Nyní nastal čas zveřejnit svůj další porodní příběh. Náš druhý chlapeček je už tři měsíce s námi doma. Skoro mi připadá, že ho psal jiný člověk. U toho prvního toho moc o porodech nevěděl. Dokázal sice vyjmenovat fáze porodu a další nedůležité informace, které načetl v komerční literatuře, a tak nějak naštěstí vnitřně tušil, že se chce vydat tou nejpřirozenější možnou cestou a věřil sobě i miminku, ale to je vše. Ten druhý načetl „pouze“ těch asi sedm set příběhů zde, ale zaradoval se, protože konečně našel spřízněné duše a pochopil to, co stejně někde hluboko uvnitř cítil. Děkuji, Ivano.

Zde je příběh první:
683. Flíček

a nyní konečně mohu začít ten druhý…

Je prosinec. Venku od rána do noci mlha, a když se konečně dostávám na procházku s vyspaným synkem, tak už i tma. Brouzdáme kolem domu a blízkého kostela, protože jeho ještě ani ne dvouleté nožky zatím daleko nedojdou. Potkáváme jen pravidelné pejskaře a mezi nimi někdy i mou babičku, s Alíkem. Letitou zimní bundu taktak dopínám a přemýšlím, jakou hezčí si obleču, až porodím …

Je pondělí 9. prosince. Beru auto a beru i svou babičku, bez Alíka, na nákup do města. Říkám si, ať je do svátků z čeho vařit. Termín mám 24. 12. Vracím se kolem poledne s těžkými taškami, a když je vyklidím a chvíli odpočívám, poprvé si uvědomím, že to moje břicho tvrdne nějak často, že je vlastně tvrdé skoro pořád. Dívám se do kalendáře, odcházím za manželem a hlásím mu, že zítra se asi narodí naše druhé dítě. Myslím, že mě při práci moc nevnímá. Nedlouho nato mi zase on oznámí, že jde s kamarádem na pivo. Já ho vnímám moc dobře, ale nevadí mi to. Vlastně se nezvykle těším, že budeme s Vašíkem doma sami.

Hrajeme si jako poslední dobou snad pořád a přichází můj brácha. Přidává se k nám a já se ho ptám, zda by nám zítra dopoledne mohl pohlídat Vašíka, že budeme asi v porodnici. Zvláštně se na mě podívá, ani on neví, co si má o tom myslet, ale odpovídá, že jasně. Mám radost, pěkně to vychází, nebudeme muset Vašíka převážet 70 km autem k babičce. Dobaluji tašku, umývám si vlasy a před spaním znovu oznamuji manželovi, že druhý den porodím. Vynechávám to asi. Už nevím, co odpověděl, ale znělo to stále klidně. Jako když mu říkám, co budu zítra vařit a on to v tu ránu zapomene. Jdu brzo spát, ale když kolem jedenácté přiléhá i on, už vlastně nespím. Celou noc prodýchávám kontrakce, zatím moc nebolí, funím tiše a líbí se mi poslouchat oddechování těch dvou. Jsem šťastná, že jsou se mnou, ale taky, že spí, že mám klid na sebe a na miminko. Kolem páté hodiny už to začíná bolet, začínám vzdychat hlasitěji a přidržovat se dřevěného čela postele. Muž mě začíná trochu štvát, už konečně by mohl zvážnět. Budím ho hlasitým hmh při zesilujících kontrakcích, ale asi do šesti mu trvá, než se probere úplně. Já už mám za celou noc promyšlenou organizaci dne a potichu, abychom nevzbudili Vašíka, to spolu probíráme. Se vším souhlasí a volá své sestře, aby po práci přijela pomoci domů, a taky své mamce. Ta asi hned nechápe, co se děje. Pobaví mě Zdenkova důrazně pronesená věta. Copak ty sis nevšimla, že čekáme miminko? Myslím, že babičce to už pak došlo rychle.

Kolem sedmé si dávám kontrolní sprchu a mám jasno. Je čas vyjet. Kontrakce už bolí opravdu hodně. Ještě stále při nich zaklekávám k míči, ale už to moc neulevuje. Dobře vyspaný Vašík z toho má náramnou srandu, ukazuje na balón, volá maminka a brzy na balónu ležíme oba. V tento moment mi proběhne hlavou, že rodit doma, byl by jen přirozenou součástí toho všeho. Je čas jet. Do auta se mi nechce, ale je to už podruhé a vím, že to vydržím.

Za necelou hodinu jsme tam a já jdu zase po těch stejných kamenných schůdkách jako posledně. Tentokrát však na jednom z nich nezaklekávám. Vydržím až k výtahu, a pak před dveře vyšetřovny. Otevře jediná osoba, ke které mám od minulého porodu výhrady, ale nevadí mi to, protože vím, že pouze napojuje monitory. Říká mi, neklečte mi tady, kontrakce musíte prodýchat. V duchu se zasměju. Pak mě sprdne, jak to, že jsem ještě v 38. týdnu nebyla na monitoru, říkám, že už jsem se na tento týden chtěla objednat. Ona nato, že objednávají stejně až na další týden. Usměju se podruhé. Vždyť na tom už teď přece nesejde. Ale sama sobě přiznávám, že se zlobí sice zbytečně, ale vlastně vidět do mě, má nato právo. Porodnici máme daleko, hlídání Vašíka složité, do toho muž by musel přerušovat práci, které má i tak nad hlavu a já tak nějak cítím, že by ty návštěvy byly k ničemu. Oddalovala jsem to záměrně. Doktorka, která se mě rychle ujímá, už je super. Jedná se mnou tak, že ví, jak mi asi je. Administrativu vyřizuje bleskem. Při ultrazvuku se jí ptám, jak je miminko velké, protože od 30. týdne jsem na žádném nebyla. Odpovídá, že měření nebude asi přesné, protože hlavička je už v porodních cestách. Odhad zní těsně pod tři kila. Je srandovní, že mě to v tu chvíli vyleká, první syn měl kila skoro čtyři. Proletí mi hlavou, zda je miminko v pořádku. Jak ale zapne rozum, jsem šťastná. Třeba to tentokrát zvládnem bez nástřihu, který mně minule uštědřil 14 dnů bolestí. Celá povzbuzená to volám na manžela na chodbičce vedoucí k porodnímu boxu, kde už se opět potkáváme. Druhou dobrou zprávou je otevření na 6 cm. A přichází další úleva. Poprvé spatřím svoji porodní asistentku, vlastně dvě, zaměstnankyni porodnice a studentku, která je u ní na praxi. Líbí se mi na první moment a vše, co řeknou, mi dodává klid a žene k porodu. Je mi dobře na duši. Bolesti přichází asi po minutě a vystřelují jak do břicha, tak do zad. Manžel je rychle zaúkolován. Ve chvíli klidu mě tisknout za ruku a se začátkem kontrakce rychle oběhnout postel a tlačit do kříže. Za chvíli mu to jde výborně.

Přichází porodní asistentka s informací, že pokud chci, může mi protrhnout plodové obaly. Pokud tak udělá, miminko se záhy narodí. Zatím nechci. Prý to není žádný problém, ale pouze kdybych byla otevřená na 10 cm a obaly stále držely, pak už bude protržení nutné. Odchází. Přichází asi ještě dvě kontrakce. Mé tělo se začíná svíjet jako had, přelehávám si z boku na záda. V duchu křičím, tak pojď miminko, pojď, pouštím tě, máš cestu volnou. Ale zároveň cítím, že ty obaly mu prostě zavazí. Asistentka přichází a na požádání mi pomůže. Pomalu odtéká tenký čurůček vody a mé tělo se svíjí dál. Nejvíc mě trápí ta záda. Nadzvedávám se a manžel mně do nich buší vší silou. Je to jiné, úplně jiné než porod první. To přicházely jasné návaly na tlačení a já tlačila jak o život. Tentokrát si ani nejsem vědoma, že bych nějak víc tlačila. Kroutím se a miminko leze ven. Nemůžu tomu uvěřit, je to tak rychlé. Hlavička je venku, ještě jednou přitlačím, ani nemusím zavírat oči, není to intenzivní tlak, vnímám soustředěné tváře všech přihlížejících. Venku je i tělíčko, cele drobné miminko, šup a je u maminky. Jsem jako u vytržení. Celých těch 24 hodin jsem byla klidná, ale teď to na mě přichází. Směju se, nevěřícně kroutím hlavou a několikrát opakuji, jejda, to není možný, ono už je tady. Mluvím na miminko, nemůžu uvěřit tomu, že je to za námi. Pak mě někdo přeruší slovy. Je to chlapeček. A další věc, která mě šokuje. Promiň Honzíčku, já jsem si celou dobu myslela, že seš Johanka. A další láska je tu. Tatínek je vyzván k přestřižení pupeční šňůry. Divím se nahlas. Tak rychle, to už dotepala? Porodní asistentka odpovídá ano, někdy to tak je, však si sáhněte. A já beru tu bílou hadici do ruky, opravdu, netepe. Miminko mi berou na rychlé ošetření. Tatínek mu podepisuje nožku a šup zpátky ke mně. Dvakrát ho překryjeme a já vidím jen malý kousek vlasaté hlavičky. Voní, tak strašně voní. Doma večer co večer odkládám umývání vlásků, chci tu vůni zachovat co nejdéle. Všichni cizí odchází a my máme svoje dvě krásné hodiny, vlastně dvě a půl. Pak sama poprosím, aby Honzíčka zavinuli, nevím proč, ale mám obavy, aby mu nebyla zima. Teď už chová i tatínek a já prosím o něco k jídlu. Mám ukrutný hlad a nedokážu ho potlačit. Ještě jsem zapomněla, poranění nulové. Bože, nebudou mě šít, nebudu brečet bolestí a se zapřením se starat o vytoužené miminko. Odcházím do sprchy a pak po svých na pokoj, postel u okna. Ležím a než mi dovezou postýlku, děkuji Bohu, děkuji všem. Můj sen o porodu byl naplněn.

Ještě poslední věc… když mně sestřička přišla oznámit, že mám začít vážit, vzpomněla jsem si na závazek zde, že se tomu pokusím postavit. Ano, řekla jsem, že se mi do toho nechce, jestli opravdu musím, ale předem jsem tušila, jaká přijde odpověď. Jenže tato věc už pro mě nebyla důležitá, nebála jsem se prosadit si svou, ale prostě se mi nechtělo, bylo mi nato moc dobře. Opět jsem však personál malinko podvedla. Už tu předešlou noc, kdy mě kromě Honzíčka budilo hlasité drkotání postýlek po nasvětlené chodbě a žalostný řev hladových dětí v nich, jsem se svojí úžasnou spolubydlící ukula plán. V noci je prostě trápit nebudem!

Kamila