Mé těhotenství bylo nečekané, takže jsem si začala informace shánět až v jeho průběhu. Zhruba od jeho poloviny ve mně krystalizovaly a uzrávaly názory na to, jak bych si představovala porod, co všechno to obnáší, dozvídala jsem se co to je bonding a rooming, ale také epidurál a oxytocin. Když jsem pak ke konci začala chodit na porodní přípravu k „té radikální Ivaně“, měla jsem ve věci jasno. Přála jsem si přirozený porod, do kterého nikdo nebude zasahovat v klidu a intimitě s partnerem a dulou. K tomu jsem si vybrala Podolskou porodnici, protože tam jsou údajně ze všech pražských porodnic nejvíce nakloněni „alternativám“. Domácí porod přeci jen pro mě možnost nebyla, tolik jsem si s prvním dítětem nevěřila. Psychicky jsem se připravovala a těšila na krásný a intenzivní zážitek, bolesti jsem se vůbec nebála. Na přípravném kurzu mi Ivanina slova dodávala jistotu a důvěru ve vlastní tělo. Ustát její doporučení k odmítnutí jednoho vyšetření za druhým však bylo v reálu mnohem těžší než v teorii na kurzech, proto jsem se i já ohnula podle šablony a poctivě docházela v posledních týdnech do porodnice na všechny monitory a nutná vyšetření. Celé těhotenství probíhalo naprosto bezchybně, jen miminko mělo svůj denní rytmus, který se bohužel neshodoval s tím, který vyžadovala porodnice a bylo aktivní převážně od půlnoci do pěti do rána. To mělo za následek historii „špatných“ monitorů, kdy mimčo prostě utahané po celonoční diskotéce sladce usnulo a prospalo všechna dopolední vyšetření. Nenechalo se vzbudit ani zvoněním u břicha nebo pitím hektolitrů vody, a tak nad slabou křivkou sestry pomlaskávaly a pravidelně hrozily, že si mě v porodnici nechají, přičemž já jsem věděla, že jakmile přijdu po poledni domů, mimi se probere a bude aktivní jako vždy. Několikrát mě hnali na sál na přetočení monitoru, kdy jsem vyběhnutím čtyř pater miminko přeci jen přesvědčila, aby bylo aspoň chvilku aktivní a monitor vyšel v normě, poplácali mě po rameni, pochválili: „No maminko, to máme krásný monitůrek, všechno je v pořádku, přijďte zase za tři dny“. Ale už jsem měla čárku. Přesně před tím mě Ivana varovala.

Tabulkovým výpočtem termínu porodu se mi také přihodilo, že už jsem „přenášela“ a chtěli mi porod vyvolat. Ten den jsem byla zrovna na monitoru, opět napřed špatném, pak dobrém a tentokrát si mě už chtěli v porodnici opravdu nechat a porod vyvolat. Zděšeně jsem si vymohla alespoň to, že se otočím doma pro věci a sdělím záležitost partnerovi a tak jsem celá ubrečená dorazila domů s kanylou v předloktí a bez průkazky, kterou si v Podolí nechali, protože jsem byla tak mimo, že jsem si na ni nevzpomněla. Doma jsem se zhroutila partnerovi do náruče, protože mi bylo jasné, že jakmile se bude vyvolávat, skončím nejspíš s epidurálem a nakonec s komplikací na císaři. To bylo to poslední, co jsem chtěla a tak jsem začala obvolávat na všechny směry, jaké jsou moje možnosti. Od duly i od Ivany se mi dostalo uklidnění, že pokud mě pustili domů, není ještě situace tak vážná a není třeba se do hodiny vrátit, tak jsem se doma uklidnila, prospala a přestože mi z porodnice volali, kde jako jsem, a že jsme byli přece domluvení, že budu za hodinu zpátky, nejela jsem.

Velmi se mi ulevilo, když navečer začaly kontrakce a odešla hlenová zátka. Měla jsem strašnou radost, že porod přeci jen půjde přirozenou cestou a vůbec mi nevadilo prodýchávat kontrakce. V půl třetí ráno už jsem usoudila, že je na čase jet a v klidu jsme si zavolali taxík. Napřed jsem chtěla mít jistotu, že se jedná o pravé kontrakce, než zavolám dule, takže na první vyšetření a monitor (který se samozřejmě neobešel bez keců o tom, jak jsem nezodpovědná a jak jsem tam měla být už ráno na vyvolání, a že jsem mohla aspoň zavolat) jsem šla ještě naprosto klidná a věřila jsem svému tělu. Miminko bylo aktivní skoro do poslední chvíle, neměla jsem vůbec žádné špatné pocity.

Bohužel, monitor zase dopadl špatně a doktor, co mě vyšetřoval, konstatoval nepřipravené porodní cesty, novorozenec těsně před smrtí a okamžitý císař. Z tohoto náhlého zvratu situace jsem byla tak vyděšená, že jsem se nezmohla na žádné protesty a jen se třásla a brečela. Personál porodnice byl naprosto nemilosrdný, arogantní a nedal mi vůbec žádnou možnost se se situací vyrovnat či požadovat další vyšetření na potvrzení indikace. Výsledkem bylo, že mě nakonec „vypli“ do celkové narkózy – asi, aby se mě zbavili. Na základě jednoho „špatného“ monitoru jsem byla „odrozena“ císařem, naprosto zdravé miminko, které žádnou intervenci nepotřebovalo (dle slov samotného lékaře, který však nechtěl nic riskovat), mi přinesli až ráno na pět minut a další dva dny jsem ho viděla jen každé tři hodiny skrz mlhu sedativ. Tady je na místě zmínit, že CTG jako jediná metoda určení hypoxického plodu je naprosto klamná a statisticky vyhodnotí 6,7 případů z 10 jako falešně pozitivních a je potřeba ji kombinovat s dalšími metodami. Kolik maminek proto tedy šlo pod nůž zcela zbytečně, jen na základě jednoho monitoru? 🙁

Je mi strašně líto, že jsem přišla o ty nejcennější první momenty s novým člověkem a o to víc nyní budu chápat a podporovat rozhodnutí matek nerodit v porodnicích. Lidí, jako je Ivana, je u nás zapotřebí, aby se změnil přístup porodníků „radši zbytečně říznu, psychika rodičky mě nezajímá, může být ráda, že má zdravé mimino“. Mrzí mě, že musím přispět smutným příběhem a ještě smutnější je celková situace u nás, shrnutá krásně větou, vyřčenou sestrou z pooperačního nad mou postelí: „Co by za to jiné maminky daly, kdyby mohly porodit Vaším způsobem.“ Neinformovanost, slepé přijímání současných postupů jako normy a obava věřit sobě a svému tělu potřebuje osvětu, jakou u nás poskytuje právě Ivana. Škoda, že jsem její radu „nechoďte na monitory“ neposlechla. Bylo by o jeden krásný porodní příběh víc…

I.M.