V prosinci se nám narodila naše první holčička. Těhotenství bylo moc pěkné a naprosto bez komplikací. Cítila jsem se výborně. Byly jsme s miminkem naprosto předpisové, vycházely nám všechny tabulky a pan doktor byl spokojený ☺. Mně těch devět měsíců hodně posunulo směrem k uznání, úctě a důvěře v přírodu a své schopnosti nosit a porodit dítě. Bohužel tento příběh není o krásném a ideálním porodu. Stalo se několik věcí, které bych si už zopakovat rozhodně nechtěla.

Na začátku těhotenství jsem neuvažovala nad porodem doma. Myslela jsem si, že se v porodnici budu cítit jistější a v bezpečí. Přesto jsem věděla, že už mám přání a představy o porodu trochu „alternativní“ a že ne každá porodnice by nám mohla vyjít vstříc. Jelikož bydlíme kousek od Vrchlabí, byla pro mne zdejší porodnice jasná volba. Lákal mě porod do vody. Během těch několika měsíců očekávání jsme sbírali informace a seznámili se s Irenou – dulou. Strávili jsme u ní s mým mužem na předporodním kursu celý den a to byl pro nás první důležitý krok. Skvěle nás připravila. Viděli jsme videa porodů z porodních domů, dozvěděli a ujasnili si spoustu věcí. Ze mne spadl strach z bolesti a porodu jako takového a začala jsem se těšit a sestavovat porodní plán.

Asi pět týdnů před termínem se k nám doneslo, že porodnice ve Vrchlabí minimálně na prosinec zavírá. Co teď? Začala jsem hledat informace o dalších porodnicích, chvíli to dokonce vypadalo, že na doporučení pojedeme z Podkrkonoší až do Českého Krumlova, kde prý také probíhají porody do vody. Měla jsem pocit, že se mi mé plány začínají hroutit. Byla jsem dost nepříjemně překvapená, že musím vybírat místa, kde mi nechají miminko u sebe, kde s námi bude táta celou dobu i přes noc, kde si budu moci vybrat porodní polohu apod. A hlavně v této době mi začalo docházet, že zřejmě jen porod doma by mi splnil to, co očekávám bez proseb a dohadování s někým cizím, kdo se cítí být povolanější rodit mé dítě více než já.
Nakonec jsme vybrali porodnici v Jilemnici, která byla nejblíž, chtěla jsem co nejvíc času strávit doma. Při registraci jsme mluvili s porodní asistentkou, která na nás působila moc dobře. Tvrdila nám, že v porodním plánu nemáme nic, na co by nebyli zvyklí a v čem by nám nemohli vyjít vstříc. Po diskuzích a radách od Ireny jsem si řekla, že když si to srovnám v hlavě, uděláme si porod hezký kdekoli a zvládneme to s mužem sami bez ní.

Rozhodnutí padlo. Byla jsem připravená, teorie zvládnutá na jedničku. Těšila jsem se, poslouchala muziku, kterou jsem si připravila k porodu. Chtěla jsem u toho tančit a vítat každou kontrakci, která pomůže naší maličké na svět ☺. V den termínu porodu mě dopoledne párkrát zalechtalo v podbřišku. Říkala jsem si, že se to tam pomaličku připravuje, ale že to může trvat i další týden a moc jsem to neřešila. V půl sedmé večer přišla první bolest, ale nevystřelovala ani do nohou ani zad, tak jsem to vyhodnotila dle teorie jako poslíčka. Oznámila jsem muži, že jdu napustit vanu, abych zjistila, jestli bolesti přejdou nebo ne, ale ať je v klidu, že máme zřejmě spoustu času. Ve vaně se kontrakce rozjely po 4 minutách, můj muž začal pomalu balit. Začalo mi být špatně, vylezla jsem ven, a jakmile jsem se postavila, vše se zintenzivnilo a zrychlilo. Jen jsem doběhla do postele a už jen ležela na boku, drtila rukama pelest postele, prodýchávala, křičela a ztrácela čas přemýšlením nad tím, jestli už je to ono ☺. Překvapilo mě, že je to tak jiné, než hrůzné historky, které jsem slýchávala. Kontrakce jsem nevnímala jen jako bolest, která byla přesně tak silná ve svém vrcholu, abych ji dokázala zvládnout, ale jako přirozenou energii toho všeho, co se dělo.

Už jsem příliš nekomunikovala. Můj muž začal dobalovat věci a připravovat nás na odjezd, do toho volal do porodnice, kde ho uklidňovali, že máme spoustu času, když jsem prvorodička. Než sbalil a přišel za mnou, věci postoupily tak daleko, že jsem myslela, že už do porodnice nedojedeme a budeme rodit doma. Kontrakce šly tak rychle za sebou, že jsem měla problém dojít do auta. V autě mi praskla voda a začala stíhací jízda.

Ani nevím, jak jsem se dostala z auta na vyšetřovací křeslo, kde mi doktor oznámil, že jsem úplně otevřená. Byl to takový šok, byla jsem připravená na několikahodinový průběh. Ihned mne však přemístili na porodní sál. V té rychlosti si nikdo porodní plán nepřečetl. Položili mně na porodní křeslo a já si jen někde v hlavě říkala, že poloha na zádech není to pravé. Soustředila jsem se však plně na tlačení a na to, jak naše maličká přichází na svět. Přestala jsem vnímat i věci, které mi vadily (světlo, porodní poloha, tlachání doktora a sester…). Dokud šlo vše v mé režii, bylo to v pořádku a povznášející, 1. doba porodní doma i začátek samotného porodu. Byla jsem plná sil a energie, plně soustředěná na příchod dcerky. Dostala jsem pár skvělých rad od porodní asistentky. Chválila mě, jak mi to hezky jde, bylo to příjemné. Přišlo mi, že vše jde hladce. Když jsem na otázku, jak se cítím, odpověděla, že skvěle, všichni vypadali překvapeně a odpověděli, že tohle moc často na porodním křesle neslyší. Jen mi chyběla komunikace s doktorem, ptala jsem se například, jestli opravdu to, co cítím, je hlavička, a dostávala jsem jen všeobecné „uklidňující“ odpovědi.

Na chvíli se mi porod zastavil, ale stačilo se protáčet v bocích a za chvíli se znovu rozjel. A najednou tu po další kontrakci byla! Okamžik prvního pohledu na ni, první dotek, který následoval a přivonění jsou nezapomenutelné a krásné. Po upozornění mého muže nechali dotepat pupečník a novopečený táta ho osobně přestřihl.

Samotný porod trval asi 15 minut. Doktor mě totiž nastřihl. Možná ho k tomu vedlo chvilkové pozastavení porodu nebo moje vyptávání, které si mohl vyložit jako nedočkavost. I když jsem o tom samozřejmě všude četla, překvapilo mě, že si dovolil…že ho ani nenapadlo se mi zmínit, že se to chystá udělat. Zpětně mi připadá, že tím symbolicky přeťal přirozenost celého procesu a hlavně to nastávající. Následně kvůli krvácení nechtěl čekat na placentu. Chvíli jsme se přeli o podání oxytocinu, ale když mi porodní asistentka pošeptala, že mě chápe, ale že krvácím opravdu hodně a doktor začal tlačit, že mě budou muset uspat a vyčistit, svolila jsem. Píchli mi oxytocin, placentu vymasírovali ven a následovalo dlouhé a nepříjemné šití. Mezitím naší holčičku pod dohledem táty a asi metr ode mne vážili, otřeli a zabalili.

Měli jsme krásné dvě hodiny po porodu ve třech na porodním sále (i když trochu rušené nějakými podpisy a úklidem), ale když jsem se po té měla zvednout, ze ztráty krve se mi dělalo mdlo, takže mě asistentka a můj muž křísili ve sprše a naši holčičku poprvé samotnou (a bohužel ne naposledy), bez mámy a táty vykoupali a „dali do pořádku“.

Ženy se hodně soustředí na přípravu na porod, ale mě, přestože závěr porodu nebyl ideální, mnohem víc zraňovalo to, co se dělo na oddělení šestinedělí. Na to jsem vůbec nebyla připravená. Naprosto nás semlel nemocniční režim. Kvůli harmonogramu vizit, kontrol, jídla apod. jsme neměli šanci si odpočinout, stále nás někdo rušil. Neměli jsme soukromí, na dveře klepali snad jen lékaři. To vše, nevyspání, ztráta krve a nepohodlí po nástřihu mne úplně vyčerpalo a přistoupila jsem na spoustu věcí, které jsem nechtěla. Neměla jsem sílu dohadovat se s dětskými sestrami, které nám přeci chtěly ve všem pomoc, a moje obavy a pokusy o diskuzi o jiném přístupu elegantně smetly. A přitom znaly všechny přirozené postupy a alternativy, ale informace o nich podávaly s výrazem, že je to výmysl a to, jak to dělají dlouhá léta je lepší. Zřejmě jsme byli za rodiče, kteří se moc ptají a jsou problémoví – nechtějí vozit dítě v postýlce, ale mají ho v náručí a dokonce u sebe v posteli, kde není monitor dechu apod.

Stala se spousta věcí, kterých lituji – zmeškání prvního koupání; kojení každé dvě hodiny: „Když budete kojit častěji, nedokáže to strávit a bude ji bolet bříško“; jeden umělý příkrm, protože mám prý málo mléka a na dotaz jestli ji nemám kojit častěji? „Přeci nechcete, aby vám pořád visela u prsu, jeden příkrm nic nezkazí, přece ji nenecháte hladovět“; odnesení na 4 hodiny, abych se vyspala; nekojit, protože ji překrmuju a pláče z bolení bříška (zpětně myslím, že plakala z hladu); vykapávání očí desinfekcí; odběr krve z hlavičky kvůli žloutence, přestože měli měřící přístroj barvy a bylo jasné, že přibírá, krásně saje, žloutenka se jí nerozjede a odběr, u kterého jsem nebyla!, je jen pro kontrolu doktorů. To jsem oplakala hodně a nikdy nezapomenu její výraz tváře, když mi ji přivezli zpátky na pokoj, pokaždé když si na to vzpomenu, mám slzy v očích. Péče a komunikace během pobytu v porodnici byla na oko příjemná, vždy s úsměvem, ale přesto velmi manipulativní.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si tuhle rozdvojenost přivedla domů. Ztratila jsem jistotu, že to, jak to vše chci a představuju si, je to nejlepší. Ztratila jsem sebevědomí, že si umím stát za svým názorem a že jsem nedokázala čelit systému a zásahům, se kterými jsem nesouhlasila. A to mi na porodu v porodnici přijde nejhorší. Věřím, že prostředí domova bez tolika cizích lidí a názorů, nastartuje společnou cestu intuitivně a přirozeně. Já si přivezla spoustu osvědčených rad a zkušeností, které mi pochybnostmi kalily to, jak to dělám já a tahle rozpolcenost ve mně způsobila, že nám začátky šly dost ztuha a obě jsme se zbytečně hodně naplakaly.

S Ivanou jsem se osobně nikdy nepotkala, ale velice si vážím její práce. Příběhy, ve kterých vystupuje, ve mně zanechávají obdiv k tomu, co dělá. Přestože je pro mne obsah tohoto příběhu velmi intimní, rozhodla jsem se ho zveřejnit, abych podpořila Ivanu. A také si myslím, že sdílení porodních příběhů je hodně důležité. Děkuji za všechny poslané a sdílené příběhy. Mně pomohly. A třeba zrovna ten můj pomůže někomu jinému. Přála bych si, aby ženy měly více informací, aby znovu začaly věřit sobě, svému tělu a intuici. Přála bych si, abychom žili ve společnosti, která nechá každé ženě svobodu volby v tom, kde a jakým způsobem chce rodit. I já bych dnes už volila jinak.

Lenka