Přesně rok po naší svatbě konané na mořském útesu jednoho řeckého ostrova jsme seděli v letadle a právě se nacházeli nad řeckým územím. Patnáctiletý syn se sluchátky na uších občas pohlédne na sluncem ozářená oblaka a na hluboko pod nimi rozprostírající se moře. Manžel mi k našemu prvnímu výročí podává drobnou krabičku s prstýnkem na nohu. S radostí si ho nasazuji. Já mu dávám malinkou žlutou obálku. Udiveně ji otevírá a objevuje proužek se dvěma čárkami. Pokládá doplňující otázku: 
„To je před použitím nebo po?“
„Po“. 
„Ty jsi těhotná?“ 
„Ano“. Opírá si o mě čelo. 
„Holčička?“ 
„Ano“. 
Po chvíli: „Je Ti dobře?“ 
„Ano“. 
Usmívá se. Opřeni čelem prožíváme jedinečnost tohoto okamžiku. Říkám si – pilot si klidně letí a ani neví, co se v jeho letadle právě stalo. ☺

Miminko se zdárně vyvíjí, já absolvuji jen ta nejnutnější vyšetření. Ta, která by vedla jen k tomu poslat miminko pryč, mi připadají zbytečná. Doktorka mě prosí, prý když odmítám tolik vyšetření, abych šla k ověření jejich pozitivních závěrů na další ultrazvuk k prý nejlepšímu prenatálnímu diagnostikovi v Praze. Pro její klid jejímu přání vyhovujeme. S mužem se ujišťujeme, že děťátko přijímáme, ať je jakékoliv. Navštívili jsme lékaře, který nám prohlédl snad každý chlup našeho miminka. Popovídal si s námi o astrologii, řekl, že je jasné, že o všech vyšetřeních si rozhoduje maminka, dozvěděli jsme se, že naše holčička je chlapeček a návdavkem jsme dostali překrásnou fotografii toho nejlíbeznějšího obličejíčku, vyzařující takový klid, až se tají dech. Na mou otázku, zda je miminko v pořádku, opověděl: „Na to Vám medicína nedokáže odpovědět. Já jako lékař Vám nemohu dát lepší zprávy.“
Co činí tohoto muže s pověstí nejlepšího prenatálního diagnostika výjimečným? Snad spolu s jeho odborností skromnost, střízlivost a pokora?

S rostoucím bříškem přichází otázka, kde naše děťátko vykoukne na svět.
Mám v životě vlastně jediný zájem. Poznání. Vím, zažívám, zakouším jak stav našeho vědomí vytváří naši realitu.
Jak ten hluboký klid a propojenost, vyzařující z našeho děťátka, mu nepřetrhnout?
V průběhu let jsem nastudovala dobré dva metry porodnických knih od autorů z celého světa. Znám poměry v českém porodnictví. Vím, jak brána, se všemi okolnostmi a zásahy, kterou dítě přichází na svět, formuje jeho realitu po zbytek života. Co chci dát do vínku svému dítěti? Důvěru v život, v sebe sama, ve svou maminku, ve své kořeny, ve své schopnosti, důvěru že svět, do kterého se narodil, je mu otevřený a je přátelský. Chci s ním být v Lásce, kterou by nehledalo, ale z naplnění vyzařovalo. Své děťátko chci přivést na svět na bezpečném, chráněném a příjemném místě. Naslouchat mu a respektovat jeho potřeby a tempo. Nechat se vést moudrostí svého ženského těla. Kde je takové místo? K přihlédnutí a zvážení všech možností jediné.
U nás doma.

Seznamuji se s pražskými porodními asistentkami schopnými pracovat v terénu.Vcházím do poradny jedné z nich – porodní asistentky Ivany Köningsmarkové.
Pověst, která ji předchází, nelhala. Mám před sebou ženu, která budí respekt, důvěru a klid. Její vnitřní síla je hmatatelná. Při rozhovoru s ní jasně vnímám ten arzenál zkušeností, který má za zády. Říkám s čím jsem přišla: „Chtěla bych rodit doma a požádat Vás, abyste mě při porodu doprovodila.“ Ivana se mě ptá na průběh těhotenství. Pak také na předcházející těhotenství a porod.

To je jiný příběh. S mužem se těšíme na naše první děťátko.Objímám si rostoucí břicho, které pyšně nosím, a cítím takovou lásku ke svému miminku. Má slovanská pánev je lékaři shledána jako úzká pro porod děťátka (3,20 kg porodní váha) a podstupuji plánovaný císařský řez. Já, dítě ani příroda jsme v tomto porodu neměli jediné slovo. Výsledek? Můj milovaný, krásný a chytrý syn nikdy nezačal chodit. Svět objevuje z invalidního vozíčku. Infekce, kterou získal 2 dny po svém narození v porodníci a pro kterou sympatický starší primář řval na své podřízené lékaře a o které jsem netušila jaké bude mít následky, vykonala své. Jestli jsem podala žalobu? Ne. Potřebovala jsem všechnu svou lásku, sílu a čas k péči a podpoře svého vzácného syna.

Ivana mě pozorně vyslechne a pak slyším slova: “Stala se chyba, za kterou nemůžete, ale jejíž důsledky ponesete i při tomto porodu. Já Vás k porodu nedoprovodím.“ „Ale proč? Vždyť i po císaři se rodí děti přirozenou cestou?“ „Ano, ale ne se mnou. Určitě porodíte přirozené, doporučuji Vám ambulantní porod.“ Váha Ivaniny osobnosti se přenáší i do jejich slov. Přijímám její odmítnutí. Její návrh se mi ale nelíbí.
Hledám jiné cesty.Vím, co chci a proč to chci. Zvažuji, co je možné.

V 36 týdnu se mě lékařka v „poradně“ ptá v jaké porodnici jsem zaregistrovaná.
„V žádné“, odpovím.
Udiveně se mě ptá: „A kde budete rodit?“
„Když budou komplikace tak v porodnici. Když bude vše v pořádku tak doma.“
Přeměna z celkem příjemné doktorky v lítou saň byla blesková. Její hlas dosahoval vysokých decibelů:
“To budete rodit doma obrovské dítě koncem pánevním?“
Pozoruji ji a říkám si, lékařka a neví, že i v tomto stupni těhotenství se děťátko klidně ještě přetočí? A jak přišla na to, že mé dítě je obrovské? Když zjistí, že u mě její projev nevyvolal větší reakci, otáčí se na mého muže. Ten ale kouká z okna kamsi za ní a také nereaguje. Ještě mě paní doktorka ujistí, že podle ultrazvuku je mé dítě teď v 36 týdnu těhotenství podle nižších parametrů už čtyřkilové, (a prý co kdyby přihlédla k těm vyšším?) a od 38 týdne dítě už budu přenášet a tak se musím dostavit do porodnice na vyvolání porodu. Jen si pomyslím, vyvolávat porod po sekci? To děloha vydrží?

Vyvolání porodu pro mě, nejen kvůli předcházející sekci, nepřichází v úvahu. A také mám domluvu se svým děťátkem již od počátku těhotenství, jestli je to v souladu s jeho vývojem a pro dobro nejvyšší (moje pojistka mých přání), bude při porodu vážit do 3,5 kg.

Vycházíme s manželem na čerstvý vzduch, opřeme se o sebe a jen zhluboka dýcháme. Ještě téhož večera se děťátko pomalinku, vědomě, kousek po kousku přetáčí hlavičkou dolů. A už tak do konce těhotenství zůstane. Mé spolupracující děťátko.
(Čtyři týdny poté, ve svůj čas, se mi narodil syn s porodní váhou 3,46 kg ☺.)

Moc ráda bych si poslední týdny těhotenství užívala v atmosféře podpory v přirozený průběh porodu. Jak bych uvítala moudrou ženu s důvěrou v život a zkušeností přirozeného porodu. Nemám u sebe takovou ženu.
Moje i manželova maminka mě nemohou jak by bylo od přírody přirozené podpořit. Moje máma mi už jako devítileté holčičce a od té doby mnohokrát převyprávěla hororový porodní příběh, když přiváděla na svět mého bratra v 70.tých letech v pražské porodnici. Z manželovy matky čiší takový strach, že není schopna slovo porod ani vyslovit. Kontinuum bylo přerušeno.

Kým se mám nechat vést? Kdo mě provede tímto významným údobím? Komu můžu důvěřovat? Tak jako v mnoha chvílích v životě – sobě a svému vnitřnímu vedení. Opírám se o svou vnitřní sílu, naslouchám svému tělu a svému miminku. Cítím důvěru.

Zůstanu doma po celou dobu, po kterou tuto důvěru a klid budu cítit. Doufám, že do té doby, než budu držet své děťátko v náručí. Důležitá je pro mě podpora mého muže. Přála bych si asistentku.
Připravujeme v našem velkém prosluněném bytě 3 porodní hnízdečka. Taky na přivítanou láhev šampaňského a svíčku s číslem O.

Ivana opět přichází na scénu, ale jinak.

Plaveme s miminkem ve vodě. Ono uvnitř mého těla, já v bazénu se slanou vodou. V něm potkávám ženu s půlroční holčičkou v náruči. Ptá se mě, kde budu rodit. „Jestli Bůh dá, tak doma.“ A ona: „Na to bych neměla odvahu. Mě malou zachránili v porodnici. Kvůli mé postavě (ukazuje na normální štíhlé tělo) se rozhodli lékaři vyvolat porod dřív, aby malá nebyla moc velká. Ale malé se ven nechtělo, tak to třikrát opakovali. Nakonec narychlo museli udělat císařský řez a malou křísili. Ještě, že jsem byla v porodnici.“ Dívám se na ni, vůbec ji nedochází, co řekla.
Vždyť lékaři opět zachraňovali, co sami způsobili! Nemám to srdce cokoliv komentovat.

O dva dny později slyším jiný příběh. Mladá žena, které ze stejného důvodu chtěli lékaři vyvolat porod a říkali, že od 40 týdne přenáší, navštěvovala zároveň poradnu Ivany Köningsmarkové. Říkala, jak se bála, aby miminko nebylo postižené, že by to určitě nezvládla.Ivana ji obden při prohlídkách uklidňovala a dodávala tolik potřebnou odvahu. Ve 42 týdnu se jí doma za pomoci Ivany během tří hodin bez jediného poranění narodilo zdravé čtyřkilové miminko.

A naše děťátko?

Den termínu porodu jsem mohla lehce vypočítat, protože jako mnoho žen vím, kdy jsem otěhotněla. A přesně v ten den začala odtékat plodová voda. Byla čirá, miminko se čile hýbalo a mě bylo dobře. Manžel odvezl staršího syna k mým rodičům. A my měli před sebou noc jen pro sebe. Blízkost, mazlení a přítomnost čehosi velkého a ještě neuchopitelného učinilo tyto chvíle mimořádné. Druhý den dopoledne se budíme do sluníčka. Cítím se dobře, miminko se protahuje uvnitř mého bříška a je nám blaze. Voda stále čirá. Volám mámě, jak se má starší syn a zda by u nich ještě jeden den mohl zůstat. „Jistě, jen jsem objednaná k zubařce, nemůžeš ji zrušit?“ (Maminka netuší, že porod se blíží. Trpí velkou úzkostí ve vztahu k svým dětem. Abych jí ušetřila starostí a sebe uchránila od jejích strachů, jsem na radu zkušenějších pro ni o 14 dní posunula termín porodu.) Během těhotenství jsem nestihla k naší rodinné zubařce zajít, s miminkem za pár dní by to bylo náročné, tak využíváme příležitosti a s manželem se u ní při cestě na procházku zastavujeme. Prohlédla mi chrup, jako obvykle nebylo potřeba žádného zásahu. Jen dodala:“Ještě máte pár dní odpočinku, než to přijde, že.“ Usmívám se a říkám, že už ne, protože voda praskla. Sestra s úžasem, to jedete od nás hned do porodnice? A já s úsměvem, že ne. Vše je v pořádku, tak snad porodíme doma. Doktorka (máma 3 synů) se taky usmívá, a že nám drží palce. Za 10 minut od zaparkování sedíme zase v autě.

Procházíme se kolem divoké vody Trojského kanálu, obědváme v přilehlé restauraci a vše je prolnuté tichou intimitou a vědomím posledních chvil, kdy jsme s děťátkem 2 v 1. Při zpáteční cestě přicházejí slabé kontrakce, kdy se jen na chvíli zastavím, opřu se o manžela a pokračujeme v chůzi dál. Doma kontrakce zintenzivněly. Začíná se stmívat, manžel rozsvěcuje jemné osvětlení, zapaluje svíčky, já pouštím krásnou píseň, hraje pořád dokola a já ji nazývám svou porodní. Houpám se na velkém míči, pak ležíme s mužem v přichystaném pelíšku na zemi. Každou kontrakci se zhluboka nadechne a po celou její dobu vydechuje vzduch na můj obličej. Nastavuji mu svou tvář všude, jak je mi příjemné. Otevírám pusu a mám pocit, že do mě vdechuje svou sílu. Později klečím opřená o míč. Manžel něco dělá v kuchyni. Mám zavřené oči, mírně se pohupuji, není nic jen já a miminko a ten nekonečný klid kolem nás. Když přichází kontrakce otevírám oči a jak ze snu vidím mého muže jak už stojí připravený u mě, aby mi velkou silou z obou stran stlačil pánev a bolesti se rozpustily do nenávratna. Je mi tak krásně, užívám si hlubokou intimitu a tichou a účinnou podporu muže. Pro mě by tyto chvíle mohly trvat věčně. Tak prožijeme čas až do půlnoci, kdy se oba ujišťujeme, že celý proces je tak mírný, že zkusíme jít spát. Kontrakce jsou pravidelné po třech minutách, ale jemné. Přesto mi nedovolují usnout. Prožíváme s mužem tyto vzácné chvíle a vítá nás další ráno. Tehdy mi dochází, že vlastní porod ještě nezačal. Po celou dobu má děloha jemně trénuje a spolu s děťátkem nás s mužem připravují na následující čas.

Tento pozvolný nástup porodu nám umožnil vytvořit kolem nás silné energetické pole naplněné tichem, láskou, hloubkou intimity a vědomím té síly, která nás přesahuje.

V poledne začíná proces, kdy mé tělo otevírá brány, abychom mohli přivítat naše děťátko a poprvé ho přivinout v náručí. Vše probíhá pozvolně a šetrně k mému tělu a děťátku. Hladím si své velké břicho a nový život v něm, chvíle trávím v teplé vodě, nebo chodím po našem velkém bytě. Čerpám sílu z přítomnosti mého muže. Každičkou kontrakci během celého porodu mi silně stlačuje pánev nebo mě v podpaždí nadzvedne, abych mohla spodní polovinu těla prověsit. Úžasně to pomáhá od bolestí. Pamatuji si, jak už v hodně pokročilém stádiu porodu působily přirozené opiáty. Zajímají mě změněné stavy vědomí. Znám pár technik jak takové povznášející stavy rozšířeného vědomí zakoušet. Zjišťuji, že porod je jednou z nich. V tomto stádiu porodu přicházejí poměrně silné kontrakce, při kterých mručím hluboké á. S úžasem pozoruji, jak mi tento zvuk odvádí napětí z těla kamsi nad hlavu. Kontrakce se střídají s doslova blaženými stavy vědomí. Mě baví rodit. Říkám, jak je mi krásně. Manžel mě hladí po zádech, říká jak jsem statečná, že takovou sílu u žádného člověka ještě neviděl.

A porodní asistentka? Ano, máme ji. Asi měsíc před porodem jsem další oslovila. Dobře jsme spolu navázaly kontakt, souhlasila, že bude s námi doma u porodu. Ač velmi upovídaná, prý při porodu jen potichu z koutku místnosti sleduje bez zbytečného zasahování co se děje.
Realita? Vypadá to, že si naše asistentka porod zaměnila za klábosící večírek. Její žvanivost je místy silnější než mé kontrakce. Ač ji při nástupu porodu dle předchozí domluvy prosím, aby zatím odešla, že je ještě času dost, zůstává. A pořád mluví. Rozvádí se s manželem a má ho stále na telefonu.Chodí mi říkat, jak to s ním právě má. Voláme dulu, ne aby nám pomohla s porodem, ale aby nás odclonila od asistentky. Opět ji žádám, aby odešla, že zatím chci být jen manželem a dulou. Dula se na ni obrací, že klidně může jít. Nechce. Nechce být sama. Nechce být ani ve vedlejší místnosti s občerstvením za zavřenými dveřmi. Je jak potřebné dítě. Vnímám jak čerpá z té vzniklé nádherné energie, která je tu ale pro mě a mé dítě. Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že se člověk u porodu chová jinak než obvykle. Viděla jsem během těhotenství mnoho varovných signálů. Když například ve 3 v noci vzbudil telefon manžela a v něm hysterická porodní asistentka neschopná souvisle mluvit. Dělala jsem s ní dechová cvičení, aby se uklidnila a já mohla z jejich vzlyků pochopit, že ji mám dělat alibi a potvrdit, že rodím. Když k nám týden před porodem přišla se vyčurat, protože ji prý bývalí klienti nepustili domů, jsem si v záplavě jejího dvouhodinového monologu nevšimla (na rozdíl od mého manžela), že se mě ani nezeptala jak mě a mému miminku je.Těhotenské kontroly byly 10 minut o mém miminku a následně 2 hodiny jejího pro mě nezastavitelného monologu o jejím manželství.
Při poslední těhotenské návštěvě se ujišťuji:“Ale při porodu, jsi oporou Ty mě! Ne já Tobě!“…
Varovných signálů jsem nedbala. Myslela jsem, že s námi bude jen v závěru porodu.
Domnívala jsem se naivně, že „domácí“ porodní asistentky jsou vedle své odbornosti vybaveny stejnými schopnostmi a přístupy bdělosti, upozadění se, nevyrušování a nezasahování. Asistentka, která byla u nás doma, těmito schopnostmi nedisponovala. Ani na chvíli nedokázala sama sebe upozadit před rodícím se novým životem. Navíc nevhodné a škodlivé praktiky, tak známé z porodních sálů v nemocnici, uplatňovala u nás doma. Ani jednou během porodu jsem jí neřekla NE. Vůbec jsem předem na vymezení se vůči nevhodným postupům při porodu doma nepomyslela. Já jsem je prostě doma na rozdíl od porodnice nečekala.

Manžel to pochopil dřív než já. O půlnoci říká:
„S touhle ženskou nikdy neporodíme!“
Já na něj vyděšeně:“Ty mi nevěříš?“
A on: „Tobě věřím. Ale jí nevěřím!“
Závěr: Asistentka došla na hranice svých lidských a profesních možností a můj muž na hranice trpělivosti s ní. Asistentka nám vypovídá službu a váhavě nás opouští. Vymýšlíme s dulou strategii co dál. Nejbližší porodnicí zavrhujeme kvůli pro ni typické a pro mě nepřijatelné porodní praktiky. Ač je porod v plném běhu a mě připadá naprosto absurdní teď někam cestovat, odjíždíme do vzdálenější a dle duly přátelštější porodnice. Ještě na schodech, kdy zlatí sousedi spali asi se špunty v uších, protože já zrovna při kontrakcích potichu nebyla, se mě dula ptá: „Chceš zůstat doma? Zvládneme to spolu?“ Já i miminko jsme byli v pořádku, porod v plném proudu. Škoda, že jsem nepromluvila nahlas. Určitě bychom to samy zvládly. Do porození dítěte zbýval jen velmi krátký čas. Mě bez vlastní zkušenosti porodu ale v hlavě běží – vždyť je tak unavená, sama těhotná, copak tohle na ni můžu naložit? Domnívala jsem se totiž, že při porodu přichází fáze, kdy je rodící žena totálně bez sebe a nutně potřebuje průvodce.
Před autem na nás čeká přešlapující asistentka. Při kontrakci bych se nejraději sousedi nesousedi svlékla do naha. Tak nepohodlné je mi být v tomto stádiu porodu oblečená. V mezičase ještě hladím asistentku po ruce a utěšuji ji: „Stejně jsi bojovnice.“
To jsem ji viděla naposledy. Když mi pár hodin po porodu píše dula:“Zavolej proboha asistentce!“, živě jsem si uměla představit, jak je zase rozjetá a já s čerstvým miminkem bych měla opět poslouchat tu záplavu jejích emocí a slov? Poprvé jsem si řekla: „A dost! Téhle ženské už svou energii dávat nebudu!“ Manžel ji zaplatil a já si ji postupem času odmyslela od svého porodu.
Nezlobím se na ni. Byla jsem to já, kdo si nedokázal vymezit hranice a uhájit svůj prostor. Došlo mi, že jsem jen zopakovala vzorec, kdy už od dětství jsem podpírala tam, kde jsem měla být podpírána.

Jak žena žije tak i rodí.

Po cestě do porodnice, při které běžela kontrakce za kontrakcí jsme ještě s dulou vymýšlely a já se obtížně učila nazpaměť strategii, proč mám v těhotenské průkazce záznamy soukromé porodní asistentky a ne lékaře. Při vstupu do porodnice mě dula ještě upozorňuje na houf žen: „Ty čekají na registraci.“ Připadá mi, že jsou v ponižující pozici a jsem ráda, že jsem tuto proceduru nepodstoupila. Na přijmu se nikdo nepodivuje mé „neregistraci“ ani historce o záznamech soukromé porodní asistentky v těhotenské průkazce. Jen nemohou pochopit, že chci podstoupit přirozený porod po sekci. Naštěstí s tím už nemohou nic dělat. Už nemají čas.

Balzámem byla místní porodní asistentka. Šel z ní klid, taková samozřejmá ženská podpora. K ničemu nepotřebovala ruce, stačil jí pohled, aby věděla v jakém stádiu se porod nachází. Byla vedle mého muže jedinou osobou, z které jsem cítila podporu. Málo mluvila, ale byla vnitřně přítomná a těch málo slov, co řekla, byly pro mě ty pravé. Vnímala jsem, že má stejnou zkušenost – že je máma. Pár minutek, než byl syn na světě jsme se stihly představit Ona: já jsem Hanka a já po kontrakci: já jsem Halka. ☺ Pomyslela jsem si, s touhle asistentkou bych doma moc ráda porodila. Kdybych mohla přivést své dítě na svět v této naší sestavě (já, manžel, dula a asistentka) ani by tolik nevadilo, že rodím v tomto neútulném prostředí.

Byla jsem „na návštěvě“ a nijak jsem nemohla a ani nebyla schopná v těchto minutách mluvit do toho, kdo k nám zavítá. Vstoupil doktor, a jak jsem ho uviděla, šly na mě mrákoty. Cizího chlapa jsem tu fakt nepotřebovala. Představil se. Vnímala jsem, jak se v rychlosti mezi kontrakcemi skenujeme. V duchu jsem si řekla, to půjde. S ním se domluvím. Byl tam snad jen dohromady dvacet minut, ale jeho přítomnost byla rušivá. Doktora jsem vůbec k ničemu nepotřebovala, ale neměla jsem na výběr. Musela jsem ho strpět při svém porodu jen ze zavedených současných společenských norem a systémových důvodů. Byl sympatický, slušný, ale veškerý kontakt s ním byl jen rušivý. „Ne, na záda si nelehnu, ne nastřihnout nechci.“ Uposlechl, co jsem říkala, ale nemohla jsem přehlédnout jeho snahu manipulace. Bylo to nevhodné. Naštěstí ho nenapadlo, aby mi říkal, jak mám dýchat nebo tlačit. Byl tam opravdu navíc. Vnímala jsem v těchto chvílích naší komunikaci s asistentkou, jak jsme se byly schopné jako ženy domlouvat tak, aby bylo možné bez konfliktu nevhodné návrhy lékaře obejít. Její přítomnost byla opravdu příjemná a podporující. Tomík přišel na svět rychle.
Nicméně na poslední minuty se do našeho pokojíku nastěhovaly dvě další cizí ženské a jejich přítomnost a role neosobního pozorovatele v těchto silných a soukromých chvílích stejně jako přítomnost lékaře, byla zraňující a zcela narušila intimitu této vzácné chvíle. Manžel mi šeptal do ucha jak jsem statečná a v závěru porodu jsem slyšela několik jeho vzlyků. Tyto osobní zvuky byly pro mě nesmírně důležité. Osobní nota v nejsilnějších okamžicích života uprostřed cizích čumilů. Je to stejné jako by Vás při orgasmu pozorovali cizí lidé. Nesmírně mi jejich přítomnost vadila hlavně v okamžiku, kdy se Tomík narodil. Nenarodil se do mé náruče, ale do jejich rukou. Byli jak sloni v porcelánu. Přítomnost těchto cizích lidí a lékařovo vstupování do porodního procesu byly nejtěžší chvíle mého porodu.

Konečně všichni odešli a jsme spolu my tři. Posadila jsem se, opřela se o svého manžela a rozplakala. Z přetlaku všeho prožitého. Teď v soukromí beze svědků potřebuji slyšet jeho děkuji. Manžel mě objímá a hladí. Beru si do náručí svého chlapečka a prohlížím si ho, jak je krásný. Má zavřená očička, ale usmívá se. Cítím, že ví, že je konečně v maminčině náruči. Má hlaďounkou čistou pleť. Zase se usmívá. Sedám si pohodlně a dávám mu mlíčko. Hned umí sát. Je moc šikovný. Přinášejí nám jídlo, manžel chvilku spí. Je na rozdíl ode mě po dvou probdělých nocích unavený. Když se probere, vidí, že je Tomíček po kojení zpocený. Právě přišla sestra a tak ji prosí, aby malého převlékla. Šetrně ho oblékla do suchého a řekla, že ho odnese do inkubátoru. Tomášek byl tak klidný, že jsem si pomyslela, že to asi nevadí. Jenže jak to dořekla, Tomík krátce zaplakal. To byla pro mě jasná zpráva. Řekla jsem sestře, ať mi ho dá. Podala mi ho a jen dodala, že musí jít pro doktorku. Přikývla jsem. Už jsem nebyla obnažená, zranitelná jako při porodu, byla jsem zpátky ve své přirozené síle.

Přišly 3. Doktorka říká, že si miminko odnesou.
Já na ni vemlouvavě, že chápu, že jsme na jejich území, že tady mají své zvyklosti a my se jim opravdu pokusíme přizpůsobit, ale zvyk odnášet děti po narození od matky je pro nás nepřijatelný.
A ona:“ Ale já ho stejně odnesu!“
Tak to zkouším jinak – otázkou: „Proč?“
„Protože ho dáme do inkubátoru zahřát.“
„Teď ho manžel nechal převléknout, protože byl zpocený. Takže to je neopodstatněné.“
„Já ho ale stejně odnesu!“
„Proč?“
„Abychom ho vykoupali.“
„My si ho potom vykoupáme sami.“
„Ale já ho stejně odnesu!“ Hází kradmý pohled do mé náruče, kde chovám svého syna. Je jasné na co pomýšlí – zvládla by mi ho vyškubnout? Jen se na ni zpříma dívám.
Nedá se nic dělat, používám nejtěžší kalibr:
„Podívejte, to je naše dítě, my jsme jeho rodiče a nespáchali jsme žádný trestný čin a Vy nemáte v ruce soudní příkaz k odebrání dítěte!“
Nasupeně odchází.
Dál kojím své miminko a s mužem se kocháme pohledem na ten náš malinkatý zázrak.
Později přicházíme s mužem a naším čerstvým miminkem na náš „nadstandart“ (vypadá jak levný penzión za nehorázné peníze). Naštěstí příliš nepřipomíná nemocnici a má jednu stěnu prosklenou s hezkým výhledem. Dvě dřevěné postele srážíme k sobě a uprostřed děláme hnízdečko pro našeho broučka. Slastně zalézáme všichni tři do velké postele. Náš chlapeček má doširoka otevřené oči a hluboký zkoumavý pohled. Vpíjím se do jeho nádherného obličejíčku a v tuto chvíli ho vroucně vítám na světě. Jsem neskonale šťastná. Vidím jak je můj syn uvolněný a spokojený. Manžel nás se šťastným úsměvem pozoruje. Je přítomna i doktorka z porodního sálu. Periferním viděním registruji, jak je dojatá. Omlouvá se, že ji hádka na porodním sále mrzí. Přijímám její omluvu. Já jsem to jako hádku nebrala. Jen jako zbytečné a zbytečně dlouhé vyjasňování kompetencí.

V této posteli trávíme tři nejhezčí dny našeho života. Ležím vedle děťátka, je zachumlané v peřince a když mu chci pohlédnout do obličejíčku musím trochu nadzvednout hlavu a znovu a znovu žasnu nad tím, jak je krásný. Vidím, jak mě můj muž při tom pozoruje a štěstím se usmívá. Naše děťátko celé tři dny hází mimiku jen do úsměvu a číší z něj takový klid, že si s mužem říkáme, že by mohl dostat medaili za spokojenost. „Zlatou hodinku“ nám lékaři vzali. Vytvořením našeho království ve společné posteli k nám přišli tři „zlaté dny“. Tak koncentrované štěstí a lásku přinášejí s sebou miminka z nebe. Přítomnost této esence je odměnou a výživou ženě za její vynaloženou námahu, odvahu a sílu při porodu. Jsou to vysoké vibrace, které pomáhají miminku při přechodu do naší dimenze. Je to tak vysoký stupeň blaženosti, že každá vteřina by mohla trvat na věky. Pokud má žena vhodné prostředí, je jí věnovaná láskyplná péče a podpora, v kruzích rozlévá tuto energii svému dítěti, svému muži a svému okolí. Je to výživa na celý život.

A personál v nemocnici?

Jako první do našeho pokojíku vstoupila mladá sestřička, představila se a řekla, že se o nás bude starat.To znělo nádherně. Nepamatuji se, zda jsme ji potom ještě viděli, ale úvod to byl skvělý. V paměti mi uvízla starší laskavá paní babičkovského vyzařování, která nám nosila jídlo a pití v podstatě do postele. Udělala nám také památeční fotografie nás tří v naší posteli. Někdo další uklidil, jiný přinesl plínky a oblečky na miminko a to bylo v podstatě vše, co jsme potřebovali. Zdravotníky jsme potřebovali jen jedinkrát na ukázku převázání pahýlku pupečníku, který jsme nenechali skalpelem odříznout. Víc jsme důvěřovali přírodě a přirozenému bezbolestnému odpadnutí.

Druhý den se manžel krátce vzdálil, aby zajel k nám domu pro věci, protože jsme s sebou žádné neměli. Já šťastná kojila miminko v naší posteli ozářené sluncem, když do dveří nakoukla sestřička, jestli nemám problémy s kojením. Usmála jsem se na ni: „Vůbec žádné.“
„Pfff!“ Zírám na ni.Takhle odfrknout by ani kůň nedokázal.
Hlavou se mi mihne – co tam dělají ženy po porodu, několik jich na pokoji, unavené, bez muže a sdílení s takovouhle podporou laktační poradkyně? Už chtěla odejít, když náhle zamířila k nějakému papíru na stole, o kterém jsem do té doby neměla tušení. Kouká do něj a na mě:
„Vy nevážíte?“
„Ne.“
„A proč?“
„Protože to neumím.“
„Vy neumíte vážit?“
„Ne.“
Mám této ženě vysvětlovat, že vidím jak mé miminko prospívá? V tomto čase jsem přirozeně obrácená dovnitř, vnímám sebe a své děťátko. Jsme sladění, v symbióze. Které kojení bych měla zaznamenávat? To kdy se jen na chvíli přicucne a usne? Nebo to, kdy saje deset minut, pět minut odpočívá a pak zase pije deset minut? To bych ho měla vážit hned dvakrát? Teda vlastně čtyřikrát? Mě miminko potřebuje spokojenou a odpočinutou. Tahle námaha mi přijde zbytečná. Ve dveřích ještě poradkyně úsečně dodává:
“Třetí den přijde krize.“
„A v čem ta krize spočívá?“, ptám se jí.
„Dítě už má hlad a mlíko ještě není!“ A odešla.

Děkuji za svou výbavu životem. Můj starší syn mě naučil, že překážka není překážka. Jednoduše Tomíka přikládám často a třetí den „krize“ Tom kaká pověstná „míchaná vajíčka“, znak rozběhnuté laktace. Nechci se dotknout žádné ženy, která měla jakékoli potíže s kojením. Ale já to mám zakódované jako snadné. Je tady prostě hladová pusinka dítěte a mámino prso. Spojení je výživné a krásné.

Poslední noc přichází sestřička pravý opak té na našem pokoji první. Stará a nerudná. Ani se nepředstaví a ani nám neříká, že se o nás bude starat. Zato trvá na tom, ať dáme naše dítě do námi nepovšimnuté kovové mřížové postýlky, že s námi ve společné posteli spát nebude. Chvíli se s ní snažíme domluvit, že s námi spí v posteli od narození a bude spát dál a ona, že ho do postýlky dáme, protože má za naše dítě zodpovědnost. To jsou mi věci. Manžela to po chvíli přestane bavit a říká jí:
„Doneste mi papír, já Vám tam napíšu, že MOJE dítě je v MOJÍ posteli na MOJÍ zodpovědnost.“
To k jejímu odchodu stačí.

Ráno přichází doktorka (ta která nám chtěla dítě po porodu odnést a pak se za to omlouvala) informovaná sestrou.
“Vy spíte s dítětem v posteli?“, ptá se.
„Jistě, vždyť to víte. Každý den nás tak vidíte.“
„Ale já chci, aby byl v postýlce. Mám za něj zodpovědnost.“
„Pani doktorko, za naše dítě neseme zodpovědnost my a nemáme s tím žádné potíže.“
„Ale já chci, abyste ho dali do postýlky!“
Jen se na ni dívám.
Ona: “Vy si stejně uděláte, co chcete!“
Co jiného bychom měli dělat? Jsme vzdělaní, svéprávní, vnímaví a milující rodiče. O své milované děťátko pečujeme dobře. Ona sama o našem synovi řekla, že je pěkný a spokojený chlapík. Samozřejmě, že budeme dělat, co uznáme za vhodné. Neznám jiný obor (snad kromě prodeje nějakého zdravého nádobí), kde by tak nevhodně vnucovali své služby. Paní doktorka je sympatická, inteligentní žena, je na ní vidět, že je taky máma. Kdybychom pochybovali o její erudovanosti, nenechali bychom ji ošetřovat naše dítě. Nelze ovšem přehlédnout, jak silně je v zajetí nemocného nemocničního systému.

Ještě jeden polohumorný zážitek jsem se zdravotníkem měla. Druhý den si lékaři ještě přáli mi zkontrolovat ultrazvukem jizvu po předchozí sekci. Když mi mladičky a velmi nejistý muž – lékař jezdil ultrazvukem po břiše pronesl neuvěřitelnou větu:“Vás odrodil doktor xy?“ Nevěříc, co jsem slyšela, jsem mu jak ze snu odpověděla: „Ne, já jsem rodila sama“. A on: „Jak to myslíte?“ „No svoje dítě jsem prostě porodila sama.“ Doktor poněkud nejistě: „Ale u každého porodu stojí lékař?“ „Aha, to je možné. To je ale o něčem jiném.“ Jestli tento evidentně velmi nejistý mladík má přístup na porodní sál… a tam rodí, to je neskutečná představa.

Jistě si všichni vzpomínáme na dobu, kdy jsme ještě neměli žádnou sexuální zkušenost a byli panny a panicové. Mohli jsme nastudovat o pohlavním styku štosy knih, získávat informace od zkušenějších kamarádů, třeba shlédnout erotický film. Avšak jistě mi každý potvrdí, že se žádná teorie ani zdaleka nepřiblížila skutečnému prožitku milování.
Skutečně jen porodní panic může pronést hlášku: „Vás odrodil doktor xy.“

Všechna tato zdravotnická intervence během tři našich dnů zabrala dohromady pár minut a už nikterak nemohla narušit to nebe, které náš syn s sebou přinesl na zem.

Třetí den náš společný pelíšek s dojetím opouštíme.

To, že jsme mohli prožít tři tak překrásné dny na území nemocnice, nebyla zásluha této instituce ani zdravotníků. Bylo to spojení vibrací mých, mého muže a našeho syna a schopnost jejich udržení i v tak nepřirozeném a místy rušivém prostředí.

Dodnes nevím z jakého důvodu jsme se v porodnici ocitli. Co nám to mělo přinést. Nepotřebovali jsme zachraňovat. Dula říká, že proto, aby systém a jeho zdravotníci byli konfrontování s našim přístupem. To mě přijde jako žalostně málo. Neměla jsem zájem, aby můj porod sloužil k něčemu takovému. Pravda je, že díky této zkušenosti mám velkou empatii se ženami, které neměly při porodu tak vhodné podmínky jaké by si byly přály.

Je mi líto, že jsem nepřivedla svoje děťátko na chráněném, útulném, klidném a pro mě bezpečném místě. Nesmírně mi chyběl respekt k mým potřebám a mému prožívání a především intimitě. Mrzí mě, že jsem zrození mého syna neměla ve svých rukou. Zraňující pro mě byla absence soukromí.
Je neuvěřitelné, že tyto chvíle my ženy netrávíme s osobou, kterou si samy zvolíme, že nám není nasloucháno, že je nám vnucováno něco, co nepotřebujeme, co nám nevyhovuje a co nám i dítěti škodí, že je nám místo podpory naháněn strach, že je námi manipulováno, že místo soustředění se na porod musíme sebe i dítě bránit.
Potřebuji mnoho podpory, lásky a porozumění, abych se s rušivými okolnostmi svého porodu dokázala beze zbytku vyrovnat.

Manžel mi říká, že jsem pro přirozený porod Toma udělala to nejvíc, co jsem mohla. Vím, že je to pravda. Když pomyslím na tolikrát mámou převyprávěný hrůzostrašný porod mého mladšího bratra, potom porod mého staršího syna a nakonec porod Toma, vidím, že jsem ušla obrovský kus cesty. Nicméně porod prodchnutý podporou důvěrou respektem nerušenou intimitou v našem rodě čeká teprve na příští generaci. A jsou to pouze dvě generace žen, které mě dělí od porodu prodchnutého důvěrou respektem nerušenou intimitou mé milované prababičky, když přiváděla na svět mou babičku.
Jak jinak než se ženou – porodní asistentkou – u sebe doma ve své posteli.

Dnes bych s touto nabytou zkušeností při stejně nekomplikovaném těhotenství a průběhu porodu s nemožností sehnat kvalifikovanou a zkušenou porodní asistentku volila neasistovaný domácí porod.

Porod pro mě je nádherná oslava života, kdy mě prostupuje životodárná síla, která sama pomáhá mému dítěti na svět a já se této síle vzdávám. Pociťuji takovou intenzitu života jak nikdy a přitom mě mezi kontrakcemi celou prostupuje i obklopuje blaho. Vnímám své naplněné ženství. Cítím se žensky jak nikdy. Je to pocit nasycení, kdy nic nechybí. Vnímám smíření se vším. Vděčnost za to, že tu jsem a můžu tento zázrak rození prožívat. Tato obrovská přirozená otevřenost umožňuje prožít neskutečnou blízkost. Cítím nekonečnou lásku a propojení se svým mužem i rodícím se miminkem. Stávám se tou silou a v jednotě splývám se vším. Tato chvíle by pro mě mohla trvat věčně. Patřím mezi ženy, pro které je posvátné rodit. Nejvíc mě na porodu kromě obrovské intenzity prožitku překvapilo, jak to bylo snadné.Vždyť příroda sama skrze mě přivedla dítě na svět. Porod v soukromí je pro mě krásný a posilující zážitek.

Krásu rození jsem mohla prožívat v čase, kdy jsme byli se svým mužem sami a v době, kdy jsme nebyli nikým vyrušováni.

Nevěděla jsem, že i takový je porod. Já slyšela, to přejde a pak na to zapomeneš.
Já na porod první rok myslela snad každý den. Porod je zážitek neobyčejné intenzity, zážitek tělesný, emocionální a hluboce duchovní. Když cizí muži nebo ženy s mužským přístupem obnaží ženu, umělým oxytocinem znásobí její přirozené bolesti, soustředí se pouze na tělo, které znásilňují nevhodnými zásahy a opomenou srdce a duši rodící ženy, způsobí ji hluboké zranění, které mnohonásobně překryje drobná poranění způsobené průchodem děťátka.

Moc bych si přála znovu rodit. V naprosté intimitě, v souladu s mými a miminkovskými potřebami. Jen já, můj muž a rodící se miminko. Doma. S nevtíravou porodní asistentkou. Chtěla bych tuto sílu prožít znovu – naplno, nerušena a s respektem k mému prožívání. Být v té obrovské otevřenosti, syrovosti, lásce. Sama si vzít své miminko při tom jak opouští mé tělo. Opět se spolu s novým životem rozpouštět v nekonečném štěstí, rozplývat se v jednotě, přetékat vděčností, opájet se tím zázrakem a koupat se s dítětem a mužem v oceánu lásky.

Chtěla bych uzdravit čas porodu prožitého v porodnici.

Jsem na Vyšehradě, meditační večer, poslouchám nádhernou hudbu slovenského hudebníka, do které o Matce Zemi promlouvá hlas překrásné ženy. Oba otvírají mé srdce dokořán. A v tom se to stane. V meditaci znovu rodím. Cítím tu obrovskou vlnu života, která mi prochází tělem. Mým srdcem se valí mohutná vlna energie. Mé vědomí se rozprostírá do všech stran. Vnímám svoje břicho a rodící se dítě v něm. Život otevírá moje tělo, aby mohl vynést mé dítě ven. Jsem naprosto přemožena, křičím, absolutně se vzdávám svému muži. V nepředstavitelné intenzitě mu přetvořené vydávám to, co mi sám daroval. Vnímám jak se milujeme, jak ho přijímám a zároveň, jak mě moje máma rodí. Jsem oplodňována a rozena zároveň. Vidím otce manžela jak počal mého muže. Vnímám svou babičku jak rodí mou mámu. Miluji se a rodím zároveň. Zcela se odevzdávám svému muži a celého ho přijímám. Vlévá se do mě život a nově vychází ze mě ven. V tomto nekonečném koloběhu přijímání a dávání s vlnou vyplouvá naše dítě z mého těla. Zázrak života. Našeho syna křtíme slzami vděčnosti a dojetí. Můj muž z mé náruče přijímá ten nejvzácnější dar. Dítě.
Tuto mohutnost nemůže žádné prostředí ani člověk spoutat. Kdo by mohl svými zúženími hodnotit velikost takového prožitku. Konečné jsem svobodná.

Uvědomuji si, že poznání, které žena získává darem díky přírodě, jež ji obdařila možností přivádět děti na svět, muž musí hledat.

Ač velmi samostatná, v tom krásném čase po porodu, jako by byl můj manžel mou kůží. V té obrovské otevřenosti jsem velmi potřebovala jeho blízkost a v krátkých chvílích bez něj byla jako vajíčko bez skořápky. Nikdy dřív jsem tak silně nepociťovala svou ženskost a nevnímala jeho mužnost. Byl to jedinečný čas.
Do šestinedělí jsem vstoupila podpořena převyprávěnou Ivaninou větou: kojení a přebalovaní po něm zabere denně 8 hodin.Manžel 8 hodin pracuje, já 8 hodin kojím. Nejméně 8 hodin při kojení jen sedím nebo ležím, kochám se pohledem na překrásné kouzelné stvoření, mé srdce přetéká láskou a přitom „dělám“ tu nej – důležitější věc na světě! Navíc naše dula radí: v šestinedělí se jenom leží, regeneruje a kojí. ☺
Díky tomu, že jsem poslechla doporučení těchto dvou žen, bylo šestinedělí pro mě kouzelný čas.

Byla jsem tak šťastná, že jsem měla chuť vzít transparent a vyrazit do ulic s heslem : „ŽENY MĚJTE DĚTI!“ Měla jsem pocit, že jestli někdo může zažívat tak obrovské štěstí, které přichází s miminkem, že to nemůže neudělat. ☺ Nic, naprosto nic nepřinese tak obrovskou vlnu štěstí. Když jsem se skláněla nad svým děťátkem, často jsem se musela naplno zhluboka nadechnout, aby se do mě to štěstí vešlo.

Ačkoliv jsem své dítě 9 měsíců nosila pod srdcem, porodila jsem ho, kojila, nedala ho z náruče, přesto se mi stalo, že jsem šla kolem zrcadla a byla užaslá, že mi na rameni odpočívá miminko. Pro mě je to zázrak a dar nezměrné hodnoty. Děkuji Bohu, že jsem mohla být „líhní“ pro Toma a je mi dán čas několika let ho doprovázet v jeho životě, než bude dospělý a žít samostatný život.
Uvědomuji si, že Adam vyšlapal svému bratrovi cestu a že jen díky nasbíraným zkušenostem s Adamem, můžu o Toma pečovat s takovou lehkostí

Podpořena Ivanou a dulou, požádala jsem mailem všechny své kamarádky a kamarády, zda by mi mohli v šestinedělí jakkoliv pomoct. Úplně každý den po celé šestinedělí u nás doma s pomocnou rukou někdo byl. Jedna kamarádka nás odvezla do poradny, druhá vyžehlila pár kousků prádla, jiná uklidila upatlanou kuchyň, někdo přinesl slepičí polévku pro šestinedělky, kamarád nabídl kdykoliv jakoukoliv pomoc …. Už jen ta slova pomáhala. Přátelé přinášeli dárečky pro malého. A hlavně každý se radoval spolu se mnou z našeho děťátka a každého zajímal můj porodní příběh. A já jsem jen seděla a chovala a kojila a kochala se a vyprávěla. Domácnost můžeme opečovávat i v důchodu, ale miminka máme jen velmi krátký čas.
Pamatuji si, jak jsem po tancování maminek s miminkama kojila v letních šatech své dítě v autě na Staroměstském náměstí, nohy rozhozené na palubce a říkala si: „Já bych nechtěla být ani o milimetr vedle. Tak silně jsem cítila, že jsem správně, tam kde jsem a tak jak jsem. Moje dítě mi ukázalo, jaké to je žít TEĎ A TADY naplno se vším celá s lehkostí radostí a láskou.
K mé harmonii a rovnováze přispíval také můj návrat po šestinedělí k mé profesi. Jedenkrát týdně večer s miminkem v šátku a za podporující přítomnosti manžela jsem mohla provázet klienty skupinovou terapií. Moje kolegyně, která se také zúčastnila, řekla: „Jde vidět, že když je máma v pohodě, miminko zvládne všechno.“

Adame děkuji Ti, že sis mě vybral za mámu. Jsi mým největším životním učitelem. Moje láska k Tobě vyvěrá z hlubin mého srdce. Nesmírně si Tě vážím, jsi skvělý chlap a dokázal jsi toho obrovsky moc a nepochybuji, že ještě dokážeš. Svému mladšímu bratrovi jsi prošlapal širokou cestu, kterou on může díky Tobě s lehkostí protančit. Je krásné Vás pozorovat, jak se máte rádi.

Pavle, děkuji Ti, že jsme společně našli odvahu do toho jít i za to, jak jsi při mně při porodu stál. Mohla jsem přivést Toma na svět jen díky tomu, JAK! jsi přijal spolu se mnou Adama a jakou jsi mu oporou. Se zatajeným dechem vnímám Tvou sílu a z hloubky duše jsem Ti navždy vděčná.

Tome jsem nesmírně šťastná, že ses nám narodil. Než jsi se narodil, nevěděla jsem, že na světě existuje taková radost. Jsi moje štěstí milovaný. Proto jsem Ti darovala k Tvým prvním narozeninám řetízek se čtyřlístkem pro štěstí. Ať tě štěstí, které jsi nám s tátou daroval, provází celý život.

Žehnám celé naši rodině a štěstí, radost, bolest, výšiny i pády, které máme odevzdávám Bohu.

Těhotenství, zrod nového života, šestinedělí a první rok života dítěte je pro mě jedinečný, vzácný dar obrovsky otevřeného vědomí, vnitřní síly, období splynutí a jednoty, čas lásky a zázraků, velké učení a poznání.

Ale co nám zprostředkovává naše porodnictví?

Kdo a proč má dnes zájem, aby ženy místo toho, aby objevily svou obrovskou sílu, pociťovaly bezmoc a strach?
Kdo a proč má dnes zájem, aby muži místo toho,aby se naučili čelit strachu a bezmoci, dovolili vykvést aroganci a pýše?
Kdo a proč má dnes zájem, aby děti místo toho, aby procítily jak jsou bezpodmínečně milované a plně přijímané, prožívaly nevlídné zacházení, odloučení, bezmoc a strach?

Mám mnoho otázek:
Proč drží muži tak silné prvenství v oblasti gynekologie a porodnictví?
Prý přítomnost muže u porodu může ovlivnit jeho vztah k sexualitě. Jaký vztah k sexualitě mají muži v této oblasti medicíny? Kde je jejich sexualita, když se dotýkají vagíny cizí ženy?
Je to ženská nahota, křik, rozhozené nohy, rozevírající se rodidla, co přitahuje mužské porodníky?
Je to přítomnost mocné přesahující energie, která je při porodu tak zřetelná? Mají schopnost ji vnímat?
Nebo je to síla, živočišnost, odvaha, statečnost, která z rodících žen vyzařuje? Děsí je? Proto ji potřebují ovládat?
Nebo je láká něco jiného?
Pomoc rodícím ženám a miminkům? Oni pomáhají? A proč je teda napříč populací tolik porodních traumat?
Když pomáhají, proč nenaslouchají, co doopravdy ženy a děti potřebují?
Jsou ženy a jejich právě přicházející děti jedinou obětí systému?
Kolik mužnosti, opravdové mužské síly, museli muži odevzdat, když vstoupili na čistě ženské území? Pod rouškou zdánlivé normálnosti tohoto aktu si jako alibi oblékli bílý plášť. Dirigují něco, čemu nikdy nemohou porozumět.
Opravdu žádná část v muži porodníkovi netuší, že direktivním přístupem k rodící ženě, ji zraňuje v nejhlubší intimitě?
Mohou mít potom úctu k sobě?
Přáli by si porodníci stejné zacházení se svými matkami, když ony je rodily?
Co by řekli jejich mužští předci – dědové, pradědové, prapradědové – na to, jak si vydělávají na živobytí?
Měli vůbec tito rodivší muži někdy skutečný kontakt se svým mužstvím?
Mají úctu k ženám?
Mohou skutečně ocenit a docenit se svým přístupem k zrození Život?
Vědí, že se generacím rozeným za takovýchto okolností říká generace bez lásky?
Proč se porodníci tak rozčilují, když se mluví o domácích porodech?
A proč mají tak nápadně silně emocionálně zabarvené reakce?
Proč se nezeptají, kvůli čemu chtějí ženy rodit doma?“
Bojí se odpovědi?
Rozčiluje se truhlář, že mají u sousedů stůl, který nepochází z jeho dílny?
Mají lékaři nemocná kolena, že se brání pokleknout k rodícím ženám? Vadí pokrývači, že musí klečet při své práci?
Co by se stalo, kdyby lékař uviděl přirozený porod?

Miluji muže. Ale muži v porodnictví?

Tento historický experiment už dávno přerostl svou únosnou mez.

Život na Zemi je i životem polarit. Spojme se opět se svým ženstvím a ve své ženskosti na mužích obdivovat jejich mužnost. Pojďme se my ženy navzájem podpořit a vzít si nazpět svůj vzácný dar, který příroda vložila do našeho lůna a přirození. Pojďme opět zdravě a přirozeně rodit svoje děti. V přirozeném prostředí, s důvěrou, úctou a láskou, tak jak byly naše děti počaty, pojďme je stejně tak i porodit.

Pamatuji si na jedné akci v A-centru na překrásnou mladou dívku, dlouhé opálené štíhlé nohy, nádherné tmavé vlasy do půli zad, překrásný obličej, sexy šaty a vystouplé bříško. Jeden přítomný muž se jí ptal, kde bude rodit. A ona: „Stejně jako první dítě doma s Ivanou“. Muž se jí ptal jaké to bylo. Dívka se krátce zamyslela a řekla: „Bylo to tak krásné, že to krásnější snad být nemohlo.“

Ivanu Köningsmarkovou chápu jako ženu, která uzdravuje schopnost a jedinečný dar žen přivádět děti na svět.

V předvánoční čas roku 2011 odešel významný český muž. Posloužil svému národu a celému světu nejen svým životem, ale i svou smrtí. Dokázal i po smrti v uhoněném předvánočním čase v obrovských mrazech otevřít srdce, spojit a dostat do ulic doslova tisíce lidí. Možná si také mysleli, že Láska a Pravda zvítězí nad lží a nenávistí.
Jeho poslední projev, jak naše země vzkvétá, ale nějak zvláštně, mi připadal, jako by mluvil i o našem porodnictví.
V těchto hlubokých chvílích vstoupil na scénu proces s Ivanou Köningsmarkovou.
To nebyla náhoda.
Ta paralela dvou mimořádných lidí, kdy jeden byl a druhý je systémem perzekuován, ale obrovskými davy za svůj přínos světu uctěn, byla k nepřehlédnutí.

Ivanu Köningsmarkovou jednoznačně vnímám jako První dámu českého porodnictví.

Děkuji Ivaně Köningsmarkové, že nám ukázala, že porod může být místo traumatizujícím krásným a posilujícím zážitkem. Děkuji, že její práce pomohla přetrhnout nit předávání hrůzostrašného vyprávění žen o svých
porodech. Děkuji jí, že otevřela okna mnoha dětem do laskavého, láskyplného a plně přijímajícího bytí. Tj., že se přirozeně narodily do náruče svým maminkám, ve kterých také zůstaly. Děkuji ji, za děti těchto dětí. Děkuji jí za to kolik lidských srdcí oslovila. Děkuji, že významně pomáhá léčit a zlepšovat svět.
Jako žena jsem nesmírně vděčná za tuto ženu, za její sílu, odvahu, pravdu a umění.
Děkuji ji za to, že z toho posvátného a zároveň se smrtí nejběžnějšího jevu – zrodu – snímá závoj demagogií, iluzí a strachů. Děkuji ji za to, že je vidět a slyšet. Jinými slovy, že má tolik odvahy, statečnosti a síly jít s kůží na trh.

Příběh Ivany Köningsmarkové výrazně přesahuje její osobní zónu a slouží dobru celku. Prodělává těžkou zkoušku. Bůh ale nenadělí nikomu víc, než může unést. Pevně věřím, že dosáhne rehabilitace. Umím si představit, jak otevírá školu pro porodní asistentky, kde jim předává své zkušenosti. Nepochybuji, že ještě pomůže mnoha dětem na svět a že se o ní jako o velké autoritě porodnictví budou učit medici na školách.
To, že si ženy, muži i děti předávají poselství jejích darů při porodních asistencích, už víme.

Je důležité nezapomenout na ty, kteří svou přetěžkou životní zkušeností nepřímo spustili tuto obrovskou lavinu v kauze Ivany Köningsmarkové. Chtěla bych projevit tu nejhlubší účast rodičům, kteří přišli o své miminko. Je mi to nesmírně líto. Jejich zkušenost je dozajista jedna z nejtěžších, kterou tady na zemi můžeme zakusit. Chtěla bych spolu s nimi věřit, že odchod jejich děťátka má hlubší smysl než jsme ze svých zorných úhlů schopni pochopit. Soucítím s Vámi. Vaše bolest je i naší bolestí.

Tak jako všichni věříme, že se z práce a ze školy dostaneme bezpečně domů (ale jistotu nemáme), tak i při početí věříme, že náš akt lásky vede k novému životu a ne ke smrti. Ale jistotu nemáme. Ani při porodu doma ani při porodu v nemocnici.

Ještě jednu větu mi při odchodu z  její poradny Ivana řekla:
„Při příštím porodu Vás již doprovodím.“

Ivano, jestli ještě někdy nějaké příště bude, s velkým ulehčením a naprostou důvěrou přijímám.

S hlubokou úctou, láskou a vděčností

Halka Kohoutková