Hurá!!! Dnes se narodila má druhá neteřinka Kačenka. Tak proč mám v srdci pocit smutku a zklamání? Nemohu se ubránit řadě domněnek a v hlavě mi běží spousta myšlenek a střípky vzpomínek se skládají v podivnou mozaiku. Zkouším je tedy sepsat jako další příběh pro Ivanu.
S novopečenou maminkou jsem ještě nemluvila, nechci rušit ty posvátné chvíle seznamování se s novým človíčkem a pevně doufám, že jsou spolu u sebe mami a mimi. A posuzuji její druhý porod jen skrze své zážitky a to málo, co jsem o něm slyšela.
Sama mám čtyři děti, jejichž porody se udály bez zbytečných medicínských zásahů v jejich průběhu. Přesto ten jediný, který se udál v porodnici, nepovažuji za zcela v pořádku. Já i dcerka jsme si z Neratovic odnesly své trauma z toho, co se událo po porodu, ale to je jiný příběh.
Dnes vše začalo ranním rozhovorem s babičkou během shonu okolo odchodu do školy a školky: „Volám, protože už máme Kačenku.“
„Hurá, tak to jsou skvělé zprávy.“ (u srdce se mi rozlilo krásné hřejivé teplo, radost prostoupila celou mou bytost).
„Obě holky jsou v pořádku. S porodem jsou spokojení, akorát Martina je nastříhaná.“ (slyším dobře? nastříhaná a ne nastřižená)
„No to není moc v pořádku.“
„Já jsem taky byla při obou porodech nastřižená, tehdy to bylo normální. Kačenka měla 3 kila 20 a Martina je taková drobná…“
…
Ano lidé stále i v dnešní době považují nástřih hráze za normu a dokonce, že je to v pořádku a protože, je žena „drobná“ a má „velké“ tříkilové dítě (první neteř měla 2,5 kg), musí se jí „pomoct“. Úplně se mi sevřelo srdce a do očí se mi vehnaly slzy. Nástřih hráze nevnímám jen jako zranění na těle, ale i na duši. Takže zprávu o narození nové sestřenice jsem svým dětem neřekla úplně radostně, v povznešené náladě, tak jak bych si přála. Mrzí mne, že to, co je i v dnešní době běžné a z mého laického pohledu v 90 % případů není zcela nevyhnutelné (rozuměj „není třeba“), je považováno za „normální“ a i tento porod bude považován za „přirozený“. Ve zprávě bude napsáno „fyziologický novorozenec“.
V hlavě mi zvoní otázka: „Copak jsme my ženy kuřata, aby nás rozstříhali jako drůbky?…“ a hned následuje další myšlenka: „Chudáci kuřata…“
Vždyť by většině žen stačila trocha trpělivosti a empatie, aby šlo vše hladce bez natržení a nástřihu. Já sama jsem při prvním porodu na proříznutí hlavičky spolu se svou porodní asistentkou čekala třičtvrtě hodiny. Vlásky byly vidět přes půl hodiny, a když už mi to přišlo nekonečné a ptala jsem se, kdy už to bude, přišla odpověď: “Když vás nastřihnu, tak hned příští kontrakci, nebo můžeme ještě chvíli počkat, protože miminku se daří dobře.“ V hlavě se mi tehdy objevil obraz mé kamarádky ze střední, kterou před ani ne půl rokem nastřihli tak, že si ještě 10 dní po porodu nemohla normálně sednout a jen tak pololežela… Miminku se daří dobře, tj. spěchat nemusíme… Počkali jsme ještě 10 min… a bylo to na 3 stehy (prý ani nebyly třeba, tak mám pocit, že mi je doktor udělal jen, aby si připadal něco platný). Čekání mi stálo za to, věděla jsem, že dělám to nejlepší pro své zdraví. Pomohlo mi to pochopit, co je to být trpělivá, ještě chvíli počkat, i když mám zrovna bolestivé kontrakce, věděla jsem, že ty rázem ustanou. Zranění z nástřihu pomůže dítěti k rychlejšímu příchodu na svět a matce uleví od kontrakcí, ale následuje dlouhodobá bolest ze zranění. Přijde mi, že si to většinou kompetentní osoby, které to mohou ovlivnit, příliš neuvědomují.
Při dalších 3 porodech se mi narodily děti skoro o kilo těžší a ani jednou jsem neměla poranění. Nedá mi to jinak, než svět posuzovat skrze své zážitky. Dobře vím, že nástřih někdy zachrání dítěti život, když už se mu v porodních cestách nedaří dobře, ale byl pro tentokrát pro mou švagrovou a její dcerku opravdu nutný???
Znám několik, žen, pro které už navždy zůstala místa po nástřihu bolestivá a už nikdy se necítily zcela v pořádku…
A tak mou duši zahalil empatický smutek.
Možná to má milá švagrová ani tak nevnímá, má totiž v ruce to krásné voňavé novorozeňátko… a tak OBĚ HOLKY JSOU V POŘÁDKU.

S úctou Hanka Veselá

PS: Ještě jednou děkuji všem třem svým porodním asistentkám za to, že se mnou byly, že mě v tom nenechaly samotnou. Až do smrti jim budu děkovat zřejmě pokaždé (alespoň v duchu), když uslyším nějakou ženu mluvit o svém porodu. Věře Novákové za to jak statečně bránila psychické i fyzické zdraví mé i mé dcerky, s její pomocí jsem se z dívky přerodila v ženu matku. Ivaně a N. za ochotu a odvahu přijít k domácím porodům, podpořit tu velkou ženskou sílu zrodit nový život jednoduše a přirozeně tam, kde se po celé věky normálně život rodil.

Díky těmto třem úžasným ženám silně stouplo mé sebevědomí a má sebeúcta UPŘÍMNĚ DĚKUJI!