Před časem jsme s přítelem usoudili, že necháme našemu vztahu a příchodu miminka volný průběh. Nějak vnitřně jsem cítila, že potřebuju načerpat mraky informací. Vždyť o těhotenství a rodičovství nevím téměř nic. A popravdě, nebyla jsem zvědavá na „chytré rady“ babiček a maminek.

První zdroj, na který jsem narazila, byly tehdy nově spuštěné stránky Příběhů pro Ivanu. Každým dnem jsem hltala nové a nové příběhy maminek, a tak jsem vstupovala do roku 2012 s vnitřním tušením, že se můj život zcela změní. Celkově jsem se snažila zklidnit. Pravidelně jsem cvičila. Začala jsem se docela těšit na to nové Neznámo. Počátkem května jsem měla vnitřní touhu v sobě přivítat dušičku. Celý květen jsem se cítila zvláštně obdařená a po několika dnech, kdy nepřišla menstruace, jsem si udělala test. Nebyly tam zřetelné dvě čárky, přesto můj přítel jásal a objímal mě, když jsem mu test ukázala. Byl přesvědčen, že to vyšlo.

Shodou náhod jsem za pár dní odjížděla s nejlepší kamarádkou a její třídou druháčků na školu v přírodě. Nikdy nezapomenu na její pohled, který mi napovídal, že se něco důležitého děje. Taky to nedostala. Dva dny nato jsme si obě udělaly další test a pak jsme celý týden prožívaly krásnou euforii společného počátku těhotenství.

Po příjezdu jsem volala své gynekoložce a tady jsem prvně narazila. Sestřička se zeptala: “…a co jako potřebujete?“ „Potvrdit si, zda jsem v pořádku.“ „Hm, tak teda přijďte.“ Každou návštěvu jsem čekala v čekárně plné maminek, přístup sester, jako bychom byly kusy dobytka a ne nastávající maminky. Paní doktorka, která mě nechala ve 4. měsíci několik týdnů pro jistotu na nemocenské, mi doporučila, abych se do zaměstnání nevracela a na další kontrole se naopak divila, že chci odejít z práce dřív, protože každý den dojíždím 30km do Prahy autobusem a pak do centra metrem. Ani se nepodívala do karty, aby si připomněla, že jako sociální pracovník se denně setkávám s desítkami lidí a chodím do terénu. Nesmyslně si zakládala kopie výsledků krevního rozboru z hematologie, kde jsem byla od začátku sledovaná kvůli riziku trombofilie, a pak zazmatkovala hned, co se miminko otočilo koncem pánevním. Zbytečně mě stresovala, nic mi pořádně nevysvětlila a tak jsem se rozhodla, že po porodu už k ní nepřijdu.

Jinak probíhalo těhotenství víceméně bezvadně. Zpočátku mi bylo mírně nevolno, ale nezvracela jsem ani jednou. Celá široká rodina se těšila na příchod nového člena. Říkali jsme mu Cvrček, protože jsme do poslední chvíle nevěděli, co to bude. Chtěla jsem se nechat překvapit a vydržela jsem to. Přibrala jsem necelých 15 kg. Chodila jsem na pilates a pak na těhulkovské plavání, kde jsem absolvovala i předporodní kurz. Ještě měsíc před porodem jsem si nebyla jistá, kde a jak chci rodit. Kamarádka mé maminky se mi nabídla, že mi v mladoboleslavské porodnici zařídí tak trochu protekční porod a že bude se mnou tak dlouho, jak budu chtít. Je to bývalá porodní asistentka právě zmiňované porodnice. Dva měsíce před plánovaným termínem porodu jsme se přítelem přestěhovali a pomalu rekonstruovali nový byt. Byly to psychicky i fyzicky náročné týdny. Začaly mě brnět ruce tak, že jsem neudržela ani kartáček na zuby nebo příbor. Cvrčínek ale trpělivě čekal, až bude všechno připravené. Několik dní před prvním termínem porodu mě pobolívalo břicho. Říkala jsem si ale, že to ještě týden vydržíme.

V sobotu 26. 1. 2013 dokončil malíř svou práci. Ještě jsem prosila přítele, aby umyl koupelnu … pro jistotu, kdybych se potřebovala v noci nečekaně sprchovat. Ve 2h ráno jsem se probudila s tlakem v podbřišku a nutkáním na velkou. Slabý tlak přicházel pravidelně po 8-12minutách až do 7h do rána. Mezitím jsem se zcela vyprázdnila. Přítel spokojeně oddychoval v posteli, nechtěla jsem ho zbytečně budit. Pro jistotu jsem ale napsala tetě (mamky kamarádce) zprávu, že mě pravidelně pobolívá břicho, aby nikam neodjížděla. Pak jsem asi na hodinu usnula. V 8.30h mě ale probudila teta, aby zjistila, zda už nemá přijet. Domluvily jsme se, že až to bude silnější, hned zavolám. Mezitím vstal partner a než jsem mu stačila všechno říct, přišla silnější bolest. Po hodině jsme volali tetě, aby dorazila, že je to silné a pravidelné po 5-7minutách. Když přijela, prohlédla mě a zjistila, že jsem otevřená na 2cm. Rozhodli jsme se ještě zůstat doma, dochystat tašku, umýt si vlasy … a než uplynula hodina, kontrakce se stupňovaly. Nález 4cm nás přesvědčil k odjezdu do porodnice. To bylo už asi 11.15h a já zamířila do pokoje na natočení monitoru. Partnera odvedli do převlékárny a já zůstala sama jen s porodní asistentkou Helenou. Trochu jsem se uklidnila, protože jsem o ní slyšela mnoho dobrého. Znovu jsme zkonzultovaly můj porodní plán (během poslední kontroly jsem ho přiložila k osobní kartě). Žádné jiné otázky ani dotazníky se nekonaly, ale to jsem si vybavila až mnohem později. Monitor nešel dlouho natočit, zbyl na mě totiž ten nejstarší přístroj, co v porodnici měli. Helenka se moc omlouvala, pak přišla s novějším, kde bylo již čitelné, že hodina příchodu našeho Cvrčínka se blíží. Voda stále nepraskla. Helena mě odvedla do porodního boxu, kde jsem se mohla sprchovat. Balzám na duši i na těle! Nevím, jak dlouho jsem tam seděla nebo klečela, prodýchávala kontrakce na čtyřech, každopádně teplá voda na bedra mi moc pomáhala. Teta mi i ve sprše dávala masáž, přítel jen pozoroval, nevěděl, jak a s čím může pomoc. Ale mně to stačilo.

Po nějaké době (asi ve 13h) mě Helenka poprosila, abych si lehla na křeslo, že mě zkusí vyšetřit, na kolik postoupil porod. Voda stále nepraskla a já si málem ani nevšimnula, že mě prstíčkem uvnitř loupla a něco málo ze mě vyteklo. Teta mě přesvědčovala, že to urychlí celý porod, abych se zbytečně netrápila. Tehdy jsem poslušně jak beránek odkývala, přestože jsem vnitřně cítila něco jiného. Otevřená jsem byla asi na 6-7cm. Zkoušela jsem procházet se po pokoji, pohupovat se na míči, ale bylo to nepříjemné. Znovu jsem tedy zamířila do sprchy, kdy se porodní práce znovu rozeběhla. Nevnímala jsem čas, okolí, skoro nic. Jen vlny, které přicházely pravidelně a byly čím dál namáhavější. Pak znovu na porodní křeslo. To už přišla doktorka, velmi milá a jemná. Zkontrolovala mě (asi v 15h), nález asi 8-9cm, prý že to zkusíme chvíli na křesle a uvidíme. V pololeže se mi tlačilo a dýchalo nedobře, cítila jsem, jako bych se stáhla a všechno se zastavilo. Personál se bavil o nějakých žárovkách a to mě rušilo, do toho plno světla a taky už jsem byla unavená. Bylo mi nepříjemné, jak tam nade mnou stáli a čekali, cítila jsem psychický tlak, ale ten jsem si vytvářela já sama. Taky jsem se pořádně nedokázala uvolnit, protože jsem se bála, že udělají něco jinak, než jsem chtěla a jistotu v partnerovi jsem neměla 100%, protože jsme o porodním plánu mluvili jen zběžně.

Cvrček byl prý nedorotovaný, tak mě vmanipulovali do polohy na levém boku, kdy jsem pravou nohu měla opřenou ve třmeni. Hrozně to bolelo, mačkala jsem partnerovu roku a sápala se po vodě. Najednou jsem dostala hroznou žízeň, ale zapomněli jsme vodu doma, tak alespoň pár pididoušků minerálky od tety. Do toho ten zpropadený pás od monitoru. Už jsem to chtěla mít za sebou, bála jsem se, ale stále věřila, že to dáme, jen to ještě chviličku potrvá. Pustili mě znovu do sprchy, kde už jsem se při kontrakcích zavěšovala za velké madlo, nohy od sebe. Přicházel pocit na tlačení, jakoby mi to mělo roztrhnout zadní část těla. Ještě chvíli a pak znovu na křeslo. Neměla jsem sílu vzdorovat. „Otevřená na 10cm, můžete tlačit, až to na vás přijde.“ Chtěli, abych tlačila minimálně 3-4x na jednu kontrakci, ale ta byla vždycky krátká a já pak tlačila jen kvůli nim. Cítila jsem se na omdlení, asi jsem špatně dýchala, ale v tom okamžiku mi delší prodýchávání dělalo moc dobře. „Nebojte se, vím, že to pálí a bolí, jako byste se měla roztrhnout“, uklidňovala mě doktorka. „Jde vám to moc dobře, jste krásně otevřená, tak pojďte a pořádně zatlačte“. Hlavu mi pomáhal přítel tlačit na hruď, a to že mi teta sundala pás od monitoru, jsem si vůbec nevšimla.

„Už cítím hlavičku a vlásky, tak se do toho opřete!“ Najednou tu byla hlavička a já to ani necítila, tělíčko vyplavalo skoro samo. Máte holčičku ☺ Neděle 15.55h. Dali mi jí na hruď a já se štěstím málem rozplynula. Jen krátce kníkla a pak už jen koukala tmavomodrýma očkama na svoji maminku. Nechtěla jsem jim ji dát, ale neměla jsem sílu se dohadovat. Apgar skóre 10-10-10. Tatínek byl v šoku, do poslední chvíle byl přesvědčený, že to bude kluk. Na ošetřovacím stole se ze srandy snažil změnit jméno z Alžbětky na Aničku, ale v tom jsem si stála nekompromisně za svým. Píchli mi oxytocin na urychlení odchodu placenty, málem jsem to ani nezaregistrovala. Poporodní poranění bylo malé, jen na 2 stehy.
Pak nám ji přinesli zabalenou až po krk v zavinovačce a nechali nás skoro 2 hodiny samotné. Přiložení k prsu bezproblémové. Tatínek si ji hrdě choval, měl slzy v očích. Vyrušila nás sestra, co střídala směnu, že si malou odnese a píchnou jí vitamín K. S tím jsem nesouhlasila. Pronesla poučení ve stylu, že jsem hysterická matka. Trvala jsem na svém, že s ní půjde partner, ale píchat jí nic nebudou. Pak už jsem musela opustit box bez partnera i Alžbětky, ale ještě jsem málem omdlela ve sprše, když jsem se upravovala na pokoj. Nikdo u mě nebyl, sestry jsem se málem nedovolala. S partnerem jsem se musela rozloučit krátce na chodbě, když mi sděloval, že jí píchat nic nedal, místo toho budeme kapat 1x týdně „šíleně hořké kapky“ (dle názoru sestry). Od té doby jsem dostala nálepku „Té, co měla porodní plán, nechtěla dítě vykoupat ani píchat“.

Na pokoji jsem ležela s maminkou po císařském řezu. Byla jsem docela ráda, protože jsem byla prvorodička a nechtěla jsem se na všechno ptát sester. Příště bych volila spíš nadstandardní pokoj, na kterém bychom mohli zůstat i s partnerem. Na porodní asistentky a lékaře si nemohu téměř stěžovat, ale dětské sestry stály skutečně za to! Několikrát jsem si vyslechla o vitaminu K, málem se na mě chodily dívat, aby věděly, která maminka, že to je. O historce s koupáním miminka nemluvě. V porodním plánu jsem měla napsáno, že nechci miminko po porodu koupat, ale že se mi nikdo nenabídne ani o pár dní později, jsem nečekala. Když jsem se pak ptala jedné sestry, zda by mi to neukázala, tvářila se udiveně, že jsem u porodu řekla, že si miminko vykoupu sama. Já si nic takového nepamatuju.

V nemocnici byla právě karanténa, takže žádné návštěvy nebyly možné a popravdě na žhavení telefonu jsem neměla sebemenší chuť. Naštěstí všechny obeslal partner. Přesto mě babičky, prababičky a kamarádky nenechaly vydechnout. Nejradši bych vypnula telefon na celý týden.

Bětušce je dnes 14 měsíců, roste jako z vody a já si celou dobu říkám, že musím svůj příběh napsat a poslat, abych podpořila paní Ivanu, kterou jsem v životě sice neviděla, pouze četla její knihu Hovory s porodní bábou. Příběhy jsem četla všechny až do dneška. S partnerem se těšíme na další miminko, jsme moc šťastní, že si nás vybral další tvoreček. Jen se bojím toho kolotoče v naší rodině. S tetou, co mi pomáhala rodit, jsem se několikrát nepohodla kvůli tomu, jak pečuji o své dítě. Na její vkus kojím příliš často a dnes už zbytečně. Díky tomu se prý nenaučila pořádně pít jiné tekutiny. Nad tím, že spí s námi Bětuška v posteli, kroutí hlavou půlka rodiny. Otázku očkování už raději s nikým ani nekonzultuji. Bojím se, že u dalšího porodu zase vyměknu. Mám v sobě plno bubáků, které si musím v sobě pořešit.

Držím palce všem maminkám i porodním asistentkám, aby mohly spolu vytvářet prostředí, ve kterém se bude miminkům přicházet s radostí na svět.

Katka K.