„A Vy chcete rodit? Jak jste na to, prosím Vás, přišla? Nedělejte to!“ zakončuje svou přednášku k mé osobě primář místní porodnice.

Jsem ve 37. týdnu těhotenství. Čekáme třetí děťátko. A já vím, že udělám, co budu moci, abych mohla rodit. Poslední roky jsem strávila přípravou na ten výjimečný a jedinečný okamžik. Vím, že to není jen v mých rukou, v mé hlavě… ale věřím na zázraky.

Moje dvě děti se narodily plánovanou sekcí. Poprvé jsem si říkala, že mám prostě smůlu. Dcera je koncem pánevním a doktoři při kontrole doporučují sekci. OK, udělám to nejlepší pro své děťátko. Podruhé byla sekce pro mne velkou ranou, kterou jsem tak úplně neustála. Jizva je tenčí, miminko velké, plodová voda se zdá zkalená a mé tělo se prostě k porodu nechystá. Sekce … Tohle slovo jsem poté několik let vůbec nemohla vyslovit. Ale stalo se to. A teď vím, že se stalo to nejlepší pro mne a mé děti.

Třetí porod na sebe nechal čekat. Našla jsem porodnici, porodní asistentku a lékaře, kteří mě nenutili do sekce. I když potřetí těhotná, jsem úplná prvorodička a porod se rozjíždí velmi pomalu až 5 dní po termínu. Chodím po chodbě, jsem na pokoji, ve sprše, na balonu a přichází jedna kontrakce za druhou. Bolí to v zádech, ale nic dramatického. Asi jsem statečná. Druhý den kontrakcí už začínám pochybovat, zda-li ten porod vůbec chci. Třicet hodin kontrakcí a já jsem “na 3 prsty“. Ale přichází ohromná podpora – porodní asistentka jásá: „Skvělé, na tři prsty …“ a ukazuje palec nahoru. Mám slzy na krajíčku. Dojetím . Já rodím! Kontrakce opět běží, jdu do vany, ale ve vaně se necítím při sílících kontrakcích úplně bezpečně. Další kontrola a „už jste na 6-8 cm“. Opět se mi derou slzy do očí … Já rodím, moje tělo funguje!

Syn se narodil za tři hodiny a poslední hodina byla náročná. Kontrakce po hodině tlačení slábly a já už chvíli tušila, že něco není v pořádku. I po chemické a fyzické podpoře hlavička zůstává na svém místě. Při další kontrakci kleště … „Tak to byste neporodila.“ Smyčka kolem krku. Ale během chvíle je jasné, že je vše v pořádku, a já mám modroučkého syna na své hrudi. Kůže na kůži.

Teď půl roku po porodu vzpomínám na ten nádherný okamžik. Děkuji porodnici ve Vrchlabí, že mi dali šanci rodit! Děkuji svému synovi, že se chtěl takto narodit. Děkuji svému tělu. Děkuji všem, kteří se nebojí jít „proti proudu“ a mají odvahu následovat své srdce a své přesvědčení, protože oni byli mými vzory. Mezi nimi je i Ivana Königsmarková, která mne v knize Hovory s porodní bábou v těhotenství doprovázela. A děkuji i svému muži, který měl odvahu“riskovat“ a který mi byl po celou dobu porodu oporou.

I když toto nebyl porod doma ani to nebyl úplně přirozený porod, jsem šťastná. Na porod jsou vždycky dva. Říkám si, že třetí syn chtěl se sourozenci držet partu, a vím, že moje děti teď v životě potřebují pomoc, tak jako u porodu. Jsme tu pro ně, je to náš další úkol …

MiRanda