Dobrý den,
jakkoli Ivanu Konigsmarkovou neznám, velmi si cením práce její a jiných porodních asistentek. Rovněž se mi moc líbí váš projekt. Byla období, kdy jsem si příběhy četla přímo nutkavě. Teď potřebu čtení nepociťuji už jako nezbytnost, ale čtu je velmi ráda a skoro každý den. Přes to se mi příliš nechtělo do zveřejnění těch mých. Cítím je jako velmi privátní záležitost. Na druhou stranu, co jsem přijala od tolika žen (sdílení jejich příběhů), mám pocit, že chci též ve vzájemnosti poskytnout. Zde tedy jsou:

Příběh první: První dítě mi porodili

Na konci těhotenství mám vyšší tlak. Na hranici. Dr. mě posílá do nemocnice. Nechce s tím nic mít. Dostanu medikaci. Tlak se upraví. Kontrola co chvíli. Pak ve 39. týdnu procedura, které v naší skvělé FN říkají „předvedení“. Kontrola u přednosty kliniky. Připadám si jako kráva. Předvedení. Člověk, který mě vidí prvně v životě, při hodnotách krevního tlaku spíše nižších vlivem medikace, rozhoduje o vyvolání porodu. Ten den večer. Nevzpírám se. Jsem zaměstnanec téže fakultní nemocnice. Největší hrůzu mám z toho být problémový pacient. Ale do večera je čas. Ještě můžu zkusit udělat svoje. Jedeme domů. Vařím odvary z koření a bylin, bubnuji, prosím o pomoc ty, kteří nejsou vidět. Domlouvám miminku, že když teď nepůjde samo, půjde na sílu. Barvím si vlasy s pocitem, že pak už dlouho nebudu.

Na šestou večer vyrážíme. S trochou úzkosti, modlím se, ať potkám dobré lidi, vědomě v mysli, v duši vytvářím prostor pro spolupráci, ne konfrontaci.

Sestry jsou překvapeny, že takhle večer na příjem, no ale je to tam, na papíře, černé na bílém. Když nabízí PA klystýr, souhlasím, pamětliva milé paní Stadelman, že může napomoci k vyvolání porodu. Když se po této skvělé proceduře vrátím na pokoj, cosi teplého v hojném množství mi stéká po nohou a promáčí papuče. Zachvěji se nadějí. Že by to vyšlo? Jdu pro PA. Prý to není možné, nic nenasvědčovalo, že bych byla na porod nachystaná. Pak konstatuje, že aspoň víme, že je voda čistá. Po hodině přijde Dr. Je milý a prohlásí, že nic teď dávat nebude a uvidí se ráno. Ptá se po kontrakcích. Žádné nevnímám. Prý pocit jak před menstruací? Snad trochu ano. Je devět večer. Jdu spát. Můj muž je zatím doma. V noci mě občas probouzí cosi, co je zřejmě kontrakce. Nepravidelně. Spím lehce a s pocitem euforie. Maličkému říkám, že se ještě nenarodil a už přečůral přednostu. Pocit malého soukromého vítězství.

Ráno 4 cm. Pokračujeme. Přijde můj muž. S ananasovým džusem a datlemi. S pokorou a odvahou být ignorován a přece při tom. Při mně. Mám pocit, že mi furt něco nabízejí. Zdravotníci. Tu něco od bolesti, tu oxytocin. Nechci nic. Odpoledne jsem už dost unavená. Možná spíš tím odmítáním. Přikývnu. Jako když si na návštěvě vezmete koláč, na který nemáte chuť, ale hospodyňka je tak neodbytná, když tak skvěle napekla (z mého pojištění).

Tak tedy oxytocin. Tak tedy monitor. Tak tedy ležet. A tělo nic. Mlčí. Ani kontrakcička. Nic. Tlačte. Nic. Ozvy špatné. Tělo mlčí. Najednou moc lidí. Ptám se, co bude. Prý jdeme rodit, říká PA. Milá, mladá. Kdo jde rodit? Moc lidí. Něco mi dělají mezi nohama. Obrovský doktor, fůra věcí, frmol. Mimořádně protivná doktorka říká, ať tlačím, když mám kontrakci. Já o žádné nevím. Ona že mám přece tvrdé břicho… ach jo. Já je necítím. Pak je venku. Zahlídnu jej mezi koleny, tam někde hrozně daleko. Zvláštní pocit… tak on tam opravdu byl, ten chlapeček v mém břiše…

Kamarádka pediatra miminko zkontroluje. Zůstala kvůli tomu po službě ještě hodinu v práci. Jen mi špitne, že je v pořádku. A ona mimořádně protivná paní doktorka se pouští do šití. Vlastně nejdřív do tahání placenty. Nějaký čas že by jí dali? Ani náhodou. A pak to šití. Nejpříšernější hodina (nebo dvě?) celého porodu. Pokud někdy bylo něco umrtveno, dávno není. V dálce u okna vidím svého muže, jak drží maličký zámotek a celou dobu mu něco povídá. Mám pocit, že vidím ty tmavajzné velké oči miminka i na tu dálku. Z blízka je má šikmé jako eskymáček.

Když skončí s jehlama a nitěma, konečně mám miminko a klid. Přicucne se. Oliver. A spí. Zachumlaný, nový, voňavý.