Poslouchám Sebastianova oblíbeného Plíhala. Spinká po mém boku. Skoro jako tomu bylo, když byl ve svém bříškovém bezpečí. Již od prvních měsíců těhotenství dokáže vyjádřit, co chce. Schopnost, kterou se spousta z nás učí někdy celý život. Je to vyjímečné dítě. Je naše.

Často jsem Sebastianovi popisovala, jaké to bude, až se spolu setkáme a jaká ho čeká cesta. Při těchto vyprávěních jsem nedokázala po návštěvě pokrokového Podolí ani malé porodnice v Neratovicích popsat nemocniční variantu porodu. Nebylo tomu tak, jak si myslí většina lidí, že domácí porod je podceňování rizik spojené s touhou vybočovat. U mě to byl prostě strach z nemocniční rutinní praxe, bolesti a odloučení. Díky našemu skvělému pediatrovi, odvážným porodním asistentkám a mému manželovi byl ale porod naplňujícím a ne stresujícím zážitkem. A jaké to vlastně bylo…

Kolem páté hodiny ranní jsem ucítila neklid v podbřišku. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela, jaké by to bylo pěkné mít nedělňátko. Dívala jsem se spokojeně na spícího manžela a na své kulaté bříško. 39. týden, slunečný víkend. Ještě včera jsem byla na sedmikilometrové procházce. Vše jak má být. Porodní asistentky, pediatr, sbalená taška… jsme připraveni. Mluvím k Sebastianovi a chlácholím ho, ať je odvážný , že to všechno zvládneme. Za chvíli se začne manžel budit. „Luky, co kdybychom dnes rodili?“ zeptám se ho nevinně.

Za chvíli se objeví lehké kontrakce. Hned po čtyřech minutách. Vzorně prodýchávám a užívám si klidu domova, manželovo objetí a bezpečí. Za okamžik již však manžel mizí za organizačními záležitostmi (připravit igelity, deky, zapnout topení, promluvit se sousedy, že se máme rádi a „jenom“ rodíme…). Kontrakce nabírají na intenzitě. Dá se říci, že si je užívám. Dýchám.

Hodiny běží. Kolem osmé se přesouvám do koupelny. Ve sprše strávím dalších pár hodin. Ztrácím pomalu schopnost řeči. Omezuji se na posunky ve smyslu jíst, pít, pustit vodu na bříško apod. Pomalu chápu roli porodu jako inicializačního rituálu. Bolest se stupňuje. Kontrakce jsou již po minutě, dvou. Neřeším to ani já, ani manžel, který se o mě vzorně stará. Masíruje, podpírá, krmí, utěšuje, dýchá se mnou.

Cítím, že bych chtěla mít u sebe i porodní báby. Začínám být zoufalá. Tlak je obrovský. Vybabrala jsem se ze sprchy a skulila se na deku ve svíčkami osvětlené koupelně. Mám občas problémy prodýchávat. Bříško stále vzorně nahoře. Říká se, že když žena myslí, že to nezvládne, blíží se úspěšný závěr.

Naše porodní báby dorazily. Stejně se o mě staral převážně manžel. Cítila jsem se bezmocná při představě, že by mě byť na chvilku opustil. Obdivuji, jak se dokázal poprat s organizací a zároveň poskytovat stoprocentní oporu jeho sténající ženě. PA přišly vždy zkontrolovat ozvy a polohu miminka, vodu, která ne a ne prasknout a zase se tiše vytratily.

Až miminko sestoupilo, přesunuli jsme se všichni do potemnělého a krásně vytopeného obýváku. Choulila jsem hlavu u manžela v klíně. Na kolenou jsem strávila většinu kontrakcí a vesele v tom pokračovala i nyní. Beznaděj se stupňovala s rostoucím tlakem. PA mě uklidňovaly, že vše jde, jak má, ale bylo těžké jim v těch bolestech věřit. Až praskla voda. S tím šplouchnutím přišla neuvěřitelná úleva. A na další dvě kontrakce byl malý venku. PA mi ho podala mezi nohama a já poprvé uviděla človíčka, co mi jednou bude říkat mami.

Položila jsem si ho na prsa, trochu jsme ho osušili, přikryli a další hodinku jsme se objímali, povídali si a mazlili se přímo na místě činu☺ Zaujaly mě jeho zvídavé pohledy a úsměv, když se na nás díval. Po dotepání pupečníku vyšla bez problémů placenta. Malého jsem dala taťkovi na pár stehů do náruče a potom jsme se přesunuli do postele. PA nám pomohly s prvím kojením, ještě naposledy překontrolovaly malého i mě a rozloučily se s tím, že se zítra zase uvidíme.

A poté jen klid, přítmí a vděk za krásné a zdravé dítě. Vděk všem, kteří riskují, aby umožnili matkám, otcům a hlavně dětem prožít jejich první společné chvíle v intimitě a radosti. Bez umělého oxytocinu, nástřihů, vyhrožování, papírování a stresu. V lásce, klidu a bez pláče…

Zuzana

„Většina žen, která rodila doma, toleruje matky, které vystavují své děti i sebe rizikům nemocnic. Trpělivě odpovídá na otázky lidí, kteří si nepřečetli ani jednu odbornou publikaci a už vůbec nemají ponětí o nemocničních statistikách, a přesto odsuzují. A takhle nám málem odsoudili i Ivanu.
V životě jsem se setkala se třemi druhy lidí. Ti první se přizpůsobují tomu, jak jsou nastavená pravidla a jdou s proudem. Druzí se zasazují o to, aby se pravidla přizpůsobila jejich víře. A Ti třetí věří ve svobodu názoru. Ivana nebojuje za porody doma. Bojuje za svobodu, za možnost výběru.
Děkujeme za to, Ivano!

Zuzka, Lukáš a Sebastian“