O tom, jak probíhá porod, jsem nikdy nepřemýšlela. Ani v průběhu svého prvního těhotenství. Dítě bylo chtěné, těšili jsme se s manželem na něj, všechno bylo v pořádku. Ale tohle dítě nemělo přijít na svět. Tohle dítě mi mělo otevřít oči. Díky němu jsem začala vnímat porod, výchovu dětí, celkový přístup k životu jinýma očima… O toto děťátko jsme přišli ve 22. týdnu těhotenství. Celé dva týdny jsem pod srdcem nosila mrtvé dítě a nevěděla o tom. Jak to, že jsem to nepoznala? Jak to, že to nepoznal doktor při vnitřním vyšetření na pravidelné prohlídce?
Druhé těhotenství přišlo v tu správnou chvíli. Pochopila jsem, jakou úlohu v mém životě měla sehrát ztráta prvního dítěte a byla jsem připravená na druhou šanci. Těhotenství bylo krásné, cítila jsem se báječně. Na dotazy okolí, jestli mám nevolnosti, chutě, otoky, nálady jsem vždy, k jejich nelibosti, s úsměvem odpovídala negativně. Pročetla jsem knihy jako Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu, Bonding-porodní radost, Aby porod nebolel, Hovory s porodní bábou a každý den četla příběhy pro Ivanu a čerpala inspiraci.
O porodu doma jsem neuvažovala. Necítila jsem se na to. Ale domluvila jsem se s děťátkem, že porod bude přiměřeně rychlý, do porodnice nebudu pospíchat a udělám všechno pro to, aby porod proběhl s co nejmenším zásahem lékařů.
S manželem jsme se dohodli, že u porodu nebude. Cítili jsme to tak oba dva, nebylo o čem diskutovat. A okolí opět nechápalo…
Měla jsem sepsaný porodní plán. Ale pár dní před porodem jsem se rozhodla, že ho nepředložím. Přišlo mi neosobní přijít s papírem a říct „takhle chci porodit“. Věřila jsem, že si vše řekneme až při porodu. Ale člověk rodí tak, jak žije…
Ve čtvrtek jsem měla termín porodu. Vyvolávaného porodu jsem se bála jak čert kříže. Tak jsem si porod „naplánovala“ na víkend. Šla jsem v sobotu na procházku, zametla, vytřela, k obědu jsem měla omáčku s chilli, večer jsem si dala koupel a čaj se zázvorem a šla spát s přesvědčením, že zítra porodím. A v půl páté v noci přišla první kontrakce. S údivem jsem zjistila, že kontrakce jsou po pěti minutách, po sprše byly už po třech minutách. Nastal čas odjezdu do porodnice vzdálené ¾ hodiny jízdy autem. Manžel byl nervózní. Na příjmu chválili, že jsme přijeli akorát – ani pozdě ani brzo. Bylo půl osmé. Přijali mě na sál. Dostala jsem do ruky preventivně kanylu. Porodní asistentka mě informovala, že mi udělá klystýr a píchne mi vodu. V tu chvíli jsem věděla, že píchat vodu nechci, měla jsem to přeci napsané v plánu. Ale nedokázala jsem odporovat. Kdyby se asistentka zeptala, nabídla mi, že mi píchne vodu. Ale ona mi oznámila „píchnu vám vodu“. Tečka. Byla rychlá. Nebyl čas na to sebrat odvahu a odporovat. Tak mi píchla vodu a říká „už jí bylo málo“. Víc nic. Je to špatně, že jí je málo? Děje se něco? Nevím. Jsem na sále sama. Utíká to rychle, za chvíli je zpět asistentka a tvrdí, že už je čas. Mám tlačit. Tlačit? Už? Nemám potřebu tlačit. Tělo nechce tlačit. Nemůžu na posteli najít správnou polohu. Asistentka ji napolohuje, mám se chytnout za stehna a tlačit. Teď. Nejde to, nevím jak. Nevím proč. Odporuju. Vysvětluje mi znovu a znovu, co mám dělat. „Už to bude, zavolám paní doktorku, jednou zatlačíte a miminko bude venku“. Otevřu oči, u nohou mi teď stojí tři nebo čtyři lidi. Tlačím co to jde. Miminko je venku. Ukážou mi ho tam někde u mých nohou a odnáší pryč. Je to holčička. Je čtvrt na deset. Placentu jsem porodila chvíli poté. Doktorka mi říká „Trošku jsem vás nastřihla, musím to zašít“. Nastřihla? Proč se to dozvídám, až když je po všem? Proč nástřih při porodní váze 3kg? Mám třesavku. I kdyby mi dali miminko na břicho, přes ten třes ho neudržím. Ptám se, proč se třesu. „To je z toho vypětí, ze stresu, ale už to máte za sebou“. Zavolali manžela. Dali mu miminko, oblečené, zabalené do rychlozavinovačky, pak mu ho vzali a dali do vozítka vedle mě. Koukám na ni skrz boční plexisklo, nedosáhnu na ní. Konečně jsem zašitá. Všichni odešli. Dítě je stále ve vozítku. Asi po čtvrt hodině přichází sestra a ptá se, jestli přiložíme. Dá mi ji do postele, v zavinovačce, vedle mě, snažím se přiložit v leže z boku. Naštěstí se podařilo. Hurá.
Měla jsem z porodu dobrý pocit. Nebyl vyvolávaný, byl bez oxitocinu, epidurálu, skákání na břicho, tahání placenty,… Ale když se mě někdo zeptá na porod, vždy vyprávím o tom, jak po klystýru následovalo píchnutí vody, pak tlačení a po pěti hodinách bylo hotovo. Ale kde je ta radost z toho, že za okamžik uvidím své dítě? Přes všechny ty procedury nebyl čas soustředit se na duchovní stránku porodu. A to mohl být tak krásný. Snad příště. Snad už budu umět říct nahlas, co chci…

Petra H.