violaStojím na chodbě našeho střediska před ordinací doktorky. Pěkná kožená křesílka, nové fotky čerstvých novorozenců pacientek, fotky z ultrazvuků. Mohla bych se posadit, ale nemám potřebu. Za chvilku mě vezmou, jsem dnes první na řadě. Sestra mě pozve dál. „Jak se daří, moč máte? Pošleme jí do laboratoře. Ještě průkazku. Dneska budem dělat odběr. Váhu máme rozbitou, tak jenom změříme tlak.“ Nemám sílu ptát se, kam chtějí tu moč posílat. Dál se bavíme o jménech pro dítě, jak se daří manželovi, jaká byla rozlučka v práci. Fajn pocit. Pak vykoukne usměvavá paní doktorka. Musím podotknout, že jsem měla štěstí. Zrovna, když jsem otěhotněla, otevírala svou soukromou ordinaci v naší ulici. Na první pohled sympatická ženská, tři děti, vypadá dost mladě. Vstřícně vysvětluje, co, proč a jak. Vyšetřování od ní jsem ani necítila. Vždycky zároveň komentovala, co dělá. Proč ale ten úzkostný pocit z ní?

Hned na první poradně jsem se pěkně uvedla. Bylo to v 16. TT. Od své porodní asistentky jsem měla seznam jí doporučovaných vyšetření. První byly právě odběry a cytologie v 16. TT. Byla jsem ráda, že mě objednali snad hned na druhý den, takže jsem to stihla. Měli jsme s manželem v plánu chodit na poradny společně. Zrovna měl ten samý den schůzku s jiným doktorem, takže byl v budově v jiné čekárně. Vše probíhalo dobře, tak jsem si říkala, že to ani nevadí, když tu nemůže být. Než došlo na ultrazvuk. Doktorka řekla, abych se jí položila, že uděláme ultrazvuk. Já nic. Byla jsem rozhodnutá ho nepodstoupit dřív než ve 20. TT. Stála jsem a mlčela jako zařezaná. Nevěděla jsem, jak říct, že si to nepřeju, zatím jsem dělala všechno, jak řekla. Viděla, že nereaguju, tak opakovala. Uvidíte miminko, tady se mi položte na to lehátko. Zavrtěla jsem hlavou. Z usměvavé paní byla v tu ránu rozlícená saň. Vyjekla: „A proč ne?!“ Začala jsem s rozpačitostí a brekem vysvětlovat, že se bojím, že nechci miminku ubližovat. Dost naštvaně mě přesvědčovala, že je to nesmysl, že to miminku nijak neublíží, došlo i na slova: „Je to neškodný. Fakt přísahám. Věříte mi?“ Moje reakce byla, že chci, aby se mnou byl manžel, že je v budově a hned ho seženu. Dorazil, a když viděl v jakém jsem stavu, šel se mnou do ordinace. Doktorka se představila a snad si padli do oka, manžel s ní svým diplomatickým přístupem začal vyjednávat, vysvětlovat a obhajovat. Že chápeme její pozici, ať se snaží ona pochopit nás, že pro nás není důležitý výsledek genetického vyšetření, rádi podepíšeme odmítnutí péče, kdyby jí to mělo způsobit problémy. Pár pádných číselných argumentů sem, tam. Doktorka zchladla a začala se tvářit tolerantně. Zkrátka domů jsem šla bez ultrazvuku. Nicméně krev na tripple test si vzali, poslali. Moje chyba, že jsem se nezeptala na co tolik baněk.

Postupně jsem došla k závěru, že ultrazvuk je méně škodlivý než třeba vnitřní vyšetřování. S tím kupodivu ani neměla problém. Poradny probíhaly od té doby celkem v klidu. Věděla už, co od nás může čekat. Test na cukrovku jsem dokonce odmítla sama, i když byl manžel přítomen. To byl pro mě velký pokrok. Recept na železo jsem si vzala, přípravek nikoli. Když mi chtěla napsat další po notném udivování, že nejím žádné vitamíny, manžel prohodil, že jím vyváženou stravu. „Tak to jo.“ A bylo vyřešeno. Dokonce souhlasila s tím, že si mě nechá do termínu porodu, abych pak nemusela co týden dojíždět, i když nedaleko. CTG prý má kolega, vypíše mi k němu žádanku.

„Dobrý den, ráda vás vidím. Posaďte se.“ podává mi ruku. „Tak, my jsme dneska dělali odběr na krevní obraz, tak uvidíme, jak to bude s tím železem, že bychom předepsali další.“ „Myslíte si, že 120 je málo?“ Dozvím se, že hranice pro těhotné je 117. Předpokládám, že při 116 by mě poslala na transfuzi. „Jak se vám daří?“ „Docela normálně, občas bolí záda, žáha, nic neobvyklého.“ „ Opravdu?“ skenuje mě zkoumavým pohledem. Dneska ale už není apríl, ne? „A co otoky?! Problémy s močí, zácpa…“ jmenuje jakoby s nadějí v hlase, že mě snad na něčem nachytá. Má smůlu. Já si prostě připadám normálně v jiném stavu. Prohmatala bříško, poslechla ozvy, zjevně spokojená mi dala ubrousek. „Příště se uvidíme za 14 dnů. V 36. TT uděláme stěr.“ „Toho streptokoka? Vzhledem k pravděpodobnosti onemocnění miminka mi to přijde zbytečné.“ „Ne. To je povinné vyšetření.“ Její rázná reakce. Domnívala jsem se, že je to stěr z čípku jako při cytologii, bylo mi vysvětleno, že je to stěr z poševní stěny, proto jsem souhlasila. Stejně jsem si následně vyslechla přednášku (ano přednášku, samé citace z učebnic pro mediky) o hrozbě nákazy streptokokem v porodních cestách, meningitida apod. Moc jsem to nevnímala. Naštěstí jsem vybavená z Ivanina kurzu. Rozloučily jsme se s tím, že po registraci v porodnici budu docházet každý týden na monitory. Ruka, úsměvy, nashledanou.

Když přijdu domů, připadám si pokaždé jako spráskaný pes. Rozhodně ne jako svéprávný občan a už vůbec ne jako žena v očekávání. Jak rozdílný pocit, oproti tomu, když jdu na vlak z Ivanina kurzu. Sice se snažím doktorky řeči pouštět jedním uchem tam, druhým ven. Na místo pohody, radosti a zodpovědnosti, které běžně pociťuju, a které ve mně Ivanina slova tak posilují, se uvnitř usadí zklamání, beznaděj, strach. Vím, že mě čeká ještě spousta práce na sobě, než začnu hrdě a sebevědomě prosazovat vlastní potřeby. Nutkavě mi ale vyvstává otázka proč. Jak by to bylo fajn zaseknout se u sestřičky nebo spíš porodní asistentky na tu klasiku, na popovídání o nových pocitech, pořešení otázek. Zjistit základní zdravotní údaje a následně věnovat čas těm pozitivním věcem, podpoře, ujištění, pochopení. Když je něco mimo normu, a tudíž právem v podezření, lékař může vždycky provést potřebná vyšetření. Já se ale odmítám dát vyšetřovat jako nemocná s podezřením na těhotenství. Za necelé dva měsíce mě čeká ta nejkrásnější událost v životě. Nenechám si spění k ní kazit nikým v okolí, určitě ne pak průběh věci samotné. Dokud se zdravotnictví nenaučí přistupovat ke zdravé ženě adekvátně, mají u mě sebelaskavější lékaři červenou. Přeji si kontinuální péči porodní asistentky.

Kamila