Dobrý den,
jakkoli Ivanu Konigsmarkovou neznám, velmi si cením práce její a jiných porodních asistentek. Rovněž se mi moc líbí váš projekt. Byla období, kdy jsem si příběhy četla přímo nutkavě. Teď potřebu čtení nepociťuji už jako nezbytnost, ale čtu je velmi ráda a skoro každý den. Přes to se mi příliš nechtělo do zveřejnění těch mých. Cítím je jako velmi privátní záležitost. Na druhou stranu, co jsem přijala od tolika žen (sdílení jejich příběhů), mám pocit, že chci též ve vzájemnosti poskytnout. Zde tedy jsou:

Příběh druhý: Druhé dítě jsem si porodila.

Jednoho dne mi vstoupilo do těla jméno. Viktorie. Asi o dva týdny později mi vstoupila do těla bytost, která se tak nyní jmenuje.

V průběhu těhotenství jsem se musela vypořádávat se smrtí. Nikdo mi neumřel. Ale ty obrazy před očima. Ten strach. Snad nedostatečně zpracovaná ztráta druhého miminka v rané fázi těhotenství? Snad obrazy z duší žen, které mě předešly v údělu mateřství, a museli si projít taktovou zkušeností? Nesnadné. Úleva po psychoterapeutické práci s jednou úžasnou ženou. A pak návrat těch obrazů pár týdnů před porodem. A pořád ještě nevím, jak vlastně chci rodit. Pak mi přijde do cesty informace o soukromé PA. Doprovází k porodům. První dobu porodní je se ženou doma. Pak doprovází i v porodnici. Zkusím to. Setkání a dobrý pocit z něj. Stále se ale utápím v těch obrazech. Cítím se depresivně a bez síly. Uvědomuji si, že mám-li porodit, musím něco změnit. A má-li mě tato dobrá žena doprovázet, musí vědět, co se děje. Domlouvám si další konzultaci. Přijede k nám a hovoříme o tom. Odjede. Cosi se změní v duši. O sto osmdesát stupňů. Intenzivně pak dva nebo tři týdny pracuji na nabytí síly. Na upření pohledu do života. A daří se.

A pak je ráno 22. srpna. Katolíci slaví svátek Panny Marie Královny. Za pět minut šest ráno se hlasitým (fakt to bylo slyšet ušima, nebo umí slyšet břicho?) lupnutím a přívalem vod hlásí na svět slečna Viktorie. Moje máma se pak smála, že je to jak do fabriky. Pěkně za pět šest. Obleču si bílé triko a jasně oranžový sarong. Cítím se slavnostně. A trochu slavnostně svázaně. Zavolám PA. Přijede asi za hodinu. Já mám pocit, že to bude trvat strašlivě dlouho, tak jako posledně. Ona mi připomíná, ať zavolám hlídání pro synka, že rychlost může být úplně jiná. A je.

Jsme všichni v kuchyni. Synek se trochu předvádí. Je zdivočelý z neznámé situace. Chce si hrát. Tak si trochu hrajeme. Mezi tím kontrakce. Přijíždí babička. V nějakou chvíli, tu pravou, jej odvede ven. Chci být sama. Chci být v doupěti. Odjíždíme do ateliéru mého muže. Tam je mi opravdu dobře. Ale asi jen pět minut. Mám pocit, že pokud se mám někam přemisťovat (do porodnice), musím teď hned. Pak už to nepůjde. PA mě vyšetří a víc než souhlasí.

V porodnici už není prostor pro jakékoli papírování. Ani si neuvědomuji, že už je porod v tak pokročilé fázi. V nepravidelných intervalech vbíhá sestra s různými dotazy, jako kde bydlíme, jak se kdo jmenuje, kdo je s kým vzatý. Mám intenzivní pocit, že musím odpovídat.

A pak tělo nic. Trochu horší ozvy. Tělo nic. V místnosti je asi osm lidí. Porodní místnost je uspořádaná nejhorším možným způsobem. Tedy čelem (a roztaženýma nohama) ke dveřím. Ti lidé vchází bez pozdravu a představení. Ptám se své dobré duše PA, jestli tam všichni musí být. Jen pokrčí rameny. A tělo pořád nic. Ani zachvění, natož kontrakce. A všichni na ni čekají. Při takovém publiku a nahotě mi naskakuje oblíbený obranný mechanismus – odpojení od těla. Vtipkuji, ale to není to, co se má dít. Zhoršují se ozvy. A tak že oxytocin. Óóó už zase, já nechci. Dívám se na svoji PA, jenže co, ona tu nerozhoduje. Chvíle pro drobnou neposlušnost. Říkám, že než to přivezou, chvíli si kleknu. Jak se vzpřímím, vjede do mě síla. Tělo zatlačí způsobem, který bych si nikdy nevymyslela ani nedovedla představit, natož nacvičit. Neuvěřitelné. Přivezli kapačku. Prý lehněte si. A já na to: ale já už ji cítím. A skutečně – hlavička vykukuje. Pak se narodí. Mám ji na břiše. Očichávám si holčičku. Tak zvláštně voní. Pak ji odnesou. Muž natáčí, jak ji zabalují. Óóó jak při tom vřískala. Škoda, že musela. Líp by jí bylo se mnou. Pak injekce, popotahovat placentu. Moc času jí nedali, opět… ale to je už to nejmenší. Miniaturní poraněníčko za šití nestojí. Hurá. Přítomné zástupy opouštějí místnost. A už mám kukličku u sebe, zvítězily jsme, moje malá Viktorie.

Příběh první: 722. První dítě mi porodili