda je možné poporodní vyšetření dítěte provádět na mém těle a s odstřižením pupečníku počkat, až dotepe, jsem se dozvěděla, že moje ruce by se jim tam jen pletly. Několik dalších otázek okolo průběhu porodu bylo zodpovězeno sice pozitivně, ale se zvláštní neochotou mezi řádky, něco ve smyslu „No když jinak nedáte, ale nevím, proč by to mělo být tak důležité“. Červená kontrolka v mojí hlavě začala blikat.

Na radu paní Ivany K. jsme se pak jeli podívat do Mělníka. Tam se mi prostředí zdálo daleko přijatelnější, porodní boxy (odporné slovo!, jako ve stáji) malé, asistentka milá a hlavně většina mých zásadních otázek (svoboda pohybu a výběru polohy, dítě po narození stále u mě) zodpovězena k mé spokojenosti ještě dříve, než jsem se já nebo se někdo z přítomných zeptali. Zdálo se, že to, co bych si představovala, je tu opravdu normální praxí.

V 36. týdnu, jak to obě porodnice vyžadují, jsem se objednala do obou na vstupní monitor a nadále se pravidelně scházela se svojí PA a chystala věci na doma, jak jsme se domluvily. Moje gynekoložka mě předala do péče porodnice a tím skončil můj předchozí „problém“ s vysokým tlakem (jen v ordinaci – proto jsem absolvovala několik sérií domácích měření 3x denně a pečlivě lékařce dodávala seznamy hodnot), který se od té doby držel stále na 120/80. V průkazce byl ten rozdíl očividný. Začala vedra, občas dost extrémní, a to se miminku moc nelíbilo. Srdeční akce na monitoru byla občas tím nižší, čím výš došplhala ten den ručička teploměru, přestože já sama jsem vedra snášela docela dobře i s třinácti kily navíc. V Mělníce bohužel trvali na tom, že všechny monitory musím absolvovat u nich, takže ty naježděné kilometry snad už ani nespočítám. Měsíc před termínem jsem (v úzkých šatech kolem velkého břicha) zahrála poslední koncert a trochu pak litovala, že už do porodu další nebudou, protože jsem se cítila pořád výborně, a kdyby se nemuselo cestovat daleko, mohla bych klidně hrát ještě další měsíc… Ale kdo to mohl vědět. Užívala jsem si začátku mateřské, připravovala věci pro sebe i pro miminko, prala tašky oblečků, které nám doma ze všech stran přistávaly. Jezdili jsme do přírody, na výlety, potřebovala jsem pohyb a měla ho vrchovatě.

Pak se přiblížil termín porodu – a já jsem se pořád cítila stejně, ve fyzické pohodě, dobré náladě, ale vůbec ne na rození. Kontroly v Mělníce se zdvojnásobily na 2x týdně a začal ze strany lékařů jemný, ale nepřehlédnutelný tlak. Otevřená jsem byla na špičku prstu a nijak se to neměnilo. S mojí PA jsme pomalu začaly vymýšlet, jak miminko (nebo spíš mě) popostrčit. S nadějí jsem očekávala úplněk, který byl týden po termínu, což si PA poznamenala hned, když se mě na začátku ptala na termín. Když nadešel, šli jsme ho s mužem „vzývat“ večer do parku s výhledem na Prahu, s lahvinkou červeného. Byl to romantický večer, po něm ale bohužel klidná noc. Do druhého parta doma jsem chodila pravidelně celé těhotenství, takže pověstné vyběhnutí do schodů také nemělo ten správný efekt. S každou mělnickou návštěvou (která se většinou protáhla na půl dne a partner si kvůli ní bral volno z práce, abych po termínu nejezdila autobusem) jsme si udělali procházku po okolí – Pokličky, Kokořín, týden po termínu jsem v naději lezla na Milešovku. A nic. Z maliníku, který jsem do sebe lila od 34. tt., už se mi dělalo nanic, pak jsem ho zaměnila za „Stadelmannin utrejch“ na vyvolání porodu z verbeny, zázvoru, skořice a hřebíčku, a tímto zahřívacím čajem, ideálním po vánoční lyžovačce, jsem se prolívala v 35°C. Sedávala jsem na míči, cvičila na všech čtyřech, seděla v „motýlku“, četla si na záchodě nad odvarem ze senny, brala homeopatika. Čtyři velká okna, dohromady čítající 120 tabulek jsem půl roku nemyla – teď na ně přišla řada. Jeden den jsme umyli jedno okno s partnerem společně – přeci nepolezu týden po termínu na štafle, umyju tedy spodní tabulky a on ty vrchní. Další den jsem druhé myla sama, ale v jeho přítomnosti, to kdybych z těch štaflí padala. Třetí a čtvrté už jsem umyla sama, když byl v práci. Nic. Milování mě v 9. měsíci bavilo velmi, ale partnera už tak ne, a slyšet na každé kontrole od čerstvě odpromovaného doktůrka, že má pomoci tatínek, čím častěji, tím lépe, není úplně příjemné. Vyzkoušela jsem úplně všechny kroky na přirozené vyvolání porodu, které Stadelmann ve své knize popisuje. Týden po termínu jsem šla na akupunkturu a pak ještě dvakrát. S mou PA jsme si denně volaly, a nevím, co bych bez její podpory dělala, tlak okolí byl příšerný. V Anglii porodila Kate a moje velmi dobrá kamarádka mi napsala „Už i Kate tě předběhla.“ V těhotenské přecitlivělosti mě to úplně rozhodilo a slzy tekly proudem. Zavřela jsem počítač a jala se věnovat už opravdu jen sobě a miminku. Ve středu, devět dní po termínu, mi bylo celé dopoledne na zvracení, a kdyby šlo o menstruaci, věděla bych, že se do pár hodin spustí. PA mi odpoledne prohmatala břicho a hlavička miminka byla perfektně v pánvi. Loučily jsme se s tím, že třeba v noci zavolám. Volala jsem bohužel až ráno, vyspinkaná dorůžova a zklamaná. Ve čtvrtek, 41+3, Mudr. na ultrazvuku, který chtěli udělat kvůli průtokům krve v pupečníku (v pořádku), doporučila okamžitou hospitalizaci a hned ten večer preindukci. Nebrala si moc servítky, a její označení asi budeme doma ještě dlouho používat jako mou občasnou přezdívku. Ptá se mě: „A kdo bude rodit?“, já na to: „No, já bych ráda, ale…“, ona: „A vy jste alternativka?“, já: „Ehm, co tím myslíte?“ – „No, souhlasíte s indukcí porodu?“ – „Uhh, moc ne, samozřejmě bych ráda začala rodit sama.“ – „A máte porodní plán?“ – „Ano, samozřejmě, všichni mi tu zatím říkali, že jste zvyklí s nimi pracovat, prošla jsem ho s personálem už na vstupním monitoru před měsícem a bylo mi řečeno, že s ním nemá problém.“ Jen pokývala hlavou a byla jsem zařazena mezi „alternativky“ :-). Potom mě prohlédla primářka, konstatovala otevření stále jen na špičku prstu a nekompromisně nařídila v sobotu vyvolání, aby byla třídenní rezerva do 42+0, kdy dítě podle českých norem musí do půlnoci být venku.

V pátek večer přišla moje PA ještě s kolegyní, která měla také být v záloze pro porod a tak už jsem ji znala z dřívějška, a v mé v posledních dvou týdnech dost napjaté přípravě na porod nastal obrat. Věnovaly se mi víc než tři hodiny, a každému studentovi porodnictví bych asistenci u takové návštěvy dala povinně k zápočtu. Ve srovnání s kterýmkoli lékařem, se kterým jsem se v průběhu těhotenství setkala, naprosto neporovnatelný přístup, jak po lidské, tak po odborné stránce. (Proč je například takový rozdíl ve vnitřním vyšetření od Mudr. a od PA? Za jedno těhotenství projde žena rukama mnoha odborníků a ten nebetyčný rozdíl je všude stejný. Proč od žádné PA neuslyšíte „teď to trochu zatlačí“, načež to většinou dost nepříjemně zabolí? Přitom stačí pár vteřin navíc, o které by naše zdravotnictví nezchudlo.) Masírovaly mě, cvičily jsme, prohmatávaly miminko a zjištovaly přes břicho, jestli mu něco nebrání chtít se narodit, třeba omotaný pupečník. Už chápu, proč paní Ivana říká, že nepotřebuje ultrazvuk, když má ruce. Žádný lékař tolik informací o miminku pohmatem nenašel, ani totiž nehledal, jeden dokonce ani nepoznal hlavu od zadečku a ptal se mě, co mi řekli na utz („protože kdyby to dole byl zadeček, musela byste zcela jistě na SC“…). Znovu jsme probíraly termíny, protože existují i jiné metody výpočtu, které zohledňují např. o kolikáté dítě jde, podle kterých bych zas o tolik nepřenášela. Další den byla sobota a my jsme měli ráno nastoupit do Mělníka na vyvolávání. To jsem nechtěla, na to jsem ve své představě porodu vůbec nemyslela. Domluvily jsme se s PA, že ještě zkusím zavolat do Vrchlabí, jak by se na mou situaci dívali tam. Až naponěkolikáté jsem se dovolala. Starší noblesní hlas na druhém konci telefonu se mě vyptal na spoustu věcí, poprvé někoho zajímalo také datum početí, které jsme věděli přesně. Vysvětlila, že mám už několik nocí mírné kontrakce, které ale k ránu ustanou, a Mudr. Krul mě ujistil, že podle jeho výpočtu jsem v termínu právě teď a možná právě proto se toho zatím tolik neděje. Ať jsem úplně v klidu, v pondělí ať se přijedeme ukázat a uvidí se, není nikde řečeno, že si mě tam hned nechají. Kámen, který mi ze srdce spadl, duněl z Chotkových sadů, kde jsem byla s kamarádkou procházce, dolů k Vltavě, nahoru na Hrad, po celé Praze, až do Krkonoš. V přirozených metodách vyvolání jsem pokračovala, odpoledne snědla snad dvě kila třešní (chudák můj chlapeček po nich byl po narození celý flekatý) a večer došlo se stejnou nadějí na poslední Stadelmannin recept, ricinový koktejl. Co se stát nemá, se ale nestane. Jeho jediným výsledkem bylo, že po devíti měsících téměř úplně abstinence jsem se po té lžíci koňaku do tří hodin do rána strašlivě potila, přestože jsem ležela bez hnutí. Udělali jsme si s mužem hezký weekend a v neděli odpoledne se vydali na kamarádčinu chatu nad Vrchlabím. Za teplého letního večera jsme večeřeli na terase nad labským dolem a já jsem se cítila perfektně uvolněně. V noci jsem prodýchávala slabé, ale pravidelné kontrakce, a doufala, že pokud se nic nestane, „udělí“ mi ráno v porodnici ještě jeden den, protože na odpoledne byla předpovězena velká průtrž mračen, která už trochu visela ve vzduchu.

Pokračování zítra…

P.