Praha po roce oblékla vánoční kabát a náš Elias oslavil první narozeniny. Byl to náročný ale krásný rok, plný poznávání jeden druhého, překonávání překážek a radování se z nacházení společné cesty. Během tohoto roku jsem se také seznámila s Ivanou a s tím, jak ona přistupuje k těhotenství, porodu a mateřství. Toto setkání mj. přispělo k mému rozhodnutí, že příště i já budu rodit jinak.

Moje těhotenství bylo krásné a bezproblémové. Radovali jsme se s manželem z rostoucího děťátka a z pravidelného večerního fotbalu, které v břichu miminko hrálo. Žila jsem velmi aktivním životem, hodně jsem pracovala, sportovala jsem, bavila jsem se a nijak jsem neřešila porod a to, co mu následuje. Nějak jsem předpokládala, že to bude všechno tak jednoduché jako těhotenství. Nevěděla jsem tedy nic o přirozeném porodu, o porodním plánu a o výhodách porodu s dulou či dokonce se „svou“ porodní asistentkou.

Termín porodu jsem měla v polovině prosince a registrovaná jsem byla u Apolináře. Druhý prosincový víkend jsem ještě strávila u rodičů na Moravě a po hodové tancovačce jsem v neděli odjela do Prahy. Doma jsem pak ještě v nějakém uklízecím návalu vypulírovala byt. Prostě nic nenasvědčovalo tomu, že bych měla brzy rodit. Šla jsem brzy spát, protože druhý den jsem měla v šest hodin ráno na Florenci vyzvedávat tašku dětských oblečků od kamarádky. V noci jsem skoro nespala a byla jsem neklidná, což jsem přikládala nervozitě z toho, že zaspím.

Už při ranní cestě na Florenc jsem cítila, že je něco jinak než po celé těhotenství. V pravidelných intervalech jsem měla bolesti v podbřišku. Doma jsem dodělávala pracovní resty a ačkoli se bolesti postupně zvětšovaly, zůstávala jsem klidná. Nebylo to nic hrozného. Domluvila jsem si oběd s kamarádkou v centru. Kontrakce se opakovaly pravidelně a postupně sílily. Má sestra, lékařka, mi po telefonu řekla, ať jedu do porodnice, protože klidně můžu brzy rodit. Moc se mi nechtělo, ale jelikož jsem stejně měla v centru domluvený oběd, tak jsem vyrazila.

U Apolináře se mě ujaly dvě mladé lékařky a hned mě připojily na monitor. Vleže se kontrakce zvětšily a staly bolestivější. Opět jsem s nimi vyplňovala dotazník a opakovala již dříve mnohokrát v jiných těhotenských dokumentech uvedené. Jedna z lékařek mne také prohlédla a řekla, že jsem otevřená tak na 4 cm. Zároveň ale bylo vidět, že jsem přišla nevhod, protože se lékařky bavily o tom, že už chtějí jít oběd. Po půlhodině mne tedy poslaly domů, protože prý 4cm ještě není moc.

Tato krátká předobědová prohlídka a povýšené chování lékařek mě vyvedly z míry, protože jsem se najednou cítila jako slaboch, který kvůli poslíčkům spěchá rodit. Naštvaná jsem odešla z nemocnice a v duchu jsem si říkala, že se tam nevrátím, dokud už nebude vidět hlavička.

Moje intuice mi říkala, abych domů nejezdila. Šla jsem tedy s kamarádkou na oběd a rozhodla jsem se, že budu raději chodit po městě, abych to měla případně do porodnice blízko, kdyby se miminko rozhodlo přijít na svět ještě dnes. Na obědě jsem nebyla schopná nic pozřít a bylo mi špatně. Po obědě jsem se potkala s další kamarádkou, která chtěla nakupovat dárky v knihkupectví, takže potřebovala pohlídat kočárek. Se silnými kontrakcemi vracejícími se co 5 minut jsem seděla u kočárku a hlídala. Jakmile se kamarádka vrátila i s dárky, praskla mi voda. A najednou se porod rozjel obrovskou rychlostí. Stála jsem uprostřed obchodu v předklonu opřená o regály a byla jsem omámená porodními hormony, které se vyplavily do těla. Nevnímala jsem už nic kolem sebe a jen jsem cítila, že náš chlapeček už brzo bude na světě.

Kamarádka mi zavolala sanitku, protože už jsem nebyla ani schopná chodit. A sanitka mě jen 2 hodiny po předchozím opuštění porodnice dovezla tam, odkud jsem tehdy ponížená odešla. Ty stejné lékařky samozřejmě stále měly službu, což mě nepotěšilo. Navíc mě opět vleže připojily na monitor a ptaly se na ty stejné otázky jako před dvěma hodinami. Já jako nezkušená prvorodička jsem se snažila odpovídat, i když bych se nejraději soustředila na sebe a miminko putující na svět. Tehdy jsem se jim jen omlouvala, když jsem kvůli kontrakci nebyla schopná reagovat.

Potom mě poslaly za porodní asistentkou, která mě po sprše a klystýru nechala samotnou v chladné vykachličkované místnosti, prý si šla koupit svačinu do bufetu. Nikdo si mne tedy nevšímal, já měla bolesti a nevěděla jsem, co mám dělat. Cítila jsem se strašně opuštěná a neměla jsem sílu si o cokoli říct. Jen jsem to už chtěla mít za sebou. Na příjmu během toho již seděl můj muž a má sestra. Řekla jsem jim, že chci rodit a ne tu být sama. Nu a najednou to šlo ráz na ráz a z „kachličkárny“ mě hned poslali na porodní sál. Tam jsem v pololehu, za asistence manžela a sestry, která nahradila porodní asistentku, po několika málo kontrakcích přivedla na svět Eliase. Trochu mne nastřihli, což jsem tehdy nijak neřešila. Syna mi hned odnesli na vážení a mytí. Za pár minut mi ho sice vrátili, ale už byl celý zabalený. To jsem věděla jen minimum o důležitosti prvotního tělesného kontaktu pro miminko i maminku, takže jsem neprotestovala. Poté nás nechali o samotě a ve třech jsme si užívali zázraku zrození. Také se po chvíli přisál. Vánoční porodní cesta Prahou nás přes všechny odbočky a výmoly dovedla do toho nejkrásnějšího cíle, který se zrcadlil ve velkých očích našeho syna.

Ale kdybych tehdy věděla o přirozeném porodu to, co vím nyní, tak by se mnoho věcí odehrávalo jinak. Jsem samozřejmě nesmírně ráda, že mám zdravé dítě a že můj porod byl nekomplikovaný. Ale o co jednodušší by bylo, kdybych více naslouchala svému tělu a kdybych rodila v prostředí, kde se cítím dobře. Možná se tyhle chybějící kamínky do mozaiky přirozeného porodu odrazily na tom, že jsem měla od počátku problémy s kojením. Možná… To už teď nezjistím. Ale naštěstí můžu změnit to, co bude příště. Lépe se připravím, budu asertivní a hlavně budu vnímat své tělo, protože to budu já, kdo rodí. Věřím, že příští porodní cesta mě dovede do toho krásného cíle i bez těch zbytečných odboček a výmolů. A k jejímu správnému nasměrování jistě přispěje i Ivana.

Kristina M.