Na své první těhotenství, porod a vše co s tím souvisí, jsem se začala připravovat přibližně 4 roky před početím miminka. Přišlo to samo. Začalo to nepříjemným, stále se opakujícím snem o porodu. Tento sen jsem měla asi dva roky. Během těchto dvou let jsem dokončila školu, změnila partnera, začala pracovat v obchodě s ekologickým zbožím nejen pro maminky a miminka, přerušila další školu, přestěhovala se a vdala. Celou tu dobu jsem taky s velikým zájmem studovala v knihách, na internetu, na seminářích a sdílením s ostatními ženami co vůbec takové miminko potřebuje a jak vlastně funguje porod. Tenkrát jsem měla příležitost být pracovně na Světovém týdnu respektu k porodu, kde jsem se poprvé setkala s Ivanou. Její přednáška zasela do mé mysli spoustu otázek. Získávání odpovědí mě časem směřovalo až k vytvoření mého porodního přání.

S manželem jsme se na miminko těšili, ale i tak nás těhotenství oba překvapilo. Ani jeden jsme nečekali, že miminko přijde tak rychle. Pozitivní těhotenský test nás čekal už 3 dny po naší svatbě. Manžel se mnou nadšení a přípravu sdílel. Studoval se mnou knihy, internet, chodil na přednášky, na kontroly k lékařce i k porodním asistentkám (měla jsem domluvené dvě), na předporodní kurz (kde se mimo jiné naučil jak mi ulevit a jak naopak podpořit kontrakce). Oběma nám bylo jasné, že pro nás a naše miminko bude nejlepší domácí porod. Znali jsme velkou spoustu racionálních argumentů, ale především jsme to tak oba v hloubi duše cítili.

Celé těhotenství jsem si maximálně užila bez jakýchkoli komplikací. Nikdy jsem se necítila krásnější. Cítila jsem se jako bohyně 🙂 V těhotenství jsem chodila cvičit jógu a tančit břišní tance spolu s dalšími úžasnými těhotnými ženami. Těhotenská vyšetření jsem si upravila tak, aby mi vyhovovala. Co jsem nechtěla podstoupit, jsem odmítla anebo si připlatila vyšetření jiné. Nikdo mi nedělal nic, s čím bych nesouhlasila. Měla jsem potřebu se na porod připravovat jako na zkoušku ve škole. Dělalo mi dobře získávat stále další informace, navštěvovat kurzy, donekonečna upravovat a přepisovat porodní plán, mít nakoupené všemožné porodní a poporodní olejíčky, epi-no balónek. Prostě jsem musela vyzkoušet vše, co mi přišlo pod ruku. Při jedné kontrole se mě má ošetřující lékařka ptala, kde chci rodit a do které porodnice mě má odeslat. Když jsem jí sdělila, že plánuji porod v domácím prostředí, nadšená nebyla. Mé přání ale respektovala. Dokonce vyšla vstříc i mé prosbě, aby mě v závěru těhotenství neodesílala do porodnice (porodnice jsem se bála, nechtěla jsem, aby mě vyšetřoval cizí člověk, ke kterému nemám důvěru). Takže o mě pečovala do ukončeného 40tt. V rámci předporodní přípravy jsem ještě absolvovala terapii, abych se zbavila bloků, které by mi mohly porod brzdit. Byla jsem dobře připravená na porod doma i na porod ambulantní v porodnici se soukromou porodní asistentkou. Definitivní rozhodnutí jsem si tedy nechávala až na den D, podle toho, jak se situace bude vyvíjet a jak to budu cítit. Koneckonců každý porod začíná doma 😉

Před porodem jsem také pracovala pro Unii porodních asistentek a přibližně v polovině mého těhotenství jsem pomáhala na zasedání Valné hromady UNIPA v Praze. Tam jsem se s Ivanou poznala osobně. Poradila mi, jak na bolest v zádech, která mě trápila a v neposlední řadě mi poskytla nocleh. Když jsem pro sebe začala shánět porodní bábu, zjistila jsem, že ta, kterou jsem si k porodu vysnila, je sama těhotná. Termín jejího porodu byl přibližně měsíc před mým, takže mne nemohla u porodu provázet. Na doporučení Ivany jsem oslovila porodní asistentku Libušku, která nás s láskou a pochopením přijala a provedla nás závěrem těhotenství a úžasným porodem.

Že se něco děje jsem začala cítit 20. ledna. Měla jsem velkou touhu jít navštívit svého tatínka s jeho rodinou, která se mnou mé těhotenství hodně prožívala a těšila se. Stále mi běželo hlavou, že to je poslední návštěva před porodem a jejich poslední příležitost vidět mě těhotnou s mým krásným bříškem. Nikomu jsem o těch pocitech ale neřekla.

Ten večer mi začalo být špatně a celou noc jsem strávila na záchodě. Tělo se opravdu důkladně čistilo. Podařilo se mi usnout jen na hodinu. Hned ráno jsme museli jet na poslední kontrolu k mé gynekoložce. V autě mi začaly veliké křížové bolesti. Na kontrole bylo ale vše v pořádku, čípek byl vstřebaný, doktorka mi nabídla Hamiltona, já odmítla. Na monitorech byly slabé kontrakce, ale prý to může znamenat cokoli. Na další kontrolu jsem byla odeslaná již do porodnice. Po příjezdu domů jsem si napustila horkou vanu, aby mi ulevila od bolesti zad. Zafungovalo to úžasně a já se telefonicky přes velký odpor objednala na další kontrolu do porodnice. Po koupeli se mi podařilo na hodinu usnout a po probuzení, kolem třetí hodiny odpoledne, jsem začala mít slaboučké kontrakce každé 3-4 minuty. Zastavila se u nás na návštěvu moje babička se sestrou a ptaly se, jak dopadla kontrola. Poté babička usoudila, že mám břicho moc nahoře, že se rodit ještě nebude. Byla celkem překvapená, když jsem jí řekla, že mám už slabé pravidelné kontrakce 🙂 Pár hodin jsem čekala, jestli se něco začne dít, ale kontrakce byly stále stejné. Napustila jsem si vanu s tím, že buď kontrakce zesílí, nebo v teplé vodě přestanou. Mezitím jsem zavolala své kamarádce dule o radu a pro zkrácení dlouhé chvíle. Pak jsem zavolala své porodní asistentce Libušce a popsala jí co se děje. Stále jsem si nebyla jistá, zda rodím nebo to jsou poslíčci, které jsem nikdy před tím neměla. Večer jsme se rozhodovali, zda má jet Libuška k nám, aby mě vyšetřila, nebo pojedeme my k ní. Cítila jsem se dobře, tak jsme se rozhodli, že si uděláme výlet. Na cestu jsem si vzala nahřátý třešňový pytlíček na břicho a v autě manželovi každé 3 minuty „pozpěvovala“ pro radost. Při příjezdu k naší úžasné porodní asistentce jsem byla otevřená na 3-4 cm. Libuška ještě vyzkoušela kyvadlem, zda porod proběhne v pořádku. Kyvadlo řeklo, že ano a také řeklo, že se dcera narodí kolem druhé hodiny ranní. Pak jsme všichni skočili do auta a jeli k nám domů. Po cestě jsme museli natankovat a manžel mi na benzínce nechal v mikrovlnce nahřát třešňový pytlíček. Obsluha jen udiveně koukala, jak jsem v kontrakcích „tančila“ ve sněhu před autem. A aby toho nebylo málo, na jedné křižovatce jsme se s Libuškou na chvilku ztratili. Když jsme konečně dorazili a zaparkovali auta, uviděli jsme na chodníku před domem přešlapovat moji nervózní babičku. Seznámili jsme ji s naší porodní babičkou, pak nám popřála hodně štěstí a dojatá odešla domů.

Bylo před 22 hodinou, když jsem si rychle napouštěla vanu, než přestane téct teplá voda. Libuška mi dělala společnost. Zdálo se mi, že kontrakce jsou stále stejně silné a pravidelné. Měla jsem potřebu pořád chodit sem a tam, poskakovat, pohupovat se a pojídat strouhanou mrkev. Jednou jsem si na výzvu Libušky zkusila jít lehnout a odpočinout si, ale prostě to nešlo. Na odpočívání mým tělem proudila moc velká energie. Měla jsem pocit, že mohu všechno, že jsem silná, veselá a plná elánu. Cítila jsem obrovskou sílu, mohla jsem otočit Zemí, vše bylo možné a já rodila. Tak to šlo stále dokola. Lítala jsem po bytě, každou chvilku jsem se zastavila, opřela se o Libušku nebo o manžela. Halekala jsem, co mi dech stačil, abych se mohla uvolnit a otevřít své tělo proudu energie, který mnou procházel a sunul děťátko na svět. Nic mě nebolelo, necítila jsem žádné nutkání na tlačení, vše šlo samo. Voda mi praskla, až když jsem byla otevřená asi na 8 cm. Když už porod opravdu běžel na plné obrátky a kontrakce už si žádaly mé soustředění, Libuška kontrolovala, jak se otevírám a v tom poslala manžela pro baterku. Když se udivený s baterkou vrátil, posvítila do mě a tak byl tatínek první, kdo viděl vlásky našeho miminka (ještě týden před porodem mě ujišťoval, že by přece jen raději stál u mé hlavy). Před druhou hodinou Libuška opět kontrolovala, jak porod postupuje. Ležela jsem už nahá na gauči, protože mi začalo být najednou velké teplo. Byla jsem podložená spoustou polštářů a zničehonic jsem cítila, že okamžitě musím na zem na čtyři. Přišla velká kontrakce. Když jsem si sáhla mezi nohy, ucítila jsem hlavičku, jak se dere na svět. Jen jsem se jedním pohybem otočila zpět na gauč se slovy, „ona už je tady“. Poprvé za celý porod jsem zatlačila a v tom se narodila hlavička a chvilku po ní, na druhé zatlačení i tělíčko. Byly přesně 2 hodiny ráno. Libuška mi hned dceru položila na břicho a já se okamžitě zamilovala. Láska na první dotek, na první přičichnutí, na první pohled. Nepopsatelný pocit. Kdo to nezažil, stěží pochopí. Pamatuji si, že jako první mě uchvátily dceřiny ouška. Tak malé a tak dokonale nádherné. A ta neuvěřitelná vůně co naplnila celý náš byt, byla fantastická. Bylo úžasné moci dcerku přivítat v přítmí, v klidu a tichu, v milující náruči maminky a tatínka. Zhruba během 5ti minut se narodila i placenta. Libuška mě zkontrolovala a k radosti všech jsem neměla nikde ani škrábnutí. Poté manžel přestřihl pupečník a šel spolu s Libuškou zkontrolovat placentu a plodové obaly do kuchyně. Já s Timuškou jsme se stále jen mazlily. Během první hodiny se dcerka přisála a spokojeně usnula. Dvě hodiny po porodu jsem volala babičce a nejbližší rodině, že Timuška už je na světě. Babička spolu s mým tatínkem a jeho manželkou přišli dcerku přivítat asi 3 hodiny po porodu. Ve stejný čas odjela Libuška zimní nocí domů. Byl to úžasný uzdravující pohled vidět čerstvého dědečka chovat svoji první vnučku pouhé tři hodiny po porodu. Zážitek to byl o to silnější, když mě, jako svou prvorozenou dceru poprvé držel v náručí až jako měsíční miminko (podle tehdejších postupů jsem musela být v kojeneckém ústavu). Kolem šesté hodiny ranní jsme už zůstali v bytě sami tři – nová rodina. Byl to krásný pocit. Všichni jsme leželi v posteli a hleděli na ten maličký zázrak. Za posledních 48 hodin jsem spala jen 2 hodiny, porodila dítě, a přesto jsem únavu nepociťovala.

Asi 3 dny po porodu jsme od Libušky dostali nádherné vlastnoručně malované obrazy s krásným věnováním. Jeden pro nás, jeden pro rodiče a jeden s Andělem pro miminko. Tímto bych naší skvělé porodní babičce Libušce za vše ještě jednou ráda poděkovala.

Další zajímavý zážitek na mě čekal tři čtvrtě roku po porodu. Byla jsem u své gynekoložky na pravidelné preventivní prohlídce. Doktorka mě vnitřně prohlížela a najednou se mě zeptala: vy jste rodila císařem, že? Než jsem stihla odpovědět, už mi na břiše hledala jizvu a pak na mě nevěřícně koukala, když žádnou nenašla. To už jsem jí stihla připomenout, že jsem rodila doma (okamžitě si vzpomněla na můj krásný ručně psaný záznam o porodu, který jsem dostala od Libušky). Paní doktorka mi začala vysvětlovat, jak vypadá čípek před porodem a jak po porodu a že na tom mém vůbec není poznat, že jsem rodila. Nevím, jestli to je k něčemu dobré, ale potěšilo mě to. Když se ženské tělo neruší a nechá v klidu rodit, umí zázraky.

Dnes už máme doma roční domarozenou, neočkovanou, výhradně nošenou, látkovanou a bezplenkovanou, kojenou a vegansky stravovanou, znakující, s námi spící, zdravou, spokojenou a milovanou holčičku. Za celý první rok jejího života jsme bez sebe nebyly déle než dvě hodiny. Každý den nás učí něčemu novému a společně tak den po dni rosteme jako nový celek, jako nová rodina jako kontinuum.
Na závěr bych chtěla vyjádřit Ivaně poděkování za její práci, za to, že je tak silná a vytrvalá. A taky bych ráda popřála všem nám ženám, abychom všechny měly možnost svůj porod nejen přežít, ale opravdu si jej plně prožít a užít.

Petra, Ladislav a Anna Timea