Ivana pro mě byla v posledních dnech před porodem duchovní inspirací. Čtení či sledování rozhovorů s Ivanou mne zásadním způsobem podpořilo v setrvání v pozitivním postoji, když jsem se potýkala s vlastními obavami a zároveň si přála, aby druhorozený přišel na svět lépe. Proto bych jí ráda věnovala svůj porodní příběh.

Po čtyřech a půl letech jsem se připravovala ke druhému porodu. Na děťátko jsem se velmi těšila, ale měla jsem v sobě spoustu obav, bloků a špatných vzpomínek z prvního porodu. První dcerka přišla na svět klasickým medicínským porodem. Přestože jsem se tehdy na porod těšila a věřila, že bude bezproblémový, po odtoku plodové vody se dlouho nic nedělo. Ležela jsem tehdy na JIPce společně s minimálně dalšími pěti maminkami, a když se kontrakce konečně rozběhly, byly nečekaně silné. Velmi jsem se styděla a každý stah jsem běhala tajně rozdýchávat do koupelny. Vůbec jsem se pak neotevírala. Porod byl nakonec klasicky podporován velkými dávkami oxytocinu, rodila jsem s epidurálem, po porodu byly krevní ztráty, takže jsem omdlévala a bylo těžké se o miminko starat. Porodní asistentka byla velmi milá, pomáhala mi tehdy ze všech sil. Miminko ze mě téměř doslova vypreparovala ven. Když se dcerka narodila, měla jsem pocit divného zmatku a jako bych dostala přiděleného človíčka z jiné planety (přestože jsem těhotenství prožila ve spojení s miminkem). Jakkoliv mohou znít tato slova pateticky, cítila jsem se jako po „malé smrti“, jako bych podvedla a práci za mě odvedl někdo jiný. Tentokrát jsem to chtěla jinak.

Pracovat s ne příliš pozitivním otiskem z prvního porodu nebylo snadné. Chybělo mi sebevědomí týkající se schopnosti bezproblémově porodit. Lví podíl na tom měly zážitky mojí maminky, která si sama prošla velkými porodními traumaty a od malička nám se sestrou vštěpovala, že v naší rodině se zkrátka nerodí snadno, že je to tak dané. Mám blízko k lékařskému prostředí a často jsem slýchala názor, že porod je hodně o fyziologii. Proto jsem podvědomě nevěřila, že u mě to někdy půjde lehce.

Snažila jsem se s negativním nastavením své mysli ale pracovat. Četla jsem literaturu zabývající se bezproblémovými přirozenými porody, hledala cestu, jak mohu takový porod podpořit. Našla jsem si vlastní porodní asistentku a sepsala porodní plán. Ráda jsem také poslouchala příběhy žen, které porodily snadno a bezbolestně. Přesvědčovala jsem sebe samu, že to je možné, i u mě. Zkoušela jsem se na své miminko naladit a komunikovat s ním. Zjistila jsem, že to velmi dobře jde. Porod se ale blížil a já byla hodně zaměstnaná prací, stále jsem měla v hlavě své strachy a prožívala stres. Miminko se dvakrát po 30. týdnu otočilo koncem pánevním. Vždy se po domluvě a opečovávání zakrátko vrátilo zpět. Jedenkrát to byla kouzelná situace, kdy mi kolegyně hladila bříško a promlouvala k miminku. Laskavě mu říkala, že se má do večera přetočit. Bylo to potom jako malý zázrak – v podvečer jsem cítila, jak už docela velké miminko dělá „veletoče“ a mění polohu, což potvrdila o den později lékařka.

Nepříjemné bylo, že mi zjistili před porodem několik diagnóz, které velmi znesnadňují přirozený porod. Kdo má genetickou dispozici k trombózám, čelí velkému tlaku na termín porodu. Lékaři mají rádi takovéto rodičky pod kontrolou. Mimo to jsem měla po zánětu močových cest nález, při kterém po případném odtoku plodové vody nečekají a porod okamžitě indukují. Tomu jsem se chtěla vyhnout. Termín jsem měla den před Silvestrem, kdy byla moje porodní asistentka na několik dní na dovolené (a mně velmi záleželo na tom, s kým tentokrát budu rodit). To mi připadalo jako špatná kombinace na hezký porod. Měla jsem strach.

V pokročilém stádiu těhotenství jsem se vypravila na seminář a konzultaci do Prahy. Zde jsem získala spoustu nových podnětů, snažila se opět přeprogramovat svoje negativní myšlenky. Začala jsem téměř každý večer automaticky kreslit a komunikovat s miminkem. Také jsem pracovala s pozitivními afirmacemi. Miminko mi vysílalo zprávy, že bude vše v pořádku, že mi pomůže. Také mi přišlo na mysl, že mám opustit představu porodu se svojí vlastní porodní asistentkou, že porodím mnohem lépe, než si myslím, jen to nechat plynout, věřit svému tělu a miminku. Postupně jsem se uvolňovala a vnitřně se odevzdávala. Jsou to spíše duchovní, těžko zprostředkovatelné zážitky. V příběhu tohoto porodu však sehrály významnou roli, proto se o ně dělím.

Přešla jsem z perinatologického centra do jiné, menší porodnice, která více podporovala přirozený porod. Termín se blížil, oslavili jsme s rodinou Vánoce a nález byl stále dle lékařů „nezralý“. Navíc váhový odhad miminka byl kolem 4 kilogramů. Měla jsem poslíčky a zdálo se, že odchází hlenová zátka. Snažila jsem se setrvat v pozitivním očekávání, nenechat se zviklat. Každý den jsem povzbuzovala sama sebe a učila se, že porod není o tom „vypadat důstojně“, ale „věřit sobě a miminku“ a plně se odevzdat „přírodě v sobě“.

Na Silvestra, v den po termínu, jsme se vypravili s našimi kamarády a jejich dětmi na výlet. Cítila jsem se zcela normálně – příjemně, jako po většinu času těhotenství. Když jsme se odpoledne vraceli, cítila jsem uvnitř sebe nějakou práci, ale nepřikládala jsem tomu větší význam. Doma jsme začali chystat s dcerkou silvestrovské občerstvení. „Práce“ v mém těle nepřestávala, spíše se zpravidelňovala. Nešlo o žádnou bolest, spíše o tlaky a stahy. Když jsem se dívala na hodinky, zachytila jsem interval deset minut. Poprosila jsem manžela, aby raději odvezl dcerku k babičce. Dcerka se tam velmi těšila, moji maminku má velmi ráda a říká, že k ní jezdí na krátké prázdniny. Ještě mi dala ve dveřích pusu a řekla „miluji tě, maminko“. Když dcerka odjížděla, stahy probíhaly již zhruba po sedmi minutách.

Ta hodina, co byl manžel pryč, byla velmi krásná. Stahy se zintenzivnily a tělo se začalo přirozeně čistit. Byl to zpočátku podobný pocit jako při prvním porodu, takový silný tlak. Zjistila jsem, že potřebuji stát a vlnit se, pohybovat a tančit, každou kontrakci „probzučet“ nebo prozpívat. Být zticha nebo zůstat na jednom místě nebylo možné. Kontrakce bych přirovnala k silným vlnám. Nedají se přirovnat k ničemu, co jsem doposud zažila a nazývala bolestí. Rozhodně to pro mne nebylo totožné jako menstruační bolest. Bylo to něco úplně jiného, a jestli něco bolelo, tak já jsem to tak nevnímala. Navíc v době, když jsem byla sama, mezi kontrakcemi jsem cítila téměř nadpozemský klid a mír, podporu celého vesmíru a neskutečnou pohodu. Bylo to zvláštní, duchovní a moje mysl se nacházela v jiné dimenzi. Téměř jsem nebyla schopná sbalit si tašku do porodnice. Když se manžel do hodiny vrátil, stahy probíhaly po třech minutách. Nebylo na co čekat. Cesta do porodnice, která se nachází v menším okresním městě 30 km vzdáleném po zcela prázdné dálnici, byla méně příjemná, i když jsem ji prožívala ve vnitřní pohodě. Kontrakce v autě bylo možné jen „probručet“, ale nemohla jsem se tolik hýbat, takže šly trochu do křeče. Vše bylo snesitelné a zvládnutelné, cítila jsem se v pohodě a veselá.

V porodnici mne uvítala rázně vyhlížející porodní asistentka s nepříliš angažovanou lékařkou. Ptaly se mne, jestli jsem si jistá, že rodím. Hned jsem byla připojena na monitor a vyšetřena. Vnitřní vyšetření bylo velmi bolestivé, nález 5-6 cm. Konverzačně jsem se zeptala, jestli nevadí, když budu hlučná, že velice potřebuji kontrakce zpracovávat hlasem. Ujistily mne, že ne, že je to dobře a že mám dělat, co potřebuji. Dvacet minut na monitoru bylo velmi nepříjemných, protože stahy sílily a nemožnost se hýbat ve mně vyvolávala pocit jakoby na roztržení. Přes to bych to nepřirovnala k „peklu“, jak jsem od některých maminek, co si prošly porodem bez medikace, slyšela. Třebaže jsem měla v porodnici sepsanou anamnézu s předstihem, lékařka se mne ptala na řadu věcí a mně to vůbec nemyslelo, odpovídat mi činilo velké problémy. Porodní asistentka, když mne viděla, řekla, že už mne odpojí, ať jim neporodím na místě. Dobelhala jsem se na sál s nadstandardním vybavením a velkou vanou. Jediné, po čem jsem toužila, bylo chytit se závěsného lana (které mi doposud připadalo jako to nejbizarnější vybavení porodních boxů). Když jsem se jej držela, měla jsem najednou pocit velkého tlaku, nutilo mě to změnit polohu. Po té praskla plodová voda a já ucítila tlak hlavičky. Nenutilo mě to ale tlačit. Porodní asistentka však již situaci vyhodnotila jako začínající porod (na sále jsem nebyla ani 10 minut) a vyzvala mne jít si lehnout na polohovací lůžko. V tom momentě jsem se dostala do lehké paniky, ještě jsem rodit nechtěla, potřebovala jsem zvolnit, povzbudit, pohladit. Přestože šlo vše velmi hladce, měla jsem „chuť s tím seknout“ a říct si o již vyzkoušený epidurál. Zřejmě jsem zažila příslovečnou přechodovou fázi, kdy se mění hladiny hormonů v těle a brzy nastane druhá doba porodní. Měla jsem strach z neznámého.

Nevěděla jsem ani jakou polohu zvolit a tak jsem se rozhodla pro stejnou polohu v polosedě jako při prvním porodu. Řekla jsem, že se bojím a porodní asistentka to vyhodnotila jako situaci, kdy mne má pacifikovat a výchovným tónem na mě spustila, že to tedy ne, že bát se nebudu, že budu pěkně spolupracovat. Přitom by stačilo říct: „To zvládneš, vedeš si výborně. Jsi na konci, jdeme na to“. Došlo mi to, ale nebrala jsem si její slova k srdci, spíš jsem se tomu uvnitř zasmála. Rozhodla jsem se, že spolupracovat budu a že moc chci dobře porodit. Byla ale trošku škoda, že tímto se přerušila kontinuita úplně přirozených běhů v těle. Možná to chtělo jenom ještě trošku času.

Závěrečná fáze mi trochu připomínala fotbalový zápas. Kolem stály čtyři vlídné, ale rázné ženy z personálu, ani jsem neznala jejich jména a pracovní pozice. Povzbuzovaly mne, ať tlačím a já tlačila, bylo to však proti odporu. Souhlasila jsem s nastřižením hráze, protože jsem věděla, že mám velké miminko a při cvičení s epinem se mi dělaly trhlinky. Nástřih vůbec nebolel. Vlastně celé to tlačení možná bolelo, ale já to ani nevnímala, nebylo to pro mne důležité. Moc jsem chtěla porodit, vložila jsem do toho veškerou sílu. Málokrát v životě jsem zažila takové odhodlání. Malý se vyloupl ven zhruba na tři kontrakce. Bylo hodinu a půl před půlnocí. Všude bouchaly ohňostroje, byla to atmosféra oslav.

Jak jsme později zjistili, rodila jsem snadno a rychle miminko, které vážilo téměř čtyři a čtvrt kilogramu! Na hlavičce měl dva obrovské hematomy a na obličeji modřiny. Já měla odřeniny a podlitiny „tam dole“, ale vše se rychle zhojilo. Chlapeček byl nádherný, neplakal a díval se mi hlubokým pohledem svých tmavomodrých „lampiček“ do očí. Byla jsem šťastná. Položili mi ho na nahou hruď, kde zůstal další dvě hodiny, kojil se a hladili jsme ho. Po té usnul. Šití a odchod placenty (kterou porodní asistentka vytáhla na jeden zátah) jsem téměř nevnímala, neprotestovala jsem, vše se odehrávalo při bondingu včetně podepisování různých formulářů. Já byla soustředěná jen na malého, nic jiného pro mě nebylo důležité.

Celý porod trval od prvního stahu všeho všudy asi čtyři hodiny. Fascinuje mne síla přírody a síla myšlení. Později mi došlo, jak může běžet vše tak jak má, když se člověk oprostí od různých předsudků a nefunkčních myšlenek a jen se poddá přirozeným procesům a naopak jak málo stačí k narušení (i dobře míněnému, ze snahy mít věci pod kontrolou) a odnášíme si možná zbytečné pomyslné i reálné modřiny. Byla jsem překvapená, jak lehce ZROVNA MNĚ vše šlo navzdory nepříznivým okolnostem. Doktoři mi řekli, že mám štěstí, jak bylo mé nadprůměrně velké miminko natočeno v ideální poloze. Já však v hloubi duše věděla dlouho před tím, že bude miminko spolupracovat. Jeronýmkovi jsou v době sepisování tohoto příběhu dva měsíce. Velice rád komunikuje a dívá se do očí. Miluje, když mu někdo povídá, naslouchá a svou maminkovskou řečí odpovídá. Zdá se mi, jako by jen navázal na období než se narodil, že jej už tak známe…

Katka