Moje druhé těhotenství nebylo tak pohodové, jako to první. Resp. bylo o něco náročnější. Jako těhotná jsem nikdy nezvracela, ale tentokrát jsem měla žaludek pořád na vodě. Můj spánkový režim se rovnal spánkovému režimu mého synka (1,5). Ke konci druhého trimestru do konce to bylo už lepší, ale bylo znát, že tělo už je unavené.

Opět jsem, až na jedno krevní vyšetření a jeden ultrazvuk, absolvovala všechno to, co se v těhotenství obvykle absolvuje. Spíše ze setrvačnosti a proto,
že jsem neměla sílu řešit to se svojí gynekoložkou. Taky ze strachu, co by tomu řekli v porodnici. Třeba by potom nechtěli přistoupit na můj porodní plán. Absurdní že. Strach je to, co nás drží v mantinelech systému. Někdy je opravdu náročné,
ho překonat. Fandím těm, kteří to dokáží.

Začala jsem uvažovat o tom kde, jak a s kým chci rodit. Říkala jsem si,
že by bylo fajn mít svojí PA, která by mě podpořila. Takovou, která by nebyla příliš z ruky, byla mi sympatická, a neměla dovolenou okolo  termínu porodu (uprostřed srpna) jsem nenašla. Tak jsem si řekla, že to musím zvládnout sama. Vlastně jsem měla pocit, že by mi nejvíc vyhovovalo, kdybych porodila sama. Nejvýš
za přítomnosti manžela. S nikým jiným jsem tuhle intimní chvíli sdílet nechtěla.
Ale nakonec sdílela.

Abych si utříbila koncept toho ‚jak‘, přečetla jsem si Hovory s porodní bábou, které mě uchvátily. Teď jsem si byla jistější – tak oxytocin ne. Nástřih ani náhodou. Atd.. Od kamarádky jsem dostala knihu Aby porod nebolel, která mi taky hodně pomohla. Podpořila moje sebevědomí a naplnila mě klidem. Následoval Týden respektu k porodu. Rozhodně jsem se chtěla zúčastnit přednášky Ivany Königsmarkové. Věděla jsem, že potřebuji ještě nějakou injekci, která mě udrží v mém odhodlání. Ivana byla úžasná. S jakou lehkostí, trpělivostí, klidem
a pochopením nám vysvětlovala a radila. Přesně tohle jsem potřebovala. Pomalu jsem si ucelovala svůj porodní plán a vizualizovala si svůj – náš – krásný porod.

Opět mi můj vnitřní hlas napovídal, že nejlepší by bylo rodit doma. Ale opět jsem se nesetkala s podporou ze strany manžela. Ani tentokrát jsem neměla chuť
a sílu ho přesvědčovat. Několikrát jsme to sice probírali, dokonce četl část knihy Hovory s porodní bábou, ale moje snaha byla marná. Dokonce jsem na něj jednou vyjela „Copak nedokážu porodit bez kapačky a oxytocinu?“ Smutně odvětil, že neví. Došlo mi, že to opravdu nemůže vědět. Že to neví spoustu lidí, že už jsou moc semletí a obzvláště pro muže, kteří nemohou zažívat to, co ženy, je to skutečně těžká otázka. Dál jsem ho nenutila. Dala jsem si ovšem podmínku, že pokud pojedeme do porodnice, bude se všechno dít podle mě, a že mě v tom podpoří. Nevím, jak dalece byl přesvědčen o tom, že to tak skutečně chce, ale souhlasil. Výběr porodnice byl opět celkem jednoduchý, Neratovice i Vrchlabí jsou daleko, tak zkusíme Příbram. Reference opět kladné, svižnou jízdou 45min.. To by šlo. Manžel sice nejdřív nesouhlasil – Benešov je jen 20min. – ale pořád to pro něj bylo lepší než doma a podmínky jsem stanovovala já.

Abych si oťukala prostředí, do kterého se chystám (jde to vůbec?), byla jsem se v příbramské porodnici podívat hned 2x. Už jen to, že porodní sály nebyly sály,
ale pokoje! S vlastní sprchou, popř. vanou, pomůckami pro rodící maminku, zázemím pro její doprovod, ale HLAVNĚ se speciálním vyhřívaným lůžkem pro miminka!
To pro mě bylo zásadní – miminko nebude odneseno z dohledu maminky. I kdyby toto byl jediný rozdíl mezi Benešovem a Příbramí, volila bych Příbram. Ne kvůli sobě, kvůli miminku. V porodnici vždycky prováděla moc sympatická PA. Představila jsem jí svůj porodní plán, který mi víceméně odsouhlasila. Samozřejmě za předpokladu,
že bude všechno v pořádku. Taky mi bylo sděleno, že ambulantní porod ano, pokud budu mít potvrzení od dětského lékaře, který přebírá miminko do péče. Ačkoliv jsem věděla, že žádné takové potvrzení není ve skutečnosti podle práva rodičů potřeba, byla mi odpověď sympatická. Z Benešova, kam jsem pro jistotu také poslala stejnou otázku, mi odpověděli, že ambulantně ne. Rozdíl přístupu obou zařízení byl propastný.

Na kontrolní monitory a kontroly před porodem jsem opět docházela. Personál byl vždycky velmi příjemný a milý. Pokaždé jsem natrefila na dnes mého oblíbeného pana doktora Petra Holbu. Velmi sympatický a milý chlapík. Monitory byly v pořádku a já jsem nabývala pocitu jistoty, že Příbram byla dobrá volba.

Termín porodu jsem měla v sobotu. V noci ze čtvrtka na pátek mi v půlnoci praskla voda. Trošku mě to zaskočilo. Čekala jsem podobný průběh, jako u prvního porodu. S občasnými slabými kontrakcemi a s myšlenkou, že ráno je moudřejší večera, jsem si šla lehnout. Jenom jsem řekla manželovi, ať si zruší program na celý den. Ráno a celé dopoledne se nic neměnilo. Občas přišla silnější kontrakce, kterou jsem prodýchávala, miminko se hýbalo, voda byla čirá. Neměla jsem nejmenší chuť se odebírat do porodnice. Byla jsem si jistá, že by mi porod začali urychlovat, začali by tlačit miminko tam, kam nechce. Chtěla jsem mu dát čas a prostor tak,
jak potřebuje.

Červíček pochybnosti ale přece jen hlodal. Všude nám říkali, že jakmile praskne voda, musí se ihned do porodnice. Sedla jsem k internetu a hledala informace, jak to opravdu chodí třeba i v zahraničí, a jestli je skutečně nutné ihned jet. Uvedené informace mě trochu uklidnily – zase až tak nehoří. Ale ještě jsem 
pro jistotu chtěla zavolat Ivaně. Komu jinému? Moje maminka je ze staré školy, ta už by mě nakládala do auta. A beztak jsem nechtěla, aby všichni věděli, že už se to opravdu blíží. Ivana udělala přesně to, co jsem potřebovala. Pochopila, uklidnila, podpořila, poradila. Udělala to, co obvykle personál v porodnici nedělá. Udělala to bez nároku na odměnu. „Kam Vám mám poslat peníze?“ „To nestojí za řeč. Hlavně ať krásně porodíte!“

Jelikož manžel musel zrušit plánovaný program z výše uvedených důvodů, tak se informace o tom, jak se věci mají, dostaly pomalu i k mé mamince. (Tamtamy opravdu pracují spolehlivě.) Ta mi asi v deset hodin večer volala, ať už radši jedu, ať není průšvih. Trochu jsme se dokonce pohádaly, protože mě nechtěla pochopit – 
vím, že se o mě bála, a zpětně jí nemám za zlé její přístup. Nevím, zda zapracovaly moje nervy, nebo už se miminku opravdu chtělo ven, ale po tom telefonátu se začala frekvence kontrakcí zvyšovat. Hlavně už jsem je nemohla zaspat. Pustila jsem si film, který jsem vůbec nevnímala, seděla na míči, zaznamenávala časy kontrakcí a bylo mi dobře. Kéž bych se nemusela přesouvat někam dál.

Okolo druhé hodiny ranní byly kontrakce co 5 minut a docela silné. Vydali jsme se na cestu. Synka jsme vysadili u sestry, která hlídala. Škoda, že jsme nemohli být všichni pohromadě. Auto mi bylo malé. Pro lepší pocit jsem se alespoň zula. Po třetí ráno jsme byli v porodnici.

Na příjmu byla mladá, od pohledu velmi přísná paní doktorka. „Au co to děláte, to bolí.“ Odstrčila jsem jí ruku a podruhé už tolik nepříjemná při vyšetřování nebyla. „7-8cm. Máte tam ještě vyklenutý vak blan. Můžu ho prasknout?“ Zatím ne.“ „No ale budete rodit déle.“ „OK.“ „Pokud bude v pořádku monitor, tak se uvidíme až 
po porodu, vidím, že podle plánu mě u porodu nechcete.“ Paráda! Kéž by. Přesunuli jsme se s manželem na porodní pokoj, kde bylo velmi příjemné přítmí. PA, která přišla, byla jen o trochu sympatičtější než paní doktorka. Škoda. (Asi jsem si málo vizualizovala tu sympatickou z prohlídek.) Nicméně se snažila. „Můžu u monitoru aspoň sedět?“ „No zkusíme to nějak, ale spíše ne. Vydržte to aspoň těch 20 min., když se to dobře natočí, tak už žádný další monitor nebude.“ Tak v tom případě to musím zvládnout. Dalo se to. I ten polosed. Po dvaceti minutách mě odpojila. Holení a klystýr nikdo neřešil. Hurá do sprchy. Neteče studená. Jen horká. Havárka vodovodu ve městě. To mám ale štěstí. Potřebovala jsem si tolik ulevit. Kontrakce se dostavovaly co 3 minuty. V kleče mi bylo nejlíp a tak jsem v podstatě strávila všechen čas v porodnici. PA chodila pouze poslouchat miminko. Vždycky vstoupila a zase zmizela. Byla jsem na pokraji sil (ale pořád lepší než oxytocin). Už jsem zapomněla, že ‚to‘ může nabrat takové obrátky. Tak že bych zkusila epidurál? Na ten bylo pozdě. „Vždyť budete mít za půl hodiny po porodu. Přivezu Vám entonox, mohl by Vám ulevit.“ V duchu jsem si říkala – půl hodiny? Tolik ještě? Entonoxu jsem se ani pořádně nenadechla. „Fuj to nechci. To je hnusný!“ „Pojďte, vyšetřím Vás.“ Sotva jsem se vyšplhala na porodní lůžko, už jsem lezla dolů. „Ne to nejde!“ Přicházela kontrakce. „Vždyť tam mám jen 2 prsty, musí tam projít celá hlavička.“ Kdo je na její prsty zvědavý? A už jsem byla dole a už na mě zase nemohla. Ale já už taky nemůžu. Naštěstí už teče ta studená voda. Ve sprše praskl vak blan, který chtěla paní doktorka prasknout. Tak teď už to snad bude. Bohužel se mi asi nepodařilo dostatečně se vyprázdnit a cítila jsem, že mi to bude při porodu vadit. (Přece jen ten klystýr někdy může být dobrý.) Nebyla jsem si úplně jistá, jestli už je to k tomu nebo ne, ale řekla jsem PA, že tedy UŽ. Opět nadlidský úkol vyšplhat se na porodní lůžko. Nedělala jsem to schválně, prostě mi to nešlo rychle, a tak jsem se nevyhnula komentáři: „Jestli jste si chtěla rodit někde doma, to jste sem nemusela jezdit.“ Jak jí to napadlo? Protože mám porodní plán? Zmohla jsem se na pouhé „Ne. Ne. Ne.“ V duchu to ale znamenalo smršť argumentů, které jsem ze sebe už v nepolevující křeči nemohla vyřknout. Rodila jsem vkleče. Ještě, že jsem se nemusela obracet! Křeč mi nedovolovala se jakkoliv pohnout. Viděla jsem, jak se rozsvítila světla, PA si oblíkla odpornou bílou /nazvala bych ji řeznickou/ zástěru. Na pokoji se objevily další osoby. „Tak tlačte. Ještě. Ještě. Ještě.“ Škoda, že mi nikdo neomývá obličej studenou vodou! Úplně ze mě lilo. A chce se mi vůbec tlačit? Za pár minut /chvilku po páté ráno/ byla Emička na světě. PA s manželem mi pomohli obrátit se na záda a podali mi Emičku – kůže na kůži. Nádherná. Vlasatá. Neplakala. Prohlížela si nás. Kouzelná. Kouzelný okamžik. Teď už si se mnou dělejte, co chcete. Už mám moje miminko u sebe a už je to dobré. Už se nemusí ničeho bát. Navíc jsem najednou zase měla sílu – sílu miminko chovat. Parádní.

Po chvilce přestřihli pupečník. (Podle dokumentace, kterou jsem si zpětně po půl roce nechala poslat, byl pupečník jednou pevně omotaný kolem krku miminka.) „Docela krvácíte. Doporučila bych oxytocin.“ „Dobře.“ Velmi příjemná mladá paní doktorka (jiná než z příjmu) mě opatrně zašívala, protože jsem se trochu natrhla v místě jizvy po prvním porodu. Možná, že kdybych ještě chvilku počkala s tlačením, kdybych dala miminku ještě chvilku, nebylo zranění takové, ale těžko říct. Emičku jsem na šití dala sestřičce k minimálnímu ošetření. Všechno co jí dělala, mi říkala 
a ptala se, zda může. Navíc byl u miminka manžel a já jsem to celé sledovala. Neměřili jsme jí. Nekoupali. Po šití mi jí zase dali, na břicho. Všichni odešli. Zhasli. Byli jsme zase jen my 3 v přítmí a v klidu. Nechali nás odpočívat asi 2 hodiny. Zmocnila se mě potřeba doplnit energii. Naštěstí jsem pro tyto případy měla s sebou tabulku čokolády. Během pár minut celá zmizela.

Poslala jsem manžela domů odpočívat. S Emičkou nás převezli na oddělení šestinedělí. Celou dobu jsem ji držela v náručí, potom jsem si jí dala k sobě do postele a spaly jsme. Na oddělení šestinedělí byl bez výjimky velmi milý, vstřícný 
a ochotný personál. Skutečně všechny sestřičky, uklízečky, lékaři byli fajn. Žádné striktně organizované vizity. Žádné musíte. Jedna sestřička mi dokonce řekla: „My jsme tady od toho, abychom Vám poradili a doporučili. Ale vy víte, jak je to pro Vás dobré.“ Prostě paráda. Chtěla jsem ‚utéct‘ o den dřív, než je standard, ale nakonec mě ukecali (oni ví, jak na to) a zůstaly jsme klasických 72 hodin.

Podle dokumentace jsem byla označena za alternativní rodičku. Zní mi to trochu jako paradox. (Přirozený porod je přece normální a alternativou k němu je oxytocin, a další zákroky.)

Můj druhý porod byl přirozenější. Možná i méně bolestivý a klidnější. Ale HLAVNĚ v režii mého miminka a mě a s bondingem. Ten je, myslím, nejdůležitějším okamžikem porodu. Díky němu jsou šťastnější miminka i maminky. Jsem nesmírně ráda, že to bylo jinak než poprvé. Nejen kvůli sobě, ale především kvůli Emičce. Nikdo ji násilně neměřil, nikdo ji nepíchal injekci vitamínu K. (Ten jsem později dávala v kapičkách a neviděla jsem v tom problém.) Byla stále u mě, napila se kdykoliv potřebovala a téměř celý pobyt v nemocnici neplakala.

Některé věci bych u druhého porodu sice změnila, ale třeba budu mít ještě možnost do třetice. Třeba se mi jednou podaří porod takový, jak bych si ho se vším všudy opravdu přála. Třeba ne. Třeba to má být tak, jak je a člověk se má naučit některé věci přijímat. Jak já ráda cituji „Každému je naloženo tolik, kolik unese.“. Díky Ivaně a všem, kteří pomáhají ženám a jejich dětem prožít krásné porody. Přeji si, aby takových porodů bylo víc, a aby přání maminek byla respektována, ať už budou rodit kdekoliv.

Eva Zemanová

765. Jak se narodily naše děti I. část – Mareček