Moje babička (ročník 1930) je z Horehrona, ze Slovenska, ale v ČR žije už skoro 60 let. Je ze sedmi dětí a všechny se narodily doma. Její maminka, moje prababička, kterou jsem bohužel nepoznala, byla porodní bába – jak babička dodává, porodní bába-samouk. V malé vesničce Valkovňa pod Královou hoľou pomohla na svět prý kolem 60 dětem. Otčím babičky byl kovář, který často působil jako veterinář. Když uprostřed noci někdo naléhavě klepal pro pomoc na okno jejich ložnice, zevnitř se většinou ozvalo: „Ku mame nebo ku krave??“ Dle odpovědi pak běžela buď ona nebo on…

******

Ještě jsem nerodila, ale povím vám takový úsměvný příběh o tom, jak jsem se dostala na svět já a to právě z pohledu babičky – Horehronky.

Naši bydleli po svatbě u této babičky (matky otce). Byla neděle a na oběd bylo kuře. Moje mamka si potom začala stěžovat, že je jí nějak divně, že to kuře bylo asi zkažené. Babička se divila, vždyť tomu kuřeti nic nebylo… Když s tím pořád nepřestávala, babičce to začlo docházet – mrkla na hodinky a ano, opravdu, stížnosti přicházely pravidelně. „Ireno, vždyť ty rodíš!“ Taťka honem běžel do JZD na vrátnici zavolat sanitku (jsme v roce 1980 – pevnou linku babičce zavedli někdy v r. 1995). Odjeli. Babička zůstala doma a pustila se do nějakého papírování, co si přinesla na víkend z práce. Potom už to nemohla vydržet, šla volat do nemocnice a dozvěděla se, že má vnučku Lucii.
Druhý den v práci odevzdala vytvořené smlouvy a pracovala jako normálně. Odpoledne si ji nechal zavolat šéf: „Paní Kabeláčová, co to má znamenat, co se stalo?“ – „A co se stalo, něco není v pořádku?“ – „Můžete mi vysvětlit, proč jsou všechny ty smlouvy SLOVENSKY?“

******

Ivanu osobně neznám, ale chci jí a všem ženám, které pomáhají dalším ženám v přivádění děti na svět, vyjádřit velkou podporu a poděkování. To samé platí pro autorky těchto stránek – je to úžasný prostor pro sdílení, ženy ženám, je to tak důležité! Jak jsem psala, ještě jsem nerodila, ale tyto stránky mě přivedly k tomu, o porodu uvažovat, a jak jsem z Příběhů pochopila, je velmi podstatné vědět, jak to člověk chce (nechce). Hlavou se mi honí spousta otázek – jak je možné, že většina doktorů-porodníků jsou muži, kteří rodit nemohou? Kam se podělo předávání zkušeností starších žen mladším? Proč se tyto věci nevyučují ve školách? Chápu, že někdo třeba chce rodit v nemocnici za pomoci všech moderních technik a léků, ale neměla by mladá žena pro správné rozhodnutí nejprve vědět, jaké jsou všechny možnosti? Neměla by vědět, že schopnost dobře porodit (samozřejmě, pokud je zdravá a vše je bez problémů) je jí dána milionem generací žen před ní, že těhotenství není nemoc a že porod může být krásný zážitek?

Přála bych si kontinuální péči porodní asistentky a nerozumím tomu, proč to nejde, když by to stát vyšlo X-krát levněji. V naší porodnici ve Val. Meziříčí minulý týden s velkou slávou vyhlásili, že budou respektovat porodní plány, které si ženy k porodu přinesou. Aha, takže doteď se přání rodičky, budoucí matky, nerespektovala, někdo věděl lépe, jak má ona porodit? Jsme opravdu v roce 2014?
U svého porodu bych si přála empatickou PA či dulu (či obě), která mě podpoří a „citlivě ze mě vytříská“ všechnu tu sílu, která je tam někde uložena a o které teď ještě asi ani nevím. Přála bych si, aby mě u toho nikdo nerušil, abych si mohla zvolit polohu, aby mě do ničeho nenutili, aby mě prostě nechali být. Vždyť to přece není tak moc, proč je to takový problém? Prababičko Horehronko, to by ses divila, kam jsme to v moderní době dopracovali…

Lucie Redlová

Docuku: Horehronka (z alba Meziřečí, 2004)