Těhotenství

1) Záměr
S manželkou jsme si plánovali porod doma a jako záložní plán porodnici v Brandýse nad Labem. Ten jsme si vybrali díky doporučení BA, ke které jsme chodili na podstatnou část předporodních kontrol. Bohužel zhruba v listopadu se porodnice v BnL dostala do finanční tísně a další porody nepřijímala. Na doporoučení Ivany Königsmarkové jsme zvolili alternativu porodnice v Mělníku.

2) Porodní asistentka
Opravdu je dobré si zvolit porodní asistentku, se kterou se budete cítit dobře a budete si rozumět nejen pokud jde o věcnou stránku věci, ale i pokud jde o vzájemnou empatii. BA jsme opravdu moc vděční, že se nám věnovala po celou dobu od června do prosince. Několikrát nám hodně pomohla a podpořila nás, když mojí ženě ve 22. zle a nebylo jisté, zda bude těhotenství pokračovat.
V prosinci jsme se BA ptali, zda se cítí na to být s námi doma u porodu. Necítili jsme v tom jednoznačnou podporu, takže jsme se nakonec rozhodli oslovit NO. Bylo to sice všechno hodně nahonem, ale dohodli jsme se, že pokud bude mít v lednu čas a vše půjde bez komplikací, bude s námi.

3) Předporodní příprava
Chodil jsem na předporodní přípravu s mojí ženou společně. Určitě to doporučuji i ostatním mužům. Hodně mi to pomohlo. Dokázal se pak lépe orientovat v tom, co se chystá a co bude následovat. Žena během procesu porodu opravdu není schopna být „logická“ a je velmi emotivní. Je to pro ni důležité.
Na předporodní přípravu jsme chodili k Ivaně Königsmarkové. Vyplatilo se nám si přednášku pro sebe nahrát a ještě těsně před porodem si připomenout důležitá fakta. Ivana dokáže skvěle usměrnit a vyjasnit co se děje nebo může dít a jaké máme možnosti – jak se zachovat.

4) Termín porodu a čas porodu
Termín porodu je předpokládaný termín, ve kterém se má dítě narodit. Jde o matematický odhad založený na statistickém faktu, že děti se většinou rodí okolo 40. týdne těhotenství. Termín se odvozuje od poslední menstruace a to i přesto, že budete jasně vědět, kdy došlo k početí.
Uvědomte si, že mezi poslední menstruací a tou následující, která již nenastala, jsou čtyři týdny. Takže dítě se může spontánně narodit mezi 40. až 44. týdnem a rozhodně nepůjde o přenášení. Počítejte s tím, že doktoři budou slova „přenášení“ a „vyvolávání porodu“ používat ke konci těhotenství velmi často. Slovy Ivany Königsmarkové: „žádné dítě se ještě nevstřebalo“. Výhružky typu: Bude mít moc velkou hlavu a nevejde se do porodních cest, jsou též nesmysl. Dětská hlava před porodem má totiž, na rozdíl od ostatních uvolněné lebeční kosti, takže se může bez problémů přizpůsobit porodním cestám a protáhnout se. Jen platí, že čím větší dítě, tím déle mu to může trvat.
Chce to hlavně absolutní klid a doktory mít na blízku jen pokud se bude dít něco nepředvídatelného.

5) Porodní plán
Do porodnice si přivezte sebou stručný porodní plán. Měl by obsahovat základní představu o tom, co si přejete a co hlavně si nepřejete, aby se během porodu dělo. Do Mělníka si přivezte tři výtisky. Dva si nechá porodnice a třetí bude pro vás. Ten si necháte potvrdit podpisem a razítkem. Dejte pozor na to, aby tak učinili co nejdříve.

6) Doporučení
Zajistěte si dětskou doktorku předem a nechte si od ní potvrdit písemně, že převezme vaše narozené dítě do lékařské péče. Žádný zákon, ani vyhláška vám něco takového sice nenařizuje, ale ušetříte tím své nervy.

Porod v porodnici Mělník

Porodní bolesti začaly v pátek 25.1. odpoledne. Bylo to trochu nečekané a nejisté. Pořád jsme si totiž mysleli, že se naše miminko chystá na svět až o týden později. Manželce začaly stahy. Nevěděly jsme, zda jsou to už kontrakce, anebo jen poslíčkové. Přicházelo to z podbřišku z počátku v hodinových odstupech cca od 14:00. Intenzita a frekvence postupně stupňovala. Z hodin byly půlhodiny a pak postupně po 20 minutách, 10 minutách až jsme se dostali na frekvenci 5 minut.
Než došlo na 5timinutové intervaly, byly občas stahy nepravidelné. Určitě si začněte psát na papír čas, když přišel poslední, ať víte, po kolika minutách se objevují. Budu se vás na to ptát jak porodní asistentky, tak sestry v porodnici. Bohužel NO byla ten den již třetí den vzhůru zjevně po jiném porodu a nebyla schopna dorazit. Omluvila se nám tedy, že buď to přečkáme do rána, anebo že máme jet do porodnice.
Byla asi 1:00 po půlnoci, kdy stahy byly opravdu hodně silné. Situaci jsme postupně konzultovali s Ivanou Königsmarkovou, JJ a BA. Ivana se nás snažila uklidnit, že to pravé nás ještě čeká a ač to bolí hodně, ještě ani zdaleka to není to pravé. Doporučila nám relaxovat, vanu a hlavně klid s tím, že NO se určitě brzo prospí a dorazí.
Snažili jsme se někoho ukecat, aby se na nás přijel podívat. JJ nás neznala a doporučila nám odjezd do porodnice. BA nás sice už znala, ale doporučila též porodnici i s ohledem na to, že jsme se už asi měsíc neviděli, takže si na porod doma s námi netroufá.
Měli jsme vybranou porodnici Mělník. Těsně před odjezdem jsme tam zavolali, že vyrážíme na cestu. Není to nutnost, ale přišlo nám to příhodné. Navíc jsme si domluvili hned rezervaci nadstandardního pokoje.
Z Prahy je to necelá hodina jízdy autem. Bylo asi krátce po jedné hodině, když jsme vyrazili na cestu. V noci se jede dobře, jen před Mělníkem byly husté mlhy.
Areál Mělnické nemocnice je velmi rozsáhlý, takže je určitě dobré si předem naplánovat cestu. GPS vás může zmást, protože nemocnice měla zjevně historicky dva vjezdy. Jeden z hlavní ulice, který je dnes neprůjezdný a hlavně neprůchozí a druhý „zezadu“ z Nemocniční ulice, kde je hlavní brána s hlídačem. V noci je brána pořád otevřená, takže se vás nebude nikdo ptát, co tu chcete.
Gynekologicko-porodnický pavilon (má viditelné označení „T“) je hned druhý blok vlevo. Je to paneláková výstavba. Vchod je blíže druhému konci bloku. Ulice je bohužel jednosměrná, ale ve 2 hod. v noci se ženou, která téměř rodí, je tohle opravdu detail.

Přijetí do porodnice
Zastavili jsme přímo před vchodem. V tuto dobu je vchod do budovy uzamčen a musejí si pro vás dojít. Zazvoníte. Je třeba se obrnit trpělivostí, protože porodní sály jsou až ve třetím patře a ve 2:00 většinou lidi spí.
V mluvítku se ozval ospalý hlas: „prosim?!“… Myslím, že jsem vyhrkl něco: „…volali jsme vám, moje žena rodí a už to asi běží“. Žádná reakce, jen to cvaklo, jako když zavěsíte telefon. Pak se asi 5 minut nic nedělo.
Od výtahů se přišourala starší sestřička v žluté mikině: „Dobrý den, tak pojďte!“. Moje žena zrovna chytla další kontrakci. Sestra na to moc nedbala a jako v jiném světě se nás snažila směřovat k výtahům. Já jsem měl dvě zavazadla věcí, ještě podpíral svoji drahou polovičku. Žádná podpora – nic. Prosili jsme, zda nemají kolečkovou židli. Odpověď byla šílená: „My ho na oddělení nemáme. To jediné mají na JIP a ta je zavřená. To zvládnete.“. Se silnými kontrakcemi každé tři minuty se moje drahá šourala mravenčím krokem. Žádná radost.
Ve třetím patře jsme šli rovnou na příjem do dveří s kopretinou. Přijala nás další sestra (věk asi kolem 40. let, blond nabarvené vlasy, přístup byl dost odměřený a nezúčastněný. Možná se jmenuje Jana.). Nutila moji ženu vylézt na gynekologické křeslo během kontrakce. Proti tomu jsme se bránili. Moc na to neslyšely, ale na třetí výzvu si dali říci.
Sestra řekla, že až přejde kontrakce, že se podívá, na kolik je moje žena otevřená. Zavedla prst do pochvy a prohlásila:
„Teď vás zatlačím do břišní stěny, abych vám to trochu prošťourla…“. Oba dva jsme se zděsili, protože začala recitovat postup pro Hamiltonův hmat: „Lékař vsune prst jedné ruky co nejhlouběji do vagíny, zatímco druhou tlačí na stěnu břišní a krouživým pohybem uvnitř středu čípku odloupne vak blan od děložní stěny. Následně dojde k vyplavení prostaglandinů (tkáňových působků), které mají pozitivní vliv na spouštěcí mechanismus porodu.“ (zdroj Wikipedia). Zvýšil jsem hlas a říkám, že nic neprošťuchujte. Opovažte se dělat Hamiltonův hmat. Sestra se zjevně lekla a prst vytáhla. Nic víc na to neřekla a požádala nás, že si potřebuje natočit monitor. Museli jsme tedy v kontrakcích slézt z gynekologického křesla (bylo hodně vysoko) a přesunout se na druhou stranu místnosti, kde byla postel a přístroj na monitoring. Moje žena odmítla na postel vylézt, protože vleže jí bylo zle, na ležení na boku se taky necítila. Tedy zůstala na 4 jako kočka na studeném linu a svíjela se přitom jak paragraf.
Ten monitor je divné zařízení. Jedna sonda měří tepovou frekvenci vašeho dítěte (je to i slyšet jak mu tluče) a druhá měří kontrakce. Sice měření nijak fyzicky nebolí, ale psychicky je to dost stresující. Je milé slyšet tlukot srdíčka (víte, že žije a daří se mu), ale žena je v kontrakcích a potřebuje maximální klid. Navíc do toho po chvíli padla doktorka MUDr. Irena Prázová, blond krátké hlasy, dost odměřená. Začala moji ženu zásobovat papíry, které „musí podepsat“. Opáčil jsem, že teď má kontrakci, a že to počká. Navíc, že na stole má další papíry, které jsme jim už připravili předem. Trvala tvrdošíjně na svém. Ohradil jsem se, že teď ne. Bylo ticho, jen pípaní monitoru. Moje žena se zeptala, jak dlouho ještě musí být na tom monitoru, že je jí to nepříjemné. Doktorka opáčila, že minimálně 20 minut, aby věděli, jak se miminku daří. Začala popisovat, co všechno s tím souvisí a zase v momentě, kdy moje žena kontrakce.
Doktorka se zeptala sester, zda už provedly vyšetření. Blonďatá řekla, že ne, že se jí nepodařilo dosáhnout až k děloze. Takže po monitoru jsme se museli absolvovat cestu na gynekologické křeslo znovu. Tam jsme zjistili, že ještě nejsme otevření, takže jsme se pak přesunuli na nadstandardní pokoj číslo 309.

Ubytování na pokoji 309
Na pokoji je elektricky polohovatelná postel, koutek se dřezem, varná konvice, talíře, hrnky, příbory. Prostor na přebalování a hned vedle dětská postýlka na kolečkách. Stoleček a křeslo, které lze rozložit na postel jako přistýlka. Koupelna obsahuje prostorný sprchový kout, záchod včetně toaletního papíru a umyvadlo. Chybí ručníky a mýdlo. Celkově útulné a klidně vyhlížející prostředí.
Každou hodinu přišla sestra a měřila pomocí přenosného Dopplerova přístroje ozvy srdce miminka. Upřímně řečeno to dost moji ženu rušilo. Několikrát prosila, ať sem už nikdo nechodí, že chce klid. Po cca třech hodinách se přišla na nás podívat paní doktorka a táhla nás znovu na monitor. Prý to bude rychlé. Znovu jsme prosili o kolečkové křeslo, že má moje drahá silné kontrakce a špatně se jí chodí. Znovu nám vysvětlili, že ho nemají a pojízdná postel je dole – prý to přeci zvládne. Též jsme zkoušeli, že by ten přístroj přivezli. Prý to nejde.
Celkově zatím nulová empatie ze strany personálu.

Voda a místní čaj
Voda z vodovodu páchne po dezinfekci a její přímé pití nedoporučuji, jedině po důkladném převaření. Nás z ní bolela oba hlava. Původně jsme si mysleli, že je to po prášcích, které má moje žena. Pak jsme se shodli, že máme podobné stavy bez ohledu na chemii, kterou moje žena užívá proti bolestem.
Čaj v jeden moment byl cítit něčím, co připomínalo alkohol. Přisuzuji to špatnému použití dezinfekce mezi jednotlivými várkami čaje vařených ve várnici v kombinaci s nekvalitní vodou.

Pravidelná vyšetření a otevírání se
Dostali jsme se tedy znovu do dveří s kopretinou, kde mají monitor. Následovalo tedy další utrpení na studené zemi, protože na postel moje drahá fakt vylézt nedokázala. Celou dobu tam coural personál, který nám nevěnoval moc pozornosti. Když to bylo už asi 5 minut (tedy slibované krátké) jsme prosili, zda to už mohou odpojit, že je jí zima a necítí se dobře. Sestra opáčila, že to nemůže udělat, že paní doktorka rozhodla jinak. Vyzval jsem ji, aby doktorku vyhledala a zjistila, co je třeba. Dlouho nikdo nešel. Pak se sestra objevila, ale ignorovala nás. Znovu jsem se tedy zeptal, zda už můžeme odpojit? Podívala se na graf a konstatovala, že je to ještě málo, že paní doktorka přijde, že to musí být alespoň 20 minut, aby to bylo průkazné.
Doktorka přišla, podívala se na graf a řekla něco ve smyslu, že to není úplně ideální. Opáčil jsem, že sondy špatně drží (přesněji: Držel jsem je já, protože samy o sobě na bříšku nedržely.), že to párkrát vypadlo, takže to měření není přesné. Negovala to s tím, že by to bylo na grafu vidět, kdyby to nefungovalo a že ještě chvíli tedy musíme počkat, aby byla jistota, že je dítě v pořádku. Moje žena začala kňučet, že už nechce. Říkal jsem jí, že stačí jediné slovo a odejdeme, že to nemusí snášet, protože ten monitor je stejně na prd. Jediný, který měl smysl, jsme absolvovali při příjmu, další jsou zbytečné. (Tak jsme se to učili díky Ivaně K.). Když jsme ještě chvíli protestovali, tak to sestra konečně vypnula. Následovalo vyšetření na gynekologickém křesle. Dozvěděli jsme se, že jsme se dostali na 3 centimetry. Na čas 5 hod. ráno to bylo velmi povzbudivé. Tedy standardní postup průměrnou rychlostí 1 cm/hod.
Když jsme byli na 3 centimetrech, tak nám doktorka Irena Prázová sdělila, že sice respektuje náš porodní plán, ale že dle nálezu (sáhla ženě do pochvy) má tvrdé plodové obaly, a že pro urychlení porodu a jeho hladký průběh doporučuje její protržení. Jako důvod pro tento zákrok uvedla, že pokud se tak nestane, může pupeční šňůra podplout pod hlavu miminka a to se pak na ní může při porodu přidusit. Tedy popsala přesně tu situaci, kterou Ivana Königsmarková zmínila v situaci, kdy se naopak voda odpustí! Z toho důvodu jsme tuto nabídku odmítli. Museli jsme podepsat revers. Před 9 hod. přišla sestra s tím, že se máme chystat na další monitor, a že si paní doktorka přeje, abychom byly do 9 hod na porodním sále. Zase přišla v tu nejnevhodnější chvíli. Moje žena se svíjí v bolestivých křečích na 4 hod. a někdo od ní chce, aby něco dělala, co je jí momentálně nepřirozené. Odpověděl jsem, že monitor už v žádném případě, a že jedině, ať si přinesou Dopplera sem do pokoje. Sestra opáčila, že paní doktorka řekla… a já na to, že ať přijde paní doktorka sem, že jí to rád vysvětlím.
Doktorka přišla asi za 15 minut v doprovodu další sestřičky. Mířila rovnou k mojí ženě. Připadal jsem si jak duch, kterého nevidí, přesto, že říká: „Můžeme si promluvit venku?“. Doktorka: „Ne, já musím mluvit s vaší ženou.“. Ta byla zase v kontrakcích. Moje žena po kontrakci protestovala, že nechce nikam už chodit, že nechce už žádný monitor, že chce zůstat tady na pokoji a nechce, aby ji někdo rušil, dokud nebude porod. Doktorka Irena Prázová začala, že na porodním sále to bude lepší. Je tam stejný pokoj jako tady, ale je tam ten monitor, takže se nemusí šíbovat. Že musí sledovat, zda miminko v bříšku prospívá, že tam bude mít stejný klid jako tady a nebude se muset hýbat. Rodit přímo na pokoji prý z hygienických důvodů nejde.
Nakonec jsme tedy přistoupili na to, že pojedeme na porodní sál, ale že chceme, aby ji odvezli. Zase kolečkové křeslo se nekonalo, ale sehnali alespoň pojízdnou postel. Na tu se snažili moji ženu na pojízdnou postel položit. To odmítla, že má silné bolesti. Jela tedy na všech 4 na porodní box.

Porodní box
Porodnice má celkem tři porodní boxy a jeden operační sál. Porodní boxy jsou vlevo od hlavního vchodu. Vpravo jsou prostory personálu a rovně pak operační sál. Porodní boxy jsou uzavíratelné posuvnými dveřmi. Akusticky vůbec netěsní, takže slyšíte vše, co si povídají přes chodbu v místnosti pro personál – bohužel.
Vybavení všech boxů je identické. My jsme byli hned na tom prvním vlevo. Je laděný do modra. Od dveří vpravo je toaleta a koupelnový kout. Nábytek: malý stoleček, polohovatelné křeslo s podnožkou, polohovatelná postel/gynekologické křeslo v jednom. Dále kompletní technické zázemí pro ošetření a resuscitaci miminka po porodu. Tj. spousta blikajících a pípajících krabiček se spoustou čísel. Nad vchodovými dveřmi tikají hlasitě analogové hodiny, které bohužel nelze sundat. Na mne to působilo docela děsivě. Proti tomu všemu mají pult s různým zdravotnickým vybavením. Rozhodně to tedy nepůsobí tak útulně jako pokoj 309. Nesmím zapomenout samozřejmě i na ten „důležitý“ monitor.
Na box jsme si přenesly podstatnou část osobních věcí. Každých 15 minut přišla porodní asistentka Jana Horáková (jiná bytost, nežli Jana, sestřička) a natočila si ozvy srdíčka miminka v bříšku. Trvalo vždy max. dva stahy. Měření síly stahů jsme odmítly s tím, že je to zbytečné, zdlouhavé a stresující. Museli jsme jim na to podepsat revers.
Na porodním sále nás hlídala právě porodní asistentka Jana a občas jí pomáhala její kolegyně porodní asistentka Ivana, černé krátké vlasy. Zvláštní znamením poznávacím znamením je, že na cedulce se jmenovkou dva odznaky: jeden kulatý a druhý hranatý se symbolem lékařství. (1)
Od Ivany bylo milé, že na přání mé ženy byla ochotna s námi trávit čas a držet moji ženu dlouze za ruku. Též se snažila velmi citlivě vysvětlovat, co se právě děje, a co by mělo následovat. Byla na nás milá, i když mluvila o věcech, které nebyly vždy příjemné.
Postupem času jsme se dopracovali na 7 centimetrů. Porod tedy doposud pokračoval relativně dobře. Bylo po 14:00 dne 26.1., když praskla voda. Zavolali jsme tedy Janu a Ivanu, aby nás přišli zkontrolovat. Ivana natočila kontrolní monitor tentokrát i se stahy (byť jen krátce). Jana provedla vnitřní vyšetření. Konstatovala, že jsme stále na 7, ale že odtéká voda.

Kritický bod
Jana bez předchozího upozornění promačkávala místo okolo hlavičky dítěte a bylo slyšet tak vytéká další plodová voda. Mezi různými komentáři o tom, jak to postupuje dobře, sdělila, že vymačkala ještě trochu plodové vody, aby se prý mojí ženě ulevilo a porod mohl pokračovat.
Od výše uvedeného momentu se porod dále výrazně nevyvíjel, pouze pokračovaly silné kontrakce. Zkoušeli jsme měnit polohy, sprchu, balón, porodní stoličku, atd. Nepomáhalo. Shodli jsme se ženou, že nás zase ruší, když neustále někdo courá skrz dveře. Vyzval jsem tedy Janu, aby omezila svá měření, neboť nás to ruší. Odmítla to s tím, že doktorka Irena Prázová řekla, že chce pravidelně monitory, aby bylo jasné, že se tam nedusí, nechce umřít, nebo že nemá moje žena nějaké potíže. V jeden moment jsem musel na Janu zvýšit hlas a vykázat ji z místnosti. Ona trvala na tom, že musí a já řekl: „Ne, nemusíte. Když řeknu – NE – je to konečné rozhodnutí a vy prostě odejdete a nevracejte se, dokud vás nezavolám. Chceme tu klid. Pokud chcete, přineste papír, já vám to podepíšu.“. Jana odešla s uraženým výrazem osobní ješitnosti a za 2 minuty přinesla revers. Ten jsme podepsali a byl asi 30 minut svatý klid.
Po celou dobu porodu se často opakovaly fráze typu: „Co kdyby se mu nedařilo?“, „Co kdyby měla vaše žena vnitřní krvácení?“, „Co kdyby se vašemu děťátku přestalo dařit?“, „Co kdyby…“, … a mnoho frází končilo slovy: „… znamenalo by to, že by mohlo zemřít a to přeci nechcete!“. Tyto fráze používají zejména, když vás chtějí donutit k nějakému zákroku, nebo vyšetření, které je dle jejich zvyklosti a představy nezbytné. Nicméně reálně je naprosto zbytečné a ruší ženu a rodící se dítě v jejich spolupráci.
Porod se nám bohužel zastavil. Po 17hod. rození našeho miláčka moji ženu napadlo, že by bylo fajn zkusit dojet na ultrazvuk a zjistit, jak se naše děťátko natočilo do porodních cest. Sdělili jsme návrh porodní asistentce Janě. Dlouho nic. Zeptali jsme se jí, zda to řekla doktorce Ireně. Jana odpověděla, že ano, ale že záleží na ní (Ireně), co se bude dít. Irena Prázová přišla za dalších cca 10 minut. Konstatovala, že porod nepostupuje, a že bychom měli pouvažovat o nějakých povzbuzujících prostředcích na urychlení porodu, aby se mojí ženě ulevilo a vše se zrychlilo, že hrozí, že by se mohla děloha unavit – přestat se stahovat a celé by se to mohlo zastavit, což by vedlo k císařskému řezu. Dle jejich názoru je náš porod po 17hod. nepostupující, tedy spadáme již do kategorie porodů, kde je intervence nutná, neboť hrozí smrt matky / dítěte.
Doktorka se na ultrazvuk tvářila vlažně, ale domluvila jej. Převezli nás do přízemí, kde mají tzv. „velký“ ultrazvuk. Přišel i MUDr. Aleš Krch (Starší muž, prošedivělý, silný kuřák. Ve 3. patře se normálně nevyskytuje.), který provedl vyšetření a konstatoval, že naše miminko je nesprávně natočené. Použil spoustu latinských slov. Požádali jsme tedy o překlad: „Otočené hlavou zády k pánevnímu dnu a do cesty si předsunulo rameno/ruku.“. Bohužel na monitor jsme ani jeden neviděli.

Operace – císařský řez
Skočili jsme tedy na operačním sále. Dítě přišlo na svět 26.1. Operaci vedl MUDr. Aleš Krch. Všichni jsou fyzicky zdraví. Žena trpí syndromem zcizeného porodu a léčí se z bolestí po císařském řezu. Po celou dobu nás sledovali pouze pomocí přístrojů. Ani jednou neprovedli vyšetření pohmatem tak, jak jsme byli zvyklí od soukromých porodních asistentek.

Hodně vyšetření a málo empatie
Hurá, naše dítko je na světě. Vše je za námi. Určitě? Ne, přátelé! Teď nastupuje ještě tvrdší byrokracie, nežli před tím! Cca hodinu po „porodu“ jsem musel naše mimi zachraňovat z plexisklové bedny zvané „inkubátor“. Důvodem bylo prý podchlazení.

Vitamín K
Ve dveřích oddělení neonatologie jsem se setkal s panem doktorem (mladší, krátké tmavé vlasy, možná MUDr. Michal Blažek). Zastavil mne s tím, zda budeme dávat vitamín K? Odpověděl jsem, že to nepovažuji za tak důležité, protože to dítě stejně vyzvrací. Oponoval tím, že proto by se to mělo udělat sondou do hlavičky. To jsem odmítl a trval na tom, že to nemá ten efekt. Obořil se na mne, že je to zavedená praxe a použil magickou formuli: „de lege artis“ a odvolával se na nějaké statistiky a nařízení Ministerstva zdravotnictví. Jeho výstup mne nechal zjevně chladným, proto jeho výstup doznal jistého stupňování na dramatičnosti. „Vitamín K se dává proti vnitřnímu krvácení. Mohla by vám do hodiny vykrvácet.“. Byl jsem tichý a vyrovnaný. „Může to být třeba i za týden.“. Zjevně ani to nezměnilo moji auru a proto přišel těžký kalibr: „Může se to stát třeba i za tři měsíce!“. Uznávám, že nežli řekl tu poslední větu, vnímal jsem jej docela seriozně. Teď jsem měl touhu se alespoň trošku pousmát. Odpověděl jsem mu, že věc budu konzultovat se svojí ženou, která je na JIP a pak mu dám vědět. Byl nevrlý a možná ještě dodal něco ve smyslu, že není o čem se rozhodovat, jde přeci o život vašeho dítěte. (2)
Vitamín K jsme pak nechali podat ústně. Miminko jej pak skutečně do hodiny vyzvracelo společně s plodovou vodou.
V následujících dnech nás postupně navštívili různí doktoři. Jednak kvůli vyšetření jizvy po císařském řezu, ale hlavně kvůli našemu dítěti. Při těchto příležitostech nás strašili různými možnými nemocemi, které by dítě mohlo dostat, a dávali nám různé návrhy na vyšetření, která jsou důležitá.

Oči a kredeizace
Jeden z dalších nápadů, které na naše dítě zkoušeli, byla tzv. „kredeizace“, což je desinfekce očních spojivek novorozenců jako prevence očních zánětů. Jinými slovy, pro hypotetický případ, že by mohlo mít dítě zánět spojivek, se mu nakape do očí chemie. Odmítli jsme to.
Doktoři (alespoň v této porodnici) mají představu, že dítě po porodu nevidí, a že mu tím pádem nevadí ostré světlo. Ve skutečnosti je to tak, že na světlo reaguje a reaguje i na osoby, které s ním přijdou do přímého kontaktu. Ostré světlo je dítěti nepříjemné. Bylo přeci 9 měsíců v šeru.

Všichni novorozenci mají břidlicově šedé oči. I zde zůstává tajemstvím, jaká bude jejich definitivní barva – tak se ukáže až později, přibližně po třech měsících. Novorozenci mohou mít podrážděné oči od očních kapek, které se jim po porodu aplikují, aby se zabránilo infekci z porodních cest. Buďte trpělivá, za dva dny to přejde! Určitě si všimnete, jak si vás dětsko prohlíží, když ho krmíte. Příroda je úžasná: hned od narození miminko dobře vidí do vzdálenosti 30 cm, což je právě tak akorát, aby vidělo vaši tvář – tvář své matky. (3)

Když jsem naše dítě vozil po porodnici, snažil jsem se mu udělat stín. Bylo vidět, jak mhouří oči, anebo dokonce zavírá víčka, když bylo na přímém světle.

Ušní test
Další večer přišla sestra s nápadem, že jsme ještě neprovedli ušní test. Byl jsem bláhový, když jsem si myslel, že se pouze podívá ušním zrcátkem, zda ušní bubínek normálně funguje. Vytáhla na naše dítko obrovské digitální zařízení s dotykovým displejem plných blikajících křivek a tlačítek. Od zařízení vedl drátek se sondou, která se zavádí do uší.
Na moji otázku, co to dělá, mi bylo sděleno, že to jen lehce šumí, a že to dítěti neublíží, že to prý zkoušeli na sobě. Pojal jsem podezření, ale nechal jsem to být, neboť to prý půjde rychle. Z onoho „rychle“ se stalo to, že pravé ucho testovala na 5 pokus. Zařízení totiž neustále hlásilo chybu během testování. Dotyčná sestra dle mého názoru vůbec netušila, co drží v ruce a jak to funguje. Pouze mechanicky mačkala tlačítka na display, protože jí to někdo řekl. Když se na 5tý pokus nepodařilo otestovat levé ucho, odpověděl jsem, že to necháme na jindy s vědomím, že tuhle blbost jim už nedovolím. Osobně jsem si při jednom z posledních pokusů přistrčil své ucho asi 20 cm od sondy a slyšel v tom tak šílené hlasité zvuky, že jsem zaúpěl.
Tohle zařízení považuji za jedno z nejneužitečnějších. Důvody jsou tyto: Těsně po porodu byl proveden ušní test lusknutím u ucha. Dítě reagovalo normálně. Sestru jsem opakovaně upozorňoval, že naše dítě slyší dobře, protože reaguje na vnější zvuky. Po testu se navíc dítě jednu noc lekalo hlasitých zvuků a hluku. Dost mne to naštvalo, protože do té doby mu to bylo jedno – tedy nenechalo se tím rozhodit. Navíc jsme se shodli s dalšími odborníky (nejsou zaměstnanci Mělník), že je to nesmysl, protože i kdyby dítě mělo sluchovou vadu, tak v tomto věku není možné provést žádný zákrok, který by tento jev zvrátil.
Další testování jsme proto odmítli s tím, že slyší dobře (víme dle jeho reakcí) a tohle není třeba.

Kojenecká žloutenka
Dalším oblíbeným strašákem je kojenecká žloutenka. V Mělnické porodnici mají na to ruční mobilní měřící zařízení, kterým dokážou bezkontaktně určit intenzitu kojenecké žloutenky. Je třeba si uvědomit kojenecká žloutenka je přirozený jev a většině případů jsou děti schopné ji sami odbourat jen tím, že na ně svítí denní světlo.
MUDr. Barbora Koubková nás ale dokázala slušně vyděsit, když při hodnotách 236 konstatovala, že je to kritická hodnota, a že je to nutné sledovat. Pokud by to stoupalo, muselo by jít dítě do inkubátoru s ultrafialovými zářivkami. Osobně jsem měl možnost tenhle inkubátor zahlédnout v akci nad jiným dítětem. Vypadá to příšerně! Dítě je v plexisklové bedně, afektovaně křičí, má zavázané oči. Takže rozhodně nedávejte nikdo své dítě jen tak preventivně do něčeho tak šíleného.
Situaci jsme telefonicky konzultovali s Ivanou Königsmarkovou a ta nám sdělila, že pokud třetí den je hodnota 236, pak je velmi pravděpodobné, že v následujících dnech to bude už jen klesat, což se také stalo. Přesto doktorka Barbora věc zhodnotila vždy ne zcela optimisticky.

Screening krve zvaný patičky
Dalším strašákem je tzv. „screening krve“ nebo též tomu hovorově říkají „patičky“, podle toho, že odběr krve se provádí s paty dítěte. Odebírá se vždy jen pár kapek a podle zvyklostí se provádí nejpozději 72 hodin po porodu. Toto vyšetření má za cíl diagnostikovat predispozice k vrozeným vadám jako jsou poruchy růstu nebo trávení. Navíc se testují další vzácné choroby. Vřele doporučuji najít si na internetu odborné studie a sám pro sebe si hodnotit, zda něco takového má smysl. Důvodem je fakt, že pravděpodobnost výskytu jedné z cca 13 testovaných nemocí je od 1:100 až do 1:100 000. Přičemž testované subjekty se pak dělí do tří kategorií:
1. U testovaného subjektu nelze určit buď proto, že dané vady nemá nebo proto, že to prostě nejde stanovit.
2. Výsledky testů jsou nejednoznačné, tzv. 50:50 a vyžaduje to další testování.
3. Výsledky testů jsou pozitivní, tedy má alespoň jeden pozitivní nález z testovaných příznaků. Bohužel i v tomto případě může docházet u některých příznaků až 25% chybovosti.
V zásadě jde o módní trend poslední doby. Vypovídací hodnota screeningu bez dalšího dlouhodobého sledování je vlastně spíše otázka stresu mezi rodičem a dítětem.
Na mé přání jsem měl možnost nahlédnout do prezentace popisující jednotlivé testované choroby a jejich
pravděpodobnost výskytu. Celá prezentace byla evidentně převzata z nějaké americké přednášky, protože obsahovala neúplný překlad, některých slajdů. Některé pasáže byly pro mne opravdu děsivé. Např. asi 3 slajd nabádal příslušná ministerstva daných zemí, aby legislativně ošetřili nemožnost rodičů odmítnout toto vyšetření. Na mnoha slajdech jsem se dočetl, že výskyty jsou sice sporadické (1:100 až 1:100 000 podle typu choroby), ale jejich testování se doporučuje jako prevence. Náklady jsou do desítek tisíc USD na jeden testovaný subjekt. V českých podmínkách pak navíc se uvádí, že u některých testovaných nemocí nelze pravděpodobnost výskytu určit, protože na to není dostatek dat. Jinými slovy, je to na našem území tak vzácné, že se to doposud dlouhodobě neevidovalo!
Naproti tomu bylo několik slajdů věnováno tomu, jak na rodiče a vztah k dítěti působí nesprávné vyhodnocení výsledků. Jinými slovy, averze, stres, napětí, narušení přirozeného soužití rodiny, atp. A kolik procent z toho se s tím dokáže následně vyrovnat.
Osobně to vnímám jako velice psychicky zatěžující vyšetření s nejistým výsledkem, proto jsme se rozhodli jim podepsat revers s tím, že případné vyšetření provede námi vybraná dětská doktorka MUDr. Chládková, se kterou budeme věc znovu konzultovat. (Paní Chládkovou a její dceru, též doktorku, doporučuji jako velmi chápavou a vstřícnou bytost.)
Před podepsáním reversu nás navštívila na pokoji paní primářka neonatologického oddělení MUDr. Lenka Doležalová (krátké černě barvené vlasy, už od pohledu potížista). Dotázala se nás, proč nechceme provést screening? Odpověděl jsem, že jsem si přečetl studii, kterou shodou okolností držela v ruce. Odpověděla mi, že těm zkratkám nemohu rozumět. S tím jsem souhlasil a oponoval, že sice nerozumím odborným termínům, ale rozumím statistické pravděpodobnosti – tedy číslům, a že tedy pravděpodobnost výskytu je velmi nejistá a stres velký. Na to zareagovala slovy: „Vy jste podepsali spoustu papírů… Vy jste podepsali papír, že je vám jedno, když vaše dítě umře!“. Nic takové jsme nikdy nepodepsali a od paní doktorky to byla sprostá drzost. Vykázal jsem jí z místnosti s tím, že ať nevyhrožuje mně, mé ženě, ani mému dítěti. V poslední křeči ještě mezi dveřmi zkusila: „Vy nevíte, že v Kanadě se testuje dalších 13 příznaků plošně…?“. Nereagoval jsem. Popravdě mně je jedno, co dělají v Kanadě.

Porodní váha
Ve středu, 30.1. nám MUDr. Barbora Koubková při vizitě sdělila, že pokud by záleželo jen na miminku, pak by jej propustila domů. Museli jsme ale zůstat ještě kvůli hojení jizvy mojí ženy po císařském řezu.
Ve čtvrtek, 31.1. jsme se těšili na to, že už opustíme porodnici Mělník. Upřímně řečeno, náš pocit byl ten, že čím déle setrváváme na místě, tím větší blbosti na nás zkoušejí.
Když se naše miminko narodilo, odmítli jsme vážení a měření s tím, že to lze udělat později. To se také stalo. Porodní váhu zjišťovali až druhý den po porodu: 3,1 kg na váze, která je umístěná na pokoji. (Váží s přesností 50 g.) Následující dny váha dítěte klesla na 2,9 kg, další den stoupla na 3,0 kg (středa). Ve čtvrtek (den propuštění) se propadla na 2,85 kg. Obecně platí, že děti po porodu ztrácejí až 10% své porodní váhy. Je to dané tím, že se zbavují plodové vody a dalších nečistot ze střev z doby, kdy byli v bříšku matky. Takže vzato čistě matematicky: porodní váha 3,1 kg, cokoliv do váhy 2,79 kg je v normě. Barbora vyhodnotila váhu 2,85 kg tak, že naše dítě neprospívá a z toho důvodu není vhodné, aby bylo propuštěno z porodnice. Absurdnost věci dodával fakt, že to byla právě ona, kdo den před tím tvrdil, že je vše v naprostém pořádku a dítě by mohlo jít už domů.
Na neonatologickém oddělení mají vlastní váhu, která dokáže měřit s přesností 5 gramů na rozdíl od té, co je na pokoji – jen s přesností 50 g. De facto jsou schopni změřit kolik gramů (mililitrů) miminko vypilo mléka prostým srovnáním váhy před a po kojení. Tento test jsme absolvovali už někdy v úterý. Byl příznivý, protože miminko vypilo na jeden zátah během si 20 minut 20 ml (přírůstek 20 g). Když Barbora zjistila, že má naše dítko „podváhu“ a proto nás vyzvala k zopakování testu. Souhlasili jsme. Během asi 20 minut dítě vypilo 40 ml a zjevně by dalo ještě víc, kdybychom nemuseli za vrchní sestrou Lenkou Cimlerovou. Ta prováděla školení pro rodiče, kteří jsou propouštěni z porodnice. (Museli jsme tedy kojení přerušit, jít na váhu a pak na školení, během kterého kojení pokračovalo.)
Během pobíhání s miminkem mezi mámou a váhou na neonatologickém oddělení mne zastavila paní primářka MUDr. Lenka Doležalová (ta samá bytost, co nám vyhrožovala na pokoji) s tím, že si musíme promluvit, protože s takovouhle váhou nemůže být dítě v žádném případě propuštěno domů. Opáčil jsem, že právě teď zjišťujeme váhu před a po kojení a podle toho se uvidí. Její jednání mne utvrdilo v rozhodnutí, že výsledek testu nám nezabrání jít domů – byť na revers. Revers jsme následně podepsali s tím, že další šetření provede námi vybraná dětská lékařka MUDr. Chládková následující den.
Pro zjištění váhy doporučuji zdržovací taktiku. Tedy zvážit dítě co nejpozději. Nepochybuji totiž, že kdyby naše dítě bylo zváženo skutečně těsně po porodu, byl by rozdíl ještě větší.

Výška
Tu jsme oficiálně nezměřili nikdy. Jen při návštěvě příbuzných jsme pomocí krejčovského metru odhadli výšku na minimálně 50 cm. Když Barbora psala lékařskou zprávu, dotázala se, zda jsme dítě dali změřit: výška, obvod hlavy, … a ještě další parametry. Odpověděl jsem, že ne, a že minimální výška je 50 cm.
Měření výšky může být pro dítě po porodu bolestivé, protože nemá ještě uvolněné svaly ze stavu, kdy bylo v klubíčku v bříšku matky. (Až doma po týdnu jsme zjistili, že měří 54 cm.)

Zákaz kouření
Během celého pobytu jsme byli na pokoji 309. Několikrát jsem musel upozornit personál, že z protilehlých dveří služebního schodiště, díky průvanu, se k nám do pokoje táhne silný zápach kouře. Někdy to v pokoji bylo cítit jako v hospodě. Vždy jsem žádal, aby personál zjednal nápravu. Bylo mi sděleno, že tady přece nikdo nekouří, neboť je to v budově zakázané. Pouze staniční sestra mi při jedné vizitě přiznala, že o problému ví, ale že se jí jej nedaří řešit. Domnívám se, že služební schodiště (nebo možná přilehlý balkón) slouží jako neoficiální kuřárna. Bohužel ten zápach se šíří po chodbách celého porodnického oddělení. Nejvíce je to cítit ráno, kdy se mění směny a tzv. se „větrá“ – nechávají otevřené dveře na služební schodiště.
Silnými kuřáky je MUDr. Krch a sestra/doktorka ve žluté mikině.

MUDr. Lenka Doležalová a MUDr. Barbora Koubková
Paní primářka Doležalová mne 2x nemile překvapila svým dost nevhodným až drzým jednáním. Osobně si myslím, že člověk této povahy by měl dělat jinou práci. Její jednání bylo vždy chladné a neprofesionální.
Naproti tomu její podřízená doktorka Koubková si vždy zachovala profesionální tvář. Bylo na ní sice mnohdy vidět, že nesdílí náš názor, přesto se snažila vždy vše pečlivě objasnit. Následně bez zbytečných emocionálně laděných řečí dodala revers, který jsme společně podepsali.

Lenka Cimlerová a laktační poradkyně
Lenka je vedoucí sestra, porodní asistentka a laktační poradkyně v jedné osobě. Ta poslední ze zmíněných rolí nám velmi pomohla, protože moje žena měla ze začátku velký problém s kojením. Díky Lence a jejím kolegyním se nám problém podařilo vyřešit.
Jsme rádi za zapůjčení elektrické odsávačky, která pomohla mojí ženě probudit produkci mléka pro naše miminko.
Na oddělení je údajně celkem 7 laktačních poradkyň. My jsme potkali minimálně 3 (včetně Lenky). Je pravda, že co člověk to názor. Každá nám s něčím poradila a přidala užitečný střípek do mozaiky. Doporučuji nebrat nikoho doslova a vzít si zdravý střed: Kojit tak dlouho a tak často, jak chce miminko.
Líbí se nám přístup Ivany Königsmarkové: Hned jak se dítě probudí, tak mu zacpěte pusu prsem.
Je dobré si nechat vysvětlit správné držení miminka u prsu, jak to udělat, aby se dobře přisálo. Též se hodí vědět více jak jednu polohu na kojení.
Takhle malé děti totiž mají jen čtyři základní požadavky: lásku, jídlo, spánek a přebalit.

Baby friendly hospital
Porodnice usiluje o statut „Baby friendly hospital“, tj. nemocnice přátelská k dětem (4).
Určitě je příjemné vědět, že jsou proti používání dudlíků a kojení z flašky. Co není už příjemné je fakt, že ač máte porodní plán, tak vám stejně personál bude dávat najevo: „My víme, že máte porodní plán, budeme se jej snažit dodržovat, ale přesto vám budeme nabízet naše řešení.“. Tedy porodní plán vás neuchrání před konfrontací s věcmi, které si podle porodního plánu nepřejete. Nebudou vám je sice dávat automaticky, budou vám je nabízet jak podobní prodejci. Ve svých nabídkách jsou někdy velmi neodbytní, až vlezlí. Vyžaduje to mnohdy silnou dávku asertivity a razantního vyjádření nesouhlasu.
Někdy jim prostý NE-souhlas bohužel nestačí. V takovém případě požádejte personál, aby o vašem rozhodnutí provedl zápis do lékařské zprávy a dal vám podepsat revers. Ten může podepsat i partner jako osoba blízká partnerky, která je třeba uprostřed kontrakce.
Vaše „NE“ je absolutní! Pokud s něčím nesouhlasíte, nemají právo jednat proti vaší vůli, kromě případu prokazatelného ohrožení života matky nebo rodícího se dítěte.
Budou situace, kdy se vás budou snažit tzv. „ukecat“. Budou se hájit tím, že jste si vybrali jejich porodnici, takže „musíte“ respektovat jejich pravidla. Též budou zkoušet prohlášení, že museli složit Hippokratovu přísahu, a že přeci nemohou dopustit, aby se dítěti nebo rodící ženě něco stalo.
Realita je taková, že oni jsou poskytovatelé služby (soukromá akciová společnost) a vy jste v roli odběratele služby. Je jen na vás, na co přistoupíte. Jedinou výjimkou je již zmíněný stav akutního ohrožení života, kdy jim zákon nařizuje jednat i proti vaší vůli. Žádný interní předpis vás nezavazuje k tomu souhlasit s něčím, co je v rozporu s vaším přesvědčením. To platí i v případě, že jste při vstupu do porodnice podepsali souhlas s respektováním interních předpisů. Můžete své rozhodnutí změnit – daný zákrok reversem odmítnout.

Musejí vás vystrašit
V případě, že nesouhlasíte s nějakým vyšetřením nebo lékařským zákrokem, mají povinnost vás informovat o důsledcích vašeho rozhodnutí. Též mají povinnost vám srozumitelně vysvětlit, co že to vlastně chtějí dělat.
Praxe je taková, že vás vystraší k smrti, protože slovo „smrt“ zazní několikrát. Mnozí lékaři při tomto jednání postupují bez špetky empatie a taktu. Vždy mi to připadalo jako: Nepodařilo se vás přesvědčit, tak vás musíme vyděsit. V situaci, kdy žena rodí, anebo dítě je právě několik hodin na světě je to dost nevhodný způsob komunikace.
Co se týče objasňování pojmů a faktů: Většinou jinými latinskými pojmy vysvětlují původní pojmy. Ve finále nevíte o moc víc nežli před tím. Přesto trvejte na tom, aby mluvili česky, aby danou situaci objasnili, popisovali tak dlouho, dokud si nebudete jistí, že plně chápete podstatu problému.
Že je naše dítě špatně natočené do porodních cest, jsme z nich dostali až na třetí pokus.

Dohoda o účasti otce u porodu
Doporučuji si tento dokument vyzvednout v porodnici s předstihem a pečlivě jej přečíst. Je to jistým způsobem forma smlouvy mezi osobou blízkou (otcem) rodící ženě a porodnicí.
Jako u každé smlouvy platí, že na její platnosti se musejí obě strany dohodnout. Je tedy na vás, zda s podmínkami na smlouvy budete souhlasit, anebo zda přijdete s vlastní verzí.
Osobně jsem zvolil druhou variantu – tedy připravil jsem si vlastní verzi (5) dohody. Zejména jsem z dokumentu odstranil ustanovení, že souhlasím s uhrazením částky 300,- Kč za nutné výdaje spojené s účastí u porodu. Tento požadavek je nezákonný, vyjma případu, kdy jim to právě v dohodě podepíšete.
Zákon č. 372/2011, §28, odst. (3) písmeno (e) dává jasně právo pacientovi (v tomto případě rodící ženě) mít u sebe osobu blízkou, nebo osobu pacientem určenou (6) a to bez jakýchkoliv dalších poplatků.
V Mělnické porodnici připouštějí dokonce dvě osoby. Pokud by odmítli přistoupit na tuto verzi dohody, pak to prostě nepodepisujte. Vás chrání zákon a ten má vyšší váhu nežli jejich interní předpisy. Jediné, co to může změnit je váš písemný souhlas.
Přesto že v dohodě tento poplatek nebyl a dohoda byla podepsána oběma stranami, snažili se mi poplatek propašovat do konečného vyúčtování. Ohradil jsem se, že s ničím takovým nesouhlasím. Namítali, že jsem jim to podepsal, odpověděl jsem, že nikoliv. Oponovali, že na to mají interní předpisy. Odpověděl jsem, že tohle je nezákonné a platit to nehodlám, ať vyúčtování předělají.
Dotazoval jsem se, za co vlastně ten poplatek je. Bylo mi řečeno, že oblečení a praní oblečení. Namítl jsem, že mi nepřijde reálné, aby oblečení na jedno použití stálo 300 Kč, a prát ho určitě nebudou, neboť je z papíru. Zajímal jsem se o bližší rozúčtování položek. Dostal jsem odpověď: „… a jiné náklady spojené s vaším pobytem.“. Na otázku: „Jaké jiné?“, sestra pouze němně lapala po dechu, zatím co druhá řekla: paní doktorka to přepíše.

Vyúčtování
Protože jsme bydleli na nadstandardním pokoji, bylo nutné provést vyúčtování poskytnutých služeb. Vyžádal jsem si, aby vyúčtování bylo provedeno na fakturu a to již bez výše zmíněného 300 Kč poplatku.

Dokument (ve třech výtiscích) je nadepsaný jako DAŇOVÝ DOKLAD (faktura). Po přečtení jsem byl velmi rozzloben, protože tzv. faktura obsahovala kromě vyúčtování i dodatečná smluvní ustanovení, která jsem viděl poprvé v životě. Za těmito ustanoveními byla kolonka pro podpis a datum. Jinými slovy z daňového dokladu se vyklubala dost nemravná smlouva.

Formální a právní nedostatky dokumentu: „DAŇOVÝ DOKLAD (faktura)“
Termín splatnosti byl nastaven na méně jak 7 dnů. Je dobrým zvykem dávat alespoň 10 dnů, nejvýše se dává 30 dnů. Dodatečná smluvní ustanovení v tzv. faktuře byla tato:
1. Pacient převzetím této faktury potvrzuje, že údaje v ní uvedené jsou správné, prosté omylu.
2. Účastníci se dohodli, že v případě prodlení pacienta s úhradou svého závazku je dodavatel oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši 10% z dlužné částky za každý den prodlení.
3. V případě prodlení pacienta se splněním svého závazku dává pacient v souladu s ustanovením §55, odst. 2, písm. d) zákona č. 20/1966 sb. – o péči a zdraví lidu v platném znění, souhlas k tomu, aby v nezbytně nutném rozsahu byly údaje o jeho osobě a poskytnuté zdravotní péči sděleny třetí osobě za účelem uplatnění nároku dodavatele na zaplacení regulačního poplatku a s tím souvisejících dalších nároků.
4. Pacient dále v případě prodlení se splněním svého závazku souhlasí s v souladu s ustanovením §55, odst. 2, písm. d) zákona č. 20/1966 sb. – o péči a zdraví lidu v platném znění, s postoupením pohledávky dodavatele na třetí osobu.

Ustanovení v bodě 1. je bez výhrad. Faktura obsahuje dohodnuté vyúčtování položek. Ustanovení 2. je ale špatné. De facto po vás chtějí cca 1000 Kč/den za to, když se vaše platba opozdí. To je nemorální a nezákonné. Je nutné si uvědomit, že faktura je uhrazena až dnem připsání peněz na účet příjemce. Takže to nemusí být ani vaše chyba. Ustanovení 3. a 4. říkají, že souhlasíte s tím, aby vaše osobní údaje byly předány někomu, kdo se zabývá vymáháním dluhů.
Všechny tři verze dokumentu jsem zadržel a podpisy na nich přeškrtal s tím, že tohle jim nedáme, neboť s výše uvedenými dodatečnými ustanoveními nesouhlasíme. Jsme ochotni převzít fakturu, která bude skutečně a pouze fakturou, tedy bez onoho smluvního přípisu. Bylo nám sděleno, že měnit fakturu může pouze paní doktorka, která je ale někde na porodním sále. Odpověděl jsem tedy, že ať to předělají a řeší, s kým chtějí, ale tohle od nich nepřevezmu.
Po asi 15 minutách se dostavil právník, který zastupuje nemocnici. Vysvětlil jsem mu situaci a ukázal fakturu/smlouvu. Po přečtení daného dokumentu se mi omluvil s tím, že tohle vidí poprvé, něco takého jim neschválil a rozhodně něco takového nemám podepisovat. Rozešli jsme se s tím, že mi poštou pošle čistou fakturu bez všech přípisů se 30 denní splatností.
Jako kuriozita mi přišlo prohlášení právníka, že zákon č. 20/1966 již neexistuje, tj. neplatí.
Dlužno dodat, že tzv. fakturu přinesla sestra mojí ženě se slovy: „musíte to podepsat“. Moje žena namítala, že bych to měl vidět (byl jsem v té chvíli ve vedlejší místnosti). Sestra to odmítla s tím, že to musí moje žena podepsat hned. V situaci, kdy moje žena absolvovala náročnou operaci, považuji dané jednání za odporný hyenismus a pokus o zneužití situace. (Je to jako kdyby opilému/omámenému dali podepsat směnku.)

Osobní zkušenost
Žena během porodu (od první kontrakce) není skutečně schopna racionálního rozhodování. Všechny logické úkony ji ruší a rozptylují od toho nejdůležitějšího – porod dítěte.
Jsem toho názoru, že by žena měla mít vedle sebe 24hod. nepřetržitě doprovod (partnera, dulu, soukromou porodní asistentku), který bude za všech okolností na její straně a bude jí chránit před vnějšími vlivy. Ideálním je partner jakožto osoba blízká. Ten má právo ženu zastoupit při podpisování různých dokumentů. Zejména se to hodí v situacích, kdy má partnerka kontrakce a doktoři tvrdošíjně lpí na tom, že teď to musí tady paní podepsat.
Je třeba si uvědomit, že doktoři v porodnici mají tendenci při porodu postupovat stylem, jako by každou chvíli hrozila smrt dítěti i matce.

Závěr
A jaký je můj pocit z porodnice Mělník?
Moje žena by vám možná vyprávěla trochu jiný příběh. To je v pořádku. Ona byla pod vlivem hormonu lásky (oxytocin), já pod vlivem stresu a svého druhu bojového nasazení. Mojí rolí bylo ji uchránit před ztřeštěnými nápady doktorů. Jejím úkolem bylo rodit.
Určitě se dá říci, že v porodnici Mělník jsou hodní lidé. Jsou zde bohužel i lidé, kteří celkový obraz kazí a v situacích, jako je porod potomka, je každá nevlídnost bolestivou ranou do zad.
Pokud bychom měli někdy v budoucnu ještě jednou rodit, pak v Mělníce jen v tom případě, že dopředu podepíšu generální revers na to, co v žádném případě nechci. Též bych si přál, aby s námi po celou dobu byla jen jedna jediná porodní asistentka a nikdo další nás nerušil.

Když má žena kontrakce
Pro ženu je to velmi intenzivní zážitek. Každá kontrakce je jiná a přijde a zase odejde. Nelze předvídat, zda bude lepší nebo horší. Kontrakce je stah, který pomáhá v první fázi otevřít porodní cesty a následně vystrkat dítě ven. Kontrakce může žena prožívat i 3 až 48 hod.
Muž by se měl postarat o to, že během porodu, a zejména během kontrakcí, nebude ženu nikdo a nic rušit. Pro ženu to představuje maximální koncentraci na sebe a dítě v břiše.

Následky císařského řezu

U normálních rodiček trvá regenerace po porodu obvykle jen tradičních šest neděl. U porodu císařem je to rok a půl. Ale to vám předem řekne jen málokterý lékař. Půl roku po porodu císařem nesmíte cvičit, namáhat se, nosit dítě v náručí, jinak hrozí, že jizva praskne. Bolí vás každý krok. Lékař při pronikání do dělohy přeřezává sedm vrstev kůže a těla. Všechny pak musí sešít. To není legrace. Nikdo vám také předem neřekne, že se nejméně tři dny po porodu císařem nebudete vůbec schopná postarat o dítě. Nevstanete k němu, nepřebalíte ho. Nemůžete ho mít u sebe na rozdíl od maminek, které nerodily císařem. Další půlrok se stále ještě musíte hlídat a běžná dovolená nepřichází v úvahu. Příliš byste namáhala břišní svaly. Ženy s poloviční anestézií, tedy od pasu dolů (tzv. epidural), často trpí několik měsíců úpornými bolestmi hlavy, které způsobil pohyb po částečné anestézii. Je to stejné, jako kdyby vám někdo chtěl odříznout zaživa polovinu hlavy. (7)

Pokud porod probíhá bez vnějších zásahů, není nutní hospitalizace v nemocnici. Nejde o nemoc, jde o přirozený fyziologický proces. V momentě, kdy se porod zastaví nebo výrazně zpomalí a doktoři začnou panikařit, stane se z rodičky pacient, kterého je třeba zachránit. (Alespoň podle vize doktorů.)

Problém v této společnosti je, že vůbec není schopna naslouchat přirozeným signálům ženy a dítěte. Oba dva jsou schopni spolu během celého procesu, od početí do rození a pak i dále, komunikovat. Doktoři nahlížejí pouze skrze přístroje, které ale mohou podávat mylné informace.

Císařský řez je operace. Je mylné se domnívat, že se z toho vyspíte a bude to zase dobré. Je to operace velmi rozsáhlá vyžadující hluboký zásah do děla matky dítěte. Pro dítě je to též šok, protože je náhle vytaženo a doslova vyříznuto z doposud pro něj známého a přirozeného prostředí. I když se jim oběma po porodu fyzicky dobře daří, na jejich psychické úrovni jsou velmi silné záseky, které mohou být na celý život.

Po císařském řezu je žena odvezena na JIP, kde musí zůstat alespoň 24 hodin v klidu. Dítě nemůže mít u sebe a je proto dáno do péče porodních sester, které dítě umístí do inkubátoru. (Pokud má dítě štěstí, stará se o něj otec.) Takže první minuty a hodiny svého života stráví v plexisklové izolaci, kde sice je mu fyzicky teplo, ale psychická vřelost chybí. Nemá s kým utvářet sociální vazby a jeho životní podněty jsou omezeny na emočně studený prostor. Nemá možnost utvářet pevnou vazbu s matkou.

Pro psychiku dítěte musí jít o šok, se kterým se musí vyrovnat. I samotný přirozený porod je zlomový a v případě císařského řezu je to ještě intenzivnější. Podle fáze, když k císařskému řezu došlo, nemuselo být vystaveno kontrakcím, nebo vůbec zažít pocit stísněnosti v porodních cestách. Nebylo též nuceno vyvinout tak velké úsilí, aby se prodralo na svět vlastní silou.

Během přirozeného porodu dostává matka i dítě koktejl těch správných hormonů, které jim pomáhají zvládat fyzicky a psychicky náročnou situaci. Je to přirozený proud, který je císařským řezem přerušen.

Dítě se může v celém životě pak setkávat se situacemi, že ho v poslední chvíli někdo zachrání, nebo za něj vyřeší jeho problém. Tedy má problémy dotáhnout svůj záměr do konce.

Matka je těsně po zákroku vystavena stresu z chybějícího dítěte v břiše. Dítě se fakticky nenarodilo, bylo vyoperováno. Pro psychiku matky to může být zmatečné. Komplikuje se to o to víc, že dítě je od matky odstaveno a oba dva jsou od sebe izolováni.

Matka může prožívat syndrom zcizeného porodu. Též to lze přirovnat k situaci, kdyby dítě v lůně matky zemřelo. Ještě před chvílí tam bylo a teď už není. Nevyšlo porodními cestami. Navíc je matka pod nepřirozenými látkami, které ochromují její dolní část těla (epidural) a následně i pod dalším koktejlem chemikálií, které jí mají pomoci překonat bolesti z náročné operace břicha.

Suenée

(1) Sester nebo asistentek s kulatým odznakem je v budově několik. Liší se chováním, přátelským přístupem a silnou dávkou empatie.
(2) Je vskutku na každém z nás, aby si sám se svým svědomým srovnal, co dovolí, aby lékaři prováděli s ním (jeho tělem), nebo jeho blízkými, za které nese odpovědnost ať už jde o děti a nebo partnera / partnerku, která momentálně není ve stavu plné svéprávnosti!
(3) Happy baby: poradce pro mladé rodiče, strana 13, sekce: Oči, http://www.familyservice.cz
(4) Přesná definice podle UNICEF: http://www.unicef.sk/sk/nemocnice/bfhi-kroky/desatoro/
(5) Moje verze je v příloze na konci dokumentu.
(6) Zdroj: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372 a http://www.aperio.cz/poradna/24047
(7) Zdroj: http://blog.baraka.cz/2011/01/cisarske-vypisky/