Ráno jsme si trochu přivstali, zdravě a vydatně se nasnídali a po osmé byli v nemocnici. Dle instrukce sestry kufřík s sebou, a v něm kromě oblečení a odporných žabek do sprchy také dva červené ručníky a Olej k porodu, dále několik CD pečlivě vybrané meditační i jiné hudby (ke konci těhotenství jsem hodně poslouchala Bacha, zejména houslové Suity, ale také árii Bist Du bei mir, která „si mě našla“, a protože se někdy zpívá na pohřbech, vyložila jsem si to jako přípravu na pohřbění dívky a zrození ženy, na které se připravuji), aromalampička a několik olejů – jak naivní :-). Přijala nás velmi milá vrchní sestra, ale na oddělení bylo hodně práce, propouštěli několik maminek.

Monitor nebyl vůbec dobrý. Naštěstí jsem s sebou měla fotografie několika nedávných záznamů, které byly v pořádku, ale tak nízké ozvy jako dnes moje miminko snad nikdy nemělo. Bohužel úměrně níži těch současných stoupal můj tlak, ale vrchní sestra i její mladá pomocnice zachovaly naprostý klid, nikdo mě nezačal stresovat ani vymýšlet nějaká rychlá řešení. Stále jsem měla občasné kontrakce, ale lehké a krátké. Vyšetření od primáře mě ale naštvalo. Kroutí hlavou nad otevřením na prst a sděluje mi, že v mém věku a této situaci je pro mě medicínsky vedený porod tím nejlepším řešením. Kdybych chtěla medicínsky vedený porod, pane primáři, jela bych do porodnice, kterou mám z domova pět minut a ne 130km. Padla ještě zmínka o tom, že nejlepší by bylo, kdyby se děti rodily v pracovní době, na kterou jsem nějak honem nenašla slov. Nicméně jsme se dohodli, že bude ochoten i ve 42+0 pomoci porodu zatím jen prostaglandinovou tabletou coby nejmírnější formou vyvolávání, a ne mě rovnou poslat na císaře, jak mi oznámili v Mělníce, pokud bych nastoupila kdykoli později, než kdy chtěli, i kdyby bylo vše v pořádku! Pak mě ubytovali na pokoji, ale celé dopoledne se nic nedělo. Trochu jsem si četla, trochu se dívala z okna a po obědě, který mi přinesli, jsem měla chuť se jít zeptat, jestli bych se nemohla jít projít ven, když stále nevím, co se mnou zamýšlejí… Nebyla jsem ani osprchovaná, ani převlečená, ani oficiálně hospitalizovaná, když se ve dveřích objevil primář s tabletou v gumové rukavici – scénka jak ze špatného filmu, kdy zlý lékař jde hlavní hrdince podat jed, který ji má zneškodnit. Nejdřív jsem se zmohla okomentovat to, co mi od ranní prohlídky leželo v žaludku, totiž že doufám, že přestože se podle něj mají děti rodit v pracovní době, nebude můj porod urychlovat podle konce své dnešní služby. Nejsem ani přijatá do nemocnice. Trochu jsme se chytli, tabletu mi nezavedl a po nepříjemném kázání odešel. A dobře jsem udělala, že jsem se ohradila, jak se ukázalo zanedlouho.

Za čas se mě ujala stále milá a velmi mateřská vrchní sestra a všechno jsme sepsaly, prošly můj porodní plán, který jsem jí vnutila ve více kopiích, než jen jedné založené do „mých“ desek. Nevím, jestli byly všechny jeho body tak v souladu s běžnou praxí v této porodnici, nebo jestli můj plán všechen později zúčastněný personál opravdu četl, ale každopádně téměř všechno, o co mi šlo, bylo dodrženo, a co nebylo, za to se mi někdo omluvil a vysvětil, proč to nebylo možné. Mezi tím dorazil i partner, který si dopoledne jel pro věci na chalupu, a našel mě na příjmu. Na konci prohlídky mi sestra, opět příjemná a na rozdíl od lékařů jemná a neinvazivní, zavedla čtvrtinu tablety, snad jen 2x2mm, a řekla, ať si jdu tak na dvě hodiny lehnout, aby se vstřebala. Počítalo se s tím, že se uvidí, co to udělá, a případně se mi podá větší dávka. Šla jsem si na pokoj lehnout a povídali jsme si přitom s mužem. Dost brzo začaly kontrakce sílit, po půl hodině už nešlo ležet, byly každé dvě minuty, a začalo mi být strašně špatně od žaludku. Srazilo mě to doslova na kolena, v posteli jsem už nemohla být a slezla na zem, partnera jsem poslala pro mísu nebo kyblík. Za chvíli u nás byla hodná vrchní sestra, „Já už Vás slyším“, povídá něžně, „s Vámi to teda cvičí“. „Říkala jsem, že nejsem zvyklá na žádnou medikaci“, nadávám zatím co nejmírněji, ale ten plačtivý tón už mě neopustí. Od začátku zdůrazňovala, že jsem víc než deset let nebrala žádné léky, protože jsem měla důvodné obavy, že „normální“ dávky na mě budou příliš silné. Přinesla mi na mou prosbu žíněnku a míč, před který jsem si klekla a mezi kontrakcemi na něm odpočívala. A za chvíli už jsme se začali všichni tři, vlastně čtyři, stěhovat po oddělení a já přestala vnímat čas i okolí. Nejdřív do sprchy, kde jsem doslova lezla po zdi, ani o ten míč už jsem se nebyla schopná opřít, a po chvíli samostatného sprchování jen klečela na všech čtyřech a řvala na udiveného partnera, kdy mi má pouštět sprchu na břicho a kdy na záda. Chvíli jsem tam taky zůstala sama a jen zdáli poslouchala, jak se můj řev, tehdy ještě jen v podobě hlasitého volání, rozléhá koupelnou. Brzy mi sestra navrhla přesun do vany, což jsem ráda přijala. Přesunuli jsme se do další místnosti, prý „Relaxační pokoj“ – v mém případě dost ironický název. Ale šero a intimita spolu s vodou, přestože mi nikdy nebyla dost teplá, byly o mnoho lepší, než studené kachličky v bílé koupelně. Při každé kontrakci, které stále chodily v jedno- až dvouminutových intervalech, jsem se vkleče opřela o kraj vany a později našla s partnerem skvělý rytmus, kdy jsem ho nekompromisně donutila, aby mi masíroval Olejem k porodu záda přesně v rytmu mého řevu. To jsme praktikovali docela dlouho, přestože záda mě nebolela, ale potřebovala jsem ten kontakt a energii rukou po zádech směrem dolů. Mezi kontrakcemi jsem se někdy úplně ponořila do vody, ale většinou byly intervaly příliš krátké na nějakou výraznou změnu polohy. Každá další kontrakce mě zas vystřelila na kolena. Partner trpělivě chodil kolem vany a každou chvíli přidržoval misku na zvracení tam, kde jsem se právě opřela. Největší hrůzu jsem v této době měla z toho, že to všechno není můj porod, ale jen zoufalý účinek tablety. Při představě, že přestane účinkovat, všechno se zastaví a bude se muset začít znova, jsem si byla jistá, že požádám okamžitě o císařský řez. Když jsem to svým nadávavým tónem řekla nahlas, mateřská vrchní sestra mě jen mírně a mile pokárala, proč na takové věci myslím, když to teď jde dobře. Nabídla mi znecitlivění hrdla, ale odmítla jsem cokoli dalšího v panice z toho, že by se mi situace zas vymkla z rukou, když už jsem si na nějaký průběh jakž takž zvykla. Jsem moc ráda, že od té doby už mi nikdo nic nenabízel. Když se vystřídaly směny, přivedla novou PA, mladou okatou blondýnku, která už s námi byla až do konce. Ta mě po nějaké době, kterou jsem už vůbec nebyla schopná odhadnout, mírně, ale nekompromisně vyhnala z vany, prý po dvou hodinách musím ven. Chvíli jsem klečela před postelí, ale pak nastala asi nejbolestivější část porodu, kdy jsem měla ležet na boku na posteli, aby neotekl lem. Voda mi zřejmě praskla ve vaně, takže kontrakce dost bolely. PA mě asi dvakrát za celou tu dobu vyšetřila, pamatuji si, jak řekla, že jsem otevřená na 4cm a já si nedovedla představit, že se musím dostat na dvojnásobek. Celou dobu jsem celkem přesně praktikovala dýchání z knížky Hypnoporod, „jako ve spánku“ mezi kontrakcemi a dlouhý nádech nosem a výdech ústy v kontrakci. Jen jsem se divila, proč tam nenapsali, že každý výdech je doprovázen ohlušujícím řevem :-). Netušila jsem, co se ve mně skrývá, přestože jsem se v životě něco nazpívala, nikdy jsem si nemyslela, že můžu nadělat takového hluku. A ten se měl ještě vystupňovat při tlačení – v bdělém, resp. vědomém stavu bych nikdy takových decibelů nebyla schopná. Fáze na boku, zhruba druhá polovina otvírání, se zdála nekonečná. Venku lítají blesky, do oken buší přívaly deště. PA najednou říká, že už jsem úplně otevřená. „Na kolik cm?“ ptám se. –„Úplně.“ – „To je na kolik?“ – „Úplně, třeba na 10.“ – „Nene!“, fňukám. – „Jojo“. Protože indukovaný porod bohužel nemůže skončit na „Relaxačním pokoji“, jako ty přirozené, přesouváme se zdánlivě nekonečné kilometry na porodní sál. (Když druhý den zjistím, že opravdu všechny místnosti spolu sousedí, nevěřím vlastním očím a skoro se nad sebou rozpláču. A představa, že na jiném nemocničním oddělení se v tomto stavu chodí třeba přes celou chodbu??) Už je mi všechno jedno, dávají přese mě prostěradlo (košili už jsem dávno někde nechala a partner ji donesl na pokoj), protože jdeme po chodbě, ale shazuju ho, je mi vedro. Hned za dveřmi sálu je dřez, přesně tak daleko, abych do něj ještě stihla naposled dávit obsah svého už vyprázdněného trávicího systému. Mám dojít ke stoličce na opačném konci nevelkého sálu, počítám, na kolik kontrakcí to vyjde a trvá mi to nekonečně dlouho. Zakleknu a k mému i partnerovu úžasu moje tělo začne produkovat ještě víc decibelů, než dosud. Z nějaké nezměrné síly uprostřed těla se vrchem se dere řev, spodem aniž bych si to vůbec uvědomovala moje dítě, a „já“ jsem někde mimo to dění, jen to zpovzdálí pozoruju a říkám si absurdně, jestli opravdu vypadám tak, jako Jerry, když mu Tom pustí něco těžkého na ocas a jemu jdou hlasivky na pochod mimo tělo. Můj jekot dosahuje dalšího „levelu“, jak to později popsal můj muž; teď, po několika měsících, vím, že nápadně podobného dětskému kolikovému řevu (naštěstí u nás trvajícímu jen asi týden po večerech). Při každé kontrakci se natáhnu z kleku dopředu, zabořím hlavu do nějaké opěrky a soustředím se na ječení. Masáž hráze, o kterou jsem si při přechodu na sál řekla, jsem si takhle tedy opravdu nepředstavovala, je to jediný moment, který vnímám hodně negativně. Když to PA udělá poprvé, regulérně ji seřvu, co to dělá! Za několik kontrakcí mě přesunuly (na sále byla ještě kolegyně) do sedu na porodní stoličku, na které jsem za chvíli porodila. Vůbec jsem nezpozorovala, že vylezla hlava. Dnes lituju, že jsem si nesáhla, ale tehdy jsem jen klepala okolo sebe rukama – opět podobně tomu, jak to teď dělá můj chlapeček ve stavu nejvyššího zmatku. Můj muž mě chlácholí, že hlava už je venku. Na další kontrakci žbluňkne tělíčko, to už cítím.

A najednou jako když ze mě sejmou nějaký kouzelný závoj, jsem zas normální, začnu mluvit normálním hlasem, při věci, v pohodě. Tělíčko mezi svýma nohama vidím, PA ho drží obličejem dolů. Bohužel přes moje protesty a proti mému porodnímu přání stříhá pupeční šňůru, a protože plodová voda je prý hodně zelená, tělíčko odnášejí vedle ke stolu. Já poprvé za celý porod lezu na křeslo, kde za chvilku vyjde placenta, a za ní potok krve. Překvapí mě ten teplý proud, ale nic mě nebolí. Jsem jen naprosto příjemně vyčerpaná a uvolněná, jako když jsem právě doběhla maraton, vydýchala se a napila, a už si jen užívám toho úžasného pocitu, že jsem to zvládla. Ani nevím, kde se najednou vzali všichni ostatní, pokud tam někde byli už dřív, nevšimla jsem si toho. Poprvé od odpoledne se zas objeví primář, který mě na začátku dne tak naštval, a já jsem ráda, že mě jen bez řečí zašije malé natržení a dál už o něm nevím. Mám chuť být ironická a zeptat se, jestli jsem to tedy stihla v jeho pracovní době, ale nechávám si to od cesty.
Celý zbytek našeho pobytu v nemocnici se už nepotkáme a nevadí mi to.

Co mi ale hodně vadí, je moje dítě, které není u mě. Od stolu, kde ho ošetřují, jsem sice vzdálená jen asi dva metry, ale nevidím na něj, je za mou hlavou, a strašně mi to vadí. Pořád kňourám, ať už mi ho dají, dokonce ani ze začátku nevím, co je zač, nestihla jsem si všimnout a neřekli mi to, protože si asi všichni včetně mého muže mysleli, že jsem to viděla. Můj muž se na něj dívá a já chci, aby mi aspoň přesně říkal, co s ním dělají, ale moc mi toho neřekne. Pak začne miminko křičet a on je rád, „že už křičí“, ale já si říkám, že nechci, aby muselo křičet. Když mi ho po pár pro mne nekonečných minutách dají, je bohužel už oblečený do košilky a zabalený v zavinovačce, na hlavě má čepičku (to proto, že ji má plnou zelených žmolků, které mu až druhý den sestra vymyje olejem). Dají ho na mne se slovy „Tady máte anestetikum“ a začne šití – nepříjemné, ale zdaleka ne nějak nesnesitelné. Venku se stále blýská a každou chvíli na okno sálu chrstne voda jako ze sprchy, a za téhle bouřky se jako Ronja, dcera loupežníka narodil můj průkopnický syn! Brzy dostaneme peřinu a máme dvě plné hodiny jen pro nás tři v přítmí na sále. Miminko po mém boku se zatím nepřisálo a za chvilku usíná. Tehdy mi to nepřišlo tak zlé, ale dnes po pár měsících mě právě tenhle moment trápí nejvíc. Proč jsem si neprosadila, resp. proč mě v tu chvíli ani nenapadlo požádat, aby mi ho dali na tělo nahé? Vynahrazujeme si později tu blízkost alespoň při našich „koupelnových rituálech“.

Po dvou hodinkách, okolo půlnoci, se stěhujeme na pokoj hned naproti sálu, čerstvý tatínek si bere syna a já se s dohledem PA jdu osprchovat. V příjemném pokojíku nijak nepřipomínajícím nemocnici zalézáme na velké „letiště“, ale o spaní nemůže být vůbec řeč. Jsme oba v euforii, miminko si bereme mezi sebe a nemůžeme se vynadívat.

Přestože jsem, pokud by se nepodařilo rodit doma, plánovala ambulantní porod, tři dny, které jsme strávili v tomto „rodinném penzionu“ si nemohu vynachválit. Pediatrička i všechny sestry, se kterými jsme se setkali, byly skvělé. Na dveře se tu klepe tak slabě, že se mnohokrát stalo, že někdo z nich přišel do pokoje, když jsem spala nebo kojila, nepozorovaně odešel a přišel znovu později, když se to hodilo. Na vizitu nechodí lékař na pokoj v daný čas, ale maminky s miminky přes chodbu k lékaři tehdy, když se jim to hodí. Oba jsme byli v pořádku, takže jsem nic nepotřebovala. Snad i díky akupunktuře a následné auto-akupresuře k vyvolání porodu nám kojení šlo perfektně, a chlapeček měl po třech dnech ke všeobecné radosti 5g nad porodní váhu. Zbytek našeho „svatého“ týdne jsme strávili opět na půjčené chalupě rozložení podle teploty na terase nebo v chládku v sednici na gauči, a byl to jeden z nejúžasnějších týdnů mého života.

Tentokrát se mi rodit doma nepodařilo, ale hned od druhého dne po porodu doufám, že to nebylo naposledy, a příště se to třeba povede. Chtěla bych velmi podpořit paní Ivanu jak v její vlastní činnosti porodní asistentky, tak v její snaze navrátit této profesi její původní hloubku a význam. Všem „mým“ asistentkám, těm, se kterými jsem se rodit chystala, i těm, se kterými jsem nakonec rodila, jsem vděčná za citlivost a hluboce lidský přístup, které nijak nevylučují vysokou odbornost. A nám ženám, přestože máme každá jiné preference, přeji hlavně možnost volby, která je v tak citlivé situaci, jakou je přivádění dětí na svět, zásadní lidskou svobodou.

P.