Termín porodu 3.6. je za námi, čekáme na zaťukání každým dnem. Pokud se Jorička nerozhodne vyklubat sama, na 12. červen je naplánován císařský řez. Přeji si, aby se rozhodla mezi nás přijít sama, ve chvíli, kterou si vybere… Ale vzhledem k poloze koncem pánevním a mému prvotěhotenství přílišné přenášení nepřichází moc v úvahu. I tak nám vyšli vstříc. Prvorodičky s touto polohou už skoro všude automaticky „fikaj“.

Je páteční podvečer a my se jdeme projít do létem vonící Šárky. Je krásně… Měkké světlo pomohlo vykreslit poslední břichaté fotky. Z trávy se na mě usmály dva čtyřlístky. Jeden pro Jori, druhý pro mne… Jan to bude muset zvládnout bez čtyřlístku. Jsem klidná. Nalezení čtyřlístků mi dodalo sílu a odhodlání, že to dobře dopadne, ať to bude jakkoli, že to zvládneme. Všichni.

Nad ránem mne budí lehké pobolívání břicha, cítím, že mi odteklo nepatrně plodové vody. Budím Jana. Sprchuji se… Volám naší dule Ivaně a konzultuji s ní situaci. Dáváme si snídani a vyrážíme směr Hořovice. Cestou nemluvíme. Jedeme ránem. Ani už nevím, na co jsem myslela… Jen jsem nechávala plynout okamžik. Tak my už skutečně budeme mít miminko…

Příjem proběhl celkem příjemně. Konzultujeme s paní doktorkou náš porodní plán. Je milá, když nám říká, že vzhledem k poloze koncem pánevním nám nemůžou vyjít vstříc téměř s ničím… Přijímám to. Jsem ráda, že se pokusíme porodit Jorinku přirozeně. To je moje vítězství…

V porodnici na pokoji vše probíhá klidně. Kontrakce jsou mírné, přicházejí asi po sedmi, osmi minutách… Hlavou se mi honí zvláštní představa. Myslím si, že jsem pes Falco z Nekonečného příběhu, pluji tmavým lesem… Každá kontrakce je modré světýlko, které se sem tam objeví, přiletí… Čuchám za každým stromem, za každým stínem… Když se objeví, rychle za ní a sním ji… Zvláštní že? Tato představa mě ladí a nechává kontrakce přicházet s radostí a očekáváním.

Porod postupuje pomalu, ale plynule. Co hodina, to centimetr. Občas mě chodí zkontrolovat porodní asistentka, občas doktorka. Moc je nevnímám…

Postupně kontrakce nepatrně zesilují, přesouvám se do teplé sprchy a potom na záchod. Sedím na záchodě, před sebou mám židli, na ní opřené nohy… Tato poloha mi nesmírně vyhovuje. Otevřená směrem dolů… Z okna je vidět na Žebrák. Nechávám si stále dokola pouštět píseň Get Lucky od Daft Punk. Je mi příjemně… Cítím, že se to začíná rozbíhat. Volám naší dule Ivance, aby přijela, už si přeji, aby vstoupila mezi nás.

Skutečně přijíždí v pravý čas… Kontrakce jsou silnější. Vnímám je hodně v kříži. Zavěšená a zapřená o Jana. Ivana zkušenýma rukama masíruje záda. Soustředím se na sebe. Zpívám. Každou kontrakci nechávám projít hlasem… Ozvučím ji. Stále si uchovávám představu, že kontrakce je taková oblá nadýchaná energie… Takový vesmírný bonbónek. Hodně síly mi dodává Ivana, stále opakuje, že to dělám výborně, ať pokračuji, nepřestávám… Klidným hlasem mě ujišťuje, že všechno je tak, jak má být. Vnímám jen Jana a ji.

Začínám cítit potřebu tlačit…Musím se přesunout na postel. Napravo stojí Ivana, nalevo Jan. Ostatní nevnímám. Soustředím se na sebe. Kontrakce jsou silné, ale intervaly se prodlužují. Je to síla! Takový přísun energie. Ohromný. Těším se na další… Pojď, pojď… Cítím, jak se zadeček dere ven. Všichni mě povzbuzují, ale jsou jakoby někde daleko… Za mlhou. Vnímám sebe a svou holčičku. Stále více energie, všechno dostává rychlý spád…

Je mezi námi. Jsem šťastná… Nepopsatelně. Příval takového štěstí, to se nedá popsat. Nedá. Jorika je změřena, zvážena. Dostávám ji k sobě, na prsa. Ani nevím, co jí říct, jak ji přivítat. Je tak krásná. Kouká. Chroptí. Hemží se… Zkouší se přisát. Na pokoji zůstáváme dlouho. Jsou to sladké chvilky… Stále cítím obrovský příval štěstí a energie. Jsem šťastná…

Možná můj příběh zní přehnaně ideálně, ale tak to skutečně bylo. Porod je moje síla. Ráda na něj vzpomínám… Nebylo všechno tak, jak jsem si přála… Musela jsem být hodně nastřižená, měla jsem celou dobu zavedenou kanylu, první noc jsme z kapacitních důvodů musely být oddělené…

Nic však nezastře fakt, že porodit, je něco nádherného. Je to dar. Obrovská vesmírná energie.

Děkuji všem, kteří mě na cestě k mému porodu provázeli a podporovali:

Mému muži, tatínkovi Joriky Janovi.

Naší dule Ivaně Weissové.

Ivaně Königsmarkové za skvěle vedený předporodní kurz a za knihu Hovory s porodní bábou.

Jorice, naší první dceři.

Pavla Weinzettel