Dobrý den,
jakkoli Ivanu Konigsmarkovou neznám, velmi si cením práce její a jiných porodních asistentek. Rovněž se mi moc líbí váš projekt. Byla období, kdy jsem si příběhy četla přímo nutkavě. Teď potřebu čtení nepociťuji už jako nezbytnost, ale čtu je velmi ráda a skoro každý den. Přes to se mi příliš nechtělo do zveřejnění těch mých. Cítím je jako velmi privátní záležitost. Na druhou stranu, co jsem přijala od tolika žen (sdílení jejich příběhů), mám pocit, že chci též ve vzájemnosti poskytnout. Zde tedy jsou:

Příběh třetí: Třetí dítě se narodilo

Po druhém porodu jsem tvrdila, že budu-li mít nějaké další dítě, porodím je doma. A v průběhu třetího těhotenství jsem k tomu směřovala. Moc s nikým o tom nemluvila. Chtěla jsem cítit svobodu porodit kdekoli, třeba i v porodnici, a necítit se vázaná prohlášením, jak to zvládnu doma. Nechtěla jsem taky na sebe nabalovat a k sobě nechat směrovat strach a úzkost a hněv a všechny ty emoce, které kolem domácích porodů víří. Domluvená jsem byla se dvěma ženami, že budou se mnou. S jednou z nich, že by mě doprovodila i do porodnice, pokud by to bylo třeba, nebo bych se pro porod v porodnici rozhodla.

Tři dny před porodem jsem upadla do velké úzkosti. Jestli zvládnu porodit. Jak si ustojím a obhájím před zdravotnickým systémem a před příbuznými, pokud by něco bylo jinak, než v běžném chápání dobře. Mysl mě zavalila masou úzkostných myšlenek. Pohovořila jsme se ženami, které mě měly při porodu doprovázet, plně si otevřela možnost porodu v porodnici, sbalila nějaké nejzákladnější věc i pro případnou cestu do porodnice, sepsala porodní přání a rozhodla se, že se rozhodnu, až budu skutečně rodit. A pak intenzivně pracovala na uklidnění mysli a rozlišení, zda jde o varování intuice nebo o namotávání a zaplavování zbytečných neopodstatněných strachů a myšlenek.

O červencovém úplňku v jedenáct v noci bylo najednou něco jinak. Hluboko v těle jsem věděla, že rodím, do vědomí jsem si to pouštěla pomaleji. Volala jedné z žen. Ať prý zavolám, až to bude jasnější. Volala jsem v jednu v noci. Kontrakce, po asi 8 minutách. To bylo naposledy, kdy jsem to sledovala. Ještě telefonát té druhé, a pak jsem se uklidila do místnosti připravené na porod. Kolem druhé přijely ženy. Muže jsem poslala spát za dětmi. Ženy se na mé přání usadily v kuchyni. Chtěla jsem být sama. V pravidelných intervalech vklouzla jedna z nich, tichounce zkontrolovala ozvy a zase se vytratila. Úžasně pozorně a s respektem k mé potřebě samoty a tmy. Srdíčko miminka bušilo ve správném rytmu. Pak dlouhá sprcha a najednou přišly ženy za mnou. Aha, asi už. Jedna mi masírovala kříže, které bolely, druhá kontrolovala ozvy a tak tiše byla přítomná. Za oknem směřujícím na východ začala blednout obloha. Nejprve to nejasné nepatrné zesvětlání tmy. Pak stále modřejší proužek nad obzorem. A do svítání se rodilo mé dítě. Křikem jsem nejspíš vzbudila dcerku. Muž ji uspával a já jsem tak rodila pouze ve společenství žen. A společenství žen bylo završeno, když jsem se podívala na miminko v náručí, a viděla děvčátko.

„Jak se bude jmenovat?“ „Nevím, musím se podívat.“ Rozeznělo se mezi námi jméno Deborenka. Narodila se Deborah. Přišel můj muž. Děvčátko mi leželo na těle. „Myslím, že je to Deborah, co říkáš?“ „Může být“, pravil a odešel pro misku na placentu.

Pak se začaly probouzet děti. Vstal syneček, přišel a díval se. Díval. Miminka se dotkl, až jsme tam byli jen sami tři. Políbil ji na vlásky. Plaše se s ní seznamoval. Za další hodinku vstala dcerunka. „Mimi“ pravila a hladila sestru. Tatínek držel Deborku, než jsem se osprchovala a pak pro všechny připravil snídani v našem porodním pokoji. Bylo nám slavnostně a veselo.

Ženy odjely. Měla jsem pocit, že o tomto porodu nebudu snad ani nikdy mluvit, neboť „o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet“. Byla jsem zasažena tou neuvěřitelnou prostotou okamžiku. Jediné, co šlo říct, bylo: narodilo se dítě. Deborah.

Příběh první: 722. První dítě mi porodili
Příběh druhý: 723. Druhé dítě jsem si porodila