Svůj první příběh pro Ivanu jsem psala z pohledu zdravotníka, co je v kontaktu s lidmi, kteří přijdou vyhledat pomoc. Ještě jsem netušila, že zakrátko otěhotním a budu se s Ivanou moci setkat osobně. A už je to tady, dlouho očekávané dvě čárky na testu 🙂

Nejdřív jsem se objednala k Ivaně do poradny, abych se poradila o všech těch vyšetřeních, která se obvykle v těhotenství dělají. Už jsem tou dobou měla přečtené Hovory s porodní bábou, takže se jednalo spíše u ujasnění toho, co chci a nechci :-). Ivana mi vysvětlila, že si mám těhotenství hlavně užívat, nestresovat se a těšit se na miminko. Tedy s tím stresem to úplně nevyšlo, protože mi do těhotenství vlezly státnice, ale v rámci možností to bylo klidné a pohodové.

Moje gynekoložka je moc milá a profesionální, a tak když jsem za ní přišla s tím, že o genetický screening v 1. trimestru, triple test a test na cukrovku nestojím, přijala to v pohodě, jen mi to zvýrazňovačem důkladně obtáhla v těhotenské průkazce a nechala podepsat informovaný souhlas, že takhle to opravdu chci. Nijak mě ale nepřesvědčovala a nechala mě, abych byla v klidu těhotná. Na kontroly jsem chodila zhruba jednou za měsíc. Co se týče genetického screeningu, tak jen od sestřičky jsem se dozvěděla, že to je pomalu nejdůležitější vyšetření v těhotenství… no, každý na to má asi jiný pohled.
Těhotenství zdárně postupovalo a s manželem jsme se těšili na miminko. Na konci sedmého měsíce jsem odjela na tábor s dětmi, pak ještě chodila do práce a navzdory tomu, že bylo parné léto a já se při práci musela hodně hýbat a namáhat, jsem se cítila výborně, i když už trochu unavenější.

Po táboře jsme s manželem začali chodit k Ivaně na předporodní kurz. (Díky tomu jsem měla po porodu doma v lednici pohotovostní tvaroh, kdyby se náhodou začal dělat zánět prsou.:-) Později jsem ho i využila.)

Pak přišla otázka, kde rodit. Představovala jsem si hlavně klid, pohodu, známé lidi; v ideálním případě mi z úvah vycházel jako nejlepší možnost porodní dům… což u nás není možné. Už na začátku těhotenství jsem přemýšlela o tom, jestli by nebylo možné rodit doma. Nadhodila jsem tuhle variantu manželovi, ale příliš se na to netvářil – vždyť je to první dítě, těžko odhadnout komplikace atd. Pořád jsem ale doufala, že tahle možnost by přece jen nemusela být nereálná. Mám v něčem trošku komplikovanou povahu – spoustu věcí zvládnu, nebojím se a umím si poradit, když se dostanu do neznámé situace, ale hrozně špatně snáším, když se ke mně někdo – navíc ještě v citlivé situaci – nechová přívětivě a třeba se na mě jen ošklivě podívá. Tušila jsem, že u porodu bych se nad takové chování nedokázala povznést a porod by nemusel postupovat.

Objednala jsem se k porodní asistentce s otázkou, zda by byla ochotná mě doprovázet při porodu doma a poprosila muže, jestli by šel na první setkání se mnou. Šel – a rozhovorem s PA se tato varianta definitivně otevřela; bez jeho souhlasu a podpory bych doma rodit nechtěla. Nakonec přijal tuhle „alternativní“ variantu úplně (dokonce naší rodině vysvětloval, že je to prima, když to jde takhle).

Vybrala jsem si tedy podle svého nejlepšího uvážení a po obhlídce místa jednu nepražskou porodnici (do pražské jsem se ani nezaregistrovala), kam jsem se rozhodla jet, kdybych doma rodit z nějakého důvodu nemohla. V závěru těhotenství jsem docházela souběžně ke svojí gynekoložce a k porodní asistentce a připravovala se na variantu porod doma i v porodnici.

Mariana Cecílie Vášková

A jak to nakonec dopadlo?
…pokračování zítra…