Před třemi lety přišla na svět naše Bětka. Doma. Od té doby jsem nejzkušenější porodník v naší obci. A to jsem ji jen chytil a pak přestřihl pupečník. Jestli se už teď chytáte za hlavu a obcházejí vás mdloby, tak je to článek právě pro vás.

Zrovna nedávno jsem viděl film, kde se jedna z hlavních představitelek rozhodla porodit. Bylo to opravdu zajímavé. Nejprve jeli jako o závod do porodnice. Žena křičela, že už to nevydrží. Muž za volantem křičel ať to ještě vydrží a ať dýchá. A prováděl opravdu legrační dechové cvičení. A ona dýchala stejně šíleně jako on. Pak dorazili (včas) do porodnice. Následoval chaotický přesun na porodní sál. I na porodním sále vládl shon a vzrušení. Žena celá spocená, udýchaná a obklopená zdravotnickým personálem tlačí a křičí. Odněkud visí infuze, lékaři celí ve sterilním oblečení pobíhají okolo, ženě otírají pot z čela, kontrolují ozvy, celí ustaraní pozorují, zda dítě již přijde na svět nebo ještě ne. A žena tlačí a křičí a tlačí a křičí a pak… konečně se narodí miminko a všude zavládne optimistické uvolnění. S dítětem jedna ze sester utíká pryč ze záběru (kam ho asi odnesla?) a rodiče jsou šťastní. Málem bych si myslel, že porod je skutečné drama.

Kdybych sám nezažil u dvou dětí skutečný přirozený porod, myslel bych si, že porodit normálně je nemožné. Naštěstí vím, jak klidně a rychle se rodí děti v prostředí, které je pro rodičku bezpečné, klidné a podporující. A tak patříme s mou ženou Veronikou k menšině, která nedbá zdviženého prstu „moudrých“ odborníků a klidně jsme podstoupili porod, který rozhodně nebyl dramatický, komplikovaný ani život ohrožující. Možná proto, abych tuto zkušenost mohl předat světu. Samozřejmě ze svého, čistě mužského pohledu. Jak to prožila moje žena, na to vám odpoví sama ve své verzi článku, který brzy zveřejní na svém blogu. A tak to u nás doma vypadalo úplně jinak.

Ráno jsem se probudil v pět, ale vstal až v šest, zrovna když přijela naše porodní asistentka. Uvařil jsem snídani porodní bábě, sedl si s ní, protože jsem věděl, že jediné, co se dá dělat, je být v klidu a čekat. A tak jsme klábosili. Žádné drama, pobíhání a křičení. Žádné infuze. Pak přišel okamžik, kdy se asistentka šla věnovat Verče a já slyšel, že se probudily obě naše holčičky. Bylo právě půl osmé. Šel jsem za nimi, že je odvezu ke známým. Aby byl klid. A v tom nás volají dolů, že je miminko na světě. Ať se na něj jdeme podívat.

Tenhle okamžik je tím nejsilnějším v životě. A ten, kdo ho prožil, na něj nikdy nezapomene. Obrovský příliv energie a s ní euforická radost. Přivítání s miminkem, které tu sice bylo s námi již devět měsíců, ale teď ho vidět a držet v ruce je stejné, jako potkat po dlouhé době toho nejmilejšího člověka na světě. A vše stále plyne klidně a pomalu. Dotepání pupečníku, přestřižení. Není třeba na nic spěchat. A pak už jen spočinout v posteli. Holky si hrají, Verča chová Kubíka, já jdu nakoupit čerstvé pečivo k snídani. Sváteční den, ale vlastně pokračuje stejným tempem, jako ty ostatní. Vše je propojené a plynule na sebe navazuje.

Samozřejmě, že se najde mnoho těch, kdo se hrozí takového činu. Kdo varují, jak moc je to nebezpečné. Kdo říká, že riskujeme život rodičky, ale hlavně dítěte. Že jsme snad nesvéprávní. Ano. Je možné, že to někoho napadá. Zažilo se totiž, že: „Kdo nevyje s vlky, vyje proti nim“. A proto chce smečka nevychovance umravnit. A když nebudou chtít, tak je třeba vyhnat. Ať zahynou. Neradi se smiřujeme s odlišností v chování, postojích a názorech. Cítíme se ohroženi, protože představa toho, jak má svět vypadat, tedy ten náš známý bezpečný svět, se díky těm lidem mění a my podvědomě žádnou změnu nechceme. Jde ale jen o představu bezpečného světa, kterou může mít každý úplně jinou.

Jako lidé, lidstvo, západní kultura, jsme se naprosto vzdálili přírodě a přirozenosti nejen v porodech. Všimli jste si, že tahle dvě slova – přirozenost a příroda – mají stejný základ? Čím více jsme vzdáleni své přirozenosti, tím větší nebezpečí na nás číhá za každým rohem. Naše prababičky a babičky nikdy neřešily bakterie, viry, plísně nebo parazity, a žily spokojeně do vysokého věku a bylo běžné rodit jak na běžícím páse. Rodiny s deseti dětmi nebyly žádnou výjimkou. Neuplynula dlouhá doba a na nás, jejich vnuky útočí hordy kdejakých podivných mikroskopických „šmejdů“ a naše generace se potýká neustále s nějakými nemocemi, z nichž většina je neléčitelná a dostaly proto přívlastek „civilizační“. Někdy ze strachu o živobytí nemáme více než dvě děti. Bojíme se vystrčit hlavu, aby nás nepřepadlo něco ze zálohy, co by nás ohrozilo na zdraví a životě. Děláme nejrůznější drahá a složitá opatření, abychom zvýšili bezpečnost života. Ale ve skutečnosti je to jen chyméra a právě díky opatřením vznikají komplikace život ohrožující – jako třeba při medicínských porodech. A kupodivu nejzdravější jsou ti lidé, kteří se ničeho neobávají. Kteří jsou rozhodnuti žít to, co jim zrovna život přináší.

Svět je tak nebezpečný, jak si to sami dovolíme. Jak moc se chceme nebo necháme strašit. Jak moc jsme ochotni hrát hru na strach a zastrašování. Protože nebezpečné může být opravdu všechno. Uvědomíme-li si, kde všude je nebezpečí, nebudeme si moci sednout ráno do auta, protože za deset let na silnicích vymře jedno okresní město(!). Když budeme myslet na to, že každý pátý člověk onemocní rakovinou a každý třetí na ni pak zemře, nebudeme moci v klidu věřit v budoucnost(!). Když vezmeme vážně nebezpečnost všech chemických přísad v potravinách, nebudeme mít co jíst(!).

Ale když si řekneme, že svět je krásný se všemi svými klady i zápory, staneme se svobodnými. A budeme si moci vybrat svou cestu bez ohledu na to, co si myslí většina. Třeba jen proto, abychom ukázali ostatním, co je přirozené a normální, když celý svět směřuje k nepřirozenosti a strachu. Nikdo nic nevymyslel lépe než příroda sama. A u přirozeného porodu se to ukazuje. Dokonalý proces je zakončen velkou pokojnou dokonalostí. A nekonečnou radostí.

Mirek Vojáček