K Ivaně jsme chodili s manželem na předporodní kurz do A centra. Tehdy jsem o ní už něco málo věděla, zajímala jsem se o přirozený porod a vše kolem něj. Zaujala mě. Kurz měl být původně hlavně pro manžela, aby to všechno viděl stejně jako já (já myslela, že mám všechno nastudované), ale nakonec mi dal tolik, že bych tam nejraději poslala každou nastávající maminku. Naprosto jsem jí důvěřovala (a to stále trvá).

S ohledem na doporučení Ivany jsem se rozhodla rodit v Hořovicích namísto v Podolí. Podolí se sice tváří friendly, ale obecně jsou menší porodnice přístupnější. Porod začal ve 22 hodin prasknutím plodové vody, bez kontrakcí. Zavolali jsme kamarádce (která měla být podpora u porodu spolu s manželem), aby přijela, já si dala sprchu, dobalili jsme a celkem v poklidu vyrazili. Ještě jsme zastavili na benzínce, abychom koupili na Ivanino doporučení CocaColu – až budu bez energie…

Do Hořovic jsme dorazili kolem druhé, cítila jsem trochu bolesti, nepravidelně po 4-6 minutách. Na příjmu jsem předala porodní plán (nemusím popisovat, klasický požadavek na maximálně přirozený porod), s přijímající doktorkou jsme ho prošli, na většině věcí jsme se dohodli (včetně polohy vkleče nebo na porodní stoličce pro druhou dobu porodní), někde jsem ustoupila (monitorování každé dvě hodiny, sama jsem nakonec požádala o klystýr), někde jsem její doporučení odmítla. Otevřená jsem byla na 2-3 centimetry. Potom jsem se ubytovala na porodním pokoji (manžel s kamarádkou se u mě střídali, nechtěla jsem být sama ani minutu) a až do rána, celý den až do večera jsem každých 4-5 minut zažívala stupňující se bolesti. Bohužel jsem se vůbec neotevírala, v 16 hodin jsem byla na 3-4 centimetry, dost vyčerpaná (hlavně z toho, že se nic neděje) a bylo mi řečeno, že vůbec nemám kontrakce, že jsou to úplně nefunkční bolesti (děloha se nestahuje celá, jen od pupku dolů). Nechali nám chvilku na rozmyšlenou co dál, ale doporučili epidural a oxytocin s tím, že by se porod mohl úplně zastavit a hrozí císař. Personál už byl dávno vyměněný, ale přístup personálu se mi zdál dobrý, respektovali mojí volbu, dali mi čas na rozmyšlenou (samozřejmě nabízeli epidural už dávno předtím), všechno se mnou probrali. Nakonec jsem ze strachu z císaře svolila s epiduralem a oxytocinem. V tu chvíli mě začaly „nekontrakce“ bolet nesnesitelně, psychicky jsem se složila a vyptávala se, kdy konečně přijde anestezioložka… Píchání epiduralu jsme s manželem obrečeli, brali jsme to oba jako totální selhání našich představ. Nedokázala jsem se dát dohromady, epidural pomohl na bolesti v břiše, ale o to víc jsem cítila bolesti do zad, chtěla jsem přidat. Bolesti se stupňovaly, dostala jsem oxytocin, nemohla jsem už chodit, jen jsem ležela na boku, manžel mi držel zvednutou horní nohu. Jedna neempatická PA (nebyla to ta moje) mi přišla říct, že porod přece bolí, co jsem si jako myslela… Jiná PA (taky to nebyla ta moje, asi neměly co dělat a chodily se na mě koukat) mi doporučila postávat a při bolesti jít dolu do podřepu. Moc mi to pomohlo. Když už jsem myslela, že to nepřežiju, vzpomněl si manžel na radu Ivany, že když už budeme mít pocit, že to nepřežijem a budem se na to chtít vykašlat a odejít, tak to už je ONO! Jakmile mi to řekl, věděla jsem, že za chvilku už budeme mít svojí holčičku u sebe a vlila se do mě nová energie. (za to patří Ivaně obrovský dík, že to manželovi dokázala vštípit tak, aby si na to v tu nejvhodnější dobu vzpomněl). Chtěla jsem rodit vkleče nebo ve dřepu, jak jsem se dohodla s příjímající doktorkou. Tato doktorka mi ale řekla, že takhle ona rodit neumí, že to nikdy nedělala. Po mém naléhání mi doslova řekla „ať si to dítě teda chytim sama, že to ona dělat nebude“. Tento tlak jsem nevydržela a svolila s polosedem na posteli… Tlačení byla velká úleva, několikrát jsem zopakovala, že nechci nástřih. Když už se tlačila hlavička, doktorka mi znova nabídla nástřih, odmítla jsem. Hlavičku jsem porodila jen napůl, kontrakce skončila s hlavičkou na půli cesty. Bolelo to tak, že jsem řvala na celou porodnici 🙂 V další kontrakci jsem hlavičku porodila, bez většího poranění. Bohužel doktorka usoudila, že je dcera fialová a že má šňůru kolem krku, takže jí ze mě nedorotovanou doslova vytrhla a dcerka mě roztrhla ramínkama. Komplet. Včetně střeva a obou svěračů. Matně si vzpomínám, že neonatolog jen stihl říct, že ta šňůra je přeci volně, není utažená. Doktorka byla asi hodně vystresovaná, nebo nevím. Dcera byla fialová, protože byla 20 hodin bez vody, měla hematom přes celou hlavičku. Jinak byla úplně v pořádku, nebyla přidušená ani přiškrcená. Nevím, jestli by to zkušený porodník poznal. Naštěstí byl neonatolog zkušený a ačkoli asi tušil, co mě čeká, maličkou mi nebral, ale prohlédl na mém břiše, nechal jí přisát se. Bohužel jsme měly jen pár minut (ale i za ty jsem velice vděčná). Čekala mě celková narkóza – naštěstí, protože doktorka se mě chystala začít skládat jako puzzle (což několikrát zmínila) a nedbala na důrazné upozornění anesteziologa, ať počká, až mi naběhne epidural, který mi právě dopíchli. Bolelo to víc než porod, proto jsem s celkovou anestezií ráda souhlasila. Manžel dostal instrukce nehnout se od dcerky na krok a mě uspali. Po probuzení jsme si ještě museli vybojovat nadstandardní pokoj, aby tam se mnou mohl být manžel a starat se o dcerku (já nemohla). Podepisovali jsme celkem vtipné prohlášení, že za dceru přebírá plnou zodpovědnost manžel a já s tím souhlasím 🙂

Poranění se naštěstí hojilo velice dobře, šil mě pan primář (doktorka si naštěstí netroufla a povolala ho do služby), já mohla hned druhý den sedět a třetí den jsme šly s dcerkou domů. V porodnici jsme byli za exoty, všichni se na mě chodili koukat (doktoři na poranění, sestry na to jak sedím, na chodbě se všichni divili, že chodím…), vyhrožovali mi, že neudržím stolici a tvrdili, že si za to můžu sama a co jsem to za blázna, že jsem odmítla nástřih.

Pořád přemýšlím, kde se stala chyba, co jsme mohli udělat lépe a co mě na mém porodu nejvíc mrzí. Manžel má trauma, že zklamal a nevybojoval pro nás přirozený porod. Já se na jednu stranu těším na další porod (chci to zažít znovu a lépe) a na druhou stranu se bojím, jak se bude při porodu chovat jizva a co když to bude stejné… Každopádně jsem přesvědčená, že kdyby u nás porodnictví bylo víc přátelské k ženám a přirozeným porodům, bylo by to jiné a hezčí. Škoda, tolik jsme se těšili a byli připravení na krásný zážitek…

Martina Hetešová