Včera mi psala kamarádka, se kterou jsem se potkala v těhotenství na cvičení gravidjógy, že už jsou z porodnice doma /porodila před více než týdnem ve středu první dítě, císařským řezem v Praze – Podolí, podrobnosti zatím nevím, psala jen o nějakých komplikacích/. A že nic nestíhá, je unavená, nejde jim kojení…, pediatrička řekla, že musí přikrmovat, protože holčička nepřibírá ….

Řekla bych, že je to poměrně dost častý obrázek. Maminka vystresovaná, že jí „nejde kojení“, v šestinedělí, emoce jsou velmi silné, dělají s námi divy…, děťátko podle tabulek nepřibírá tolik, kolik „by mělo“… a maminka dá často na „dobrou radu“, pediatričky /protože kdo jiný by to měl vědět ?/, aby miminko přikrmovala….

Přiznávám, že mě to naštvalo. Proč jí pediatrička s tím kojením nepomohla, neuklidnila maminku ? A rovnou doporučila přikrmovat ?

Takže píšu kamarádce SMS: „…žádné přikrmování, není to určitě nutné. Volej Ivaně, pomůže Ti….“

Kamarádka mi ještě ten den k večeru psala, že Ivana k nim přijede večer.

Dnes ráno mi přišla od kamarádky SMS: „Věrko, Ivana je fakt skvělá, poradila bonding nahé tělo na nahé a nastavení režimu dle miminka, v noci malá spala 6 hodin, mlíko už mi samo vytéká. Dala mi i další rady. Pediatra dnes odvoláme, nemáme se nechat stresovat váhovým přírůstkem…“

Jsem šťastná. Opravdu. Že jsem mohla pomoct alespoň takto.

Ale na druhou stranu – proč to nemáme u nás tak, jak je to běžné jinde. Proč třeba „nemáme“ každá „svou“ porodní asistentku, která se o nás stará v těhotenství, během porodu, pak v šestinedělí, pomáhá nám, můžeme se jí svěřit se svými obavami, strachy, radostmi, popovídat si. Vždyť v šestinedělí je žena tak zranitelná, přecitlivělá, seznamuje se s miminkem, které do té doby nosila v bříšku, zvykají si na sebe….

Já sama si pamatuju, jak jsem skoro před 6 lety porodila dceru, také v porodnici. A na šestinedělí mi sestra říkala, že ji musím kojit co 3 hodiny a protože dcera zrovna spala, tak mi říkala, že ji mám vzbudit. Já jsem jí řekla, že dceru budit nebudu a nakojím ji, až se vzbudí….Vzpomínám si také, jak mi říkala, že si ji nemám a nesmím (!) brát k sobě do postele, protože ji zalehnu…(já to i přesto dělala a dávala jsem si ji nahou na mé holé tělo… (tak jsem to cítila a tak jsem to dělala, intuitivně, přirozeně…).

A možná právě proto, že jsem vše dělala podle toho, jak jsem to cítila, měla moje krásná holčička vyšší porodní váhu při odchodu z porodnice, než při porodu. A neměly jsme žádné problémy ani s kojením vlastně nikdy.

Nevím, proč tak jednoduchá a přirozená věc prostě v našich porodnicích nefunguje? Proč musí být děti sešněrované v zavinovačkách, metr či dva od nás, v postýlkách ? Naše děti….

Kdo tohle rozhodl, že je tak “správné“ a že se to tak „má dělat“?

A kdo pomůže doma mamince v šestinedělí ? Porodnice maminku propustí a dál už se o ni nikdo „nestará“. Pediatr doporučí přikrmovat….Není někde něco špatně ?

Věra Š.