Posílám Ivaně svůj druhý porodní příběh. Moc bych si přála, aby nás porodní asistentky mohly provázet těhotenstvím, porodem i v čase po příchodu miminka. Aby to byla jedna ze společensky respektovaných možností.

Čekala jsem druhé dítě. Nejdřív jsem si myslela, že se zase necháme překvapit, kdo k nám přijde (prvorozený byl syn), ale v šestnáctém týdnu jsem začala trochu krvácet. Při ultrazvuku mi lékař kromě toho, že je vše pořádku, řekl, že ví, co to bude. Nejdřív jsem tu informaci odmítla, ale pak zvítězila zvědavost a tak jsem se dozvěděla, že čekáme dceru.

První porod byl krásným večírkem až do rána, kdy se nám po odjezdu do porodnice narodil syn. Rodili jsme ambulantně. Vlastně všechno bylo v pořádku a v nemocnici jsme do porodu strávili asi 20 minut, syna nikam neodnášeli a my asi po čtyřech hodinách odcházeli domů. A stejně jsem vnímala, že na některé věci bych si přála více času – třeba na přivítání s miminkem.

Mluvili jsme s mužem o tom, kde se naše dcera narodí a on byl pro, znovu zvolit ambulantní porod. Já nejdřív taky souhlasila. A pak se mi někdy po půli těhotenství dostala do ruky knížka Michela Odenta. A já si začala moc přát rodit doma. Když bude všechno v pořádku… Muž nejdřív nesouhlasil, vždyť ambulantní porod byl dobrý a jsou tu ta rizika. Domluvila jsem si schůzku s naší porodní asistentkou, která teď doprovázela ženy k porodu doma v roli duly. Doprovodila by i mne. Domluvily jsme se, že se setká s mým mužem. Sešli se a mluvili o jeho obavách… a on potom souhlasil s tím, že se naše dcera narodí doma. Začali jsme se chystat…

Vlastně jsme potřebovali jen drobnosti: nepromokavé podložky, ručník pro miminko, kousek gumičky k zaškrcení pupeční šňůry a nůžky k jejímu přestřižení…

Termín porodu se blížil. Ještě týden… v pondělí přišly kontrakce, nepravidelné, ale bylo jasné, že už se něco chystá. V úterý ráno jsem měla pocit, jakoby se mi na chvíli rozestoupila stydká spona, ale po chvíli se zase spojila. Poslíčky přicházely i v dalších dnech. Je pátek, kontrakce jsou najednou hodně intenzivní, i když v hodinových intervalech. Potřebuju být sama se sebou a o nikoho se nestarat, tak náš syn nadšeně odjel na víkend k mým rodičům.

Odpoledne jdeme ještě s mužem k jeho mamce, obhlídnout její novou kuchyň. Cestou, když přijde kontrakce, se potřebuji zastavit, dýchat. Zastavuje nám auto a nabízí pomoc s odvozem do porodnice. S díky odmítáme…

Na návštěvě přijde chvíle, kdy už chci zase domů. Jdeme pěšky, držíme se za ruce, cestou přichází kontrakce a pamatuju si, jak voněly keře, kolem kterých jsme se procházeli. Šeří se. Dojdeme domů a najednou jsou kontrakce rychlé a intenzivní. Voláme naší dule, že už. Najednou je to všechno hodně intenzivní. Zkouším být ve vaně, ale potřebuju pevnou zem. Klečím a dýchám, vnímám své tělo. Potřebuju se držet pevné země a jen dýchat, vydávat zvuky. Jsem ráda, že muž se stará o vše, co je třeba. Nosí a chystá věci. Přichází dula… a za pár okamžiků na to se narodí naše dcera…

Je nádherná, tisknu ji k sobě zabalenou do ručníku. Voním k ní. Jsem šťastná. Je tady…

Narodila se do svitu svíček. Ticha. Blízkosti. Sedíme a kocháme se jí. Jsme šťastní a spolu. Čekáme na placentu. Přes dvě hodiny. Pak už potřebuji vstát. Stříháme pupeční šňůru. Odcházím na toaletu a do sprchy a odchází placenta. Prohlížím si ji. Polštář, který devět měsíců vyživoval mou dceru. Kus mého těla.

Jdeme všichni společně spát… Ráno se vrátí syn a vítá se se sestřičkou. Rodiče jsou překvapení, že jsme rodili doma. Dopředu jsme jim nic neříkali. Zbytečně by se o nás báli… Jsme všichni spolu. V klidu. Doma.

V následujícím čase si uvědomuju, jak moc to pro mě byla důležitá zkušenost. Čerpám z ní sílu a sebedůvěru… Jsem vděčná, že jsem takový porod mohla prožít…

Simona