Mé druhé dítě, můj první syn se narodil sekcí. Byl to pro mne ohromný šok, protože s touto variantou porodu jsem nepočítala. Celé těhotenství bylo vše v pořádku. Dodržela jsem všechna doporučení lékařů a otěhotněla až rok po sekci. Avšak …
Pár dní před termínem mi na kontrolním ultrazvuku oznámili, že miminko je příliš veliké a jizva po předešlé sekci slabá. Zhroutila jsem se. Vůbec jsem nevěděla, co dělat, co se děje … Oznámili mi to jen tak na chodbě a i přesto, že jsem jevila známky šoku, mne nechali odejít. Zavolala jsem manželovi, aby pro mne přijel, že nejsem schopná se dopravit domů.
Naplánovali mi termín sekce. Byla jsem dost vyděšená a tak jsem uvažovala, že si nechám na samotnou sekci úplně uspat, protože další“ránu“ v podobě nějakých komplikací, bych už asi nezvládla. Pořád jsem nerozuměla tomu, co se děje a proč se to děje. Chtěla jsem, aby se syn narodil přirozeně …
Do termínu sekce zbývalo pár dní. V noci mne probudila teplá kapka stékající po mém stehně a já patřičně vyděšená, vzbudila manžela, že pojedeme do porodnice. Nevěděla jsem, jestli je to plodová voda. V nemocnici se plodová voda nepotvrdila, ale na ultrazvuku se přesto ukázalo, že plodová voda chybí nebo je velmi zkalená. Paní primářka tedy navrhla nečekat na termín sekce, ale udělat ji rovnou. Snažila jsem se ji přemluvit k přirozenému porodu, ale porodní nález byl nulový. Byla jsme smutná, ale zároveň jsem byla ráda, že už „to“ budu mít za sebou.
Čekali jsme s manželem na ranní hodiny a přitom probíhala příprava na operaci. Přestože paní primářka slíbila, že za mnou přijde anesteziolog, nikdo nepřišel. Najednou mne odváželi na sál a začali mne kurtovat ke stolu. Opatrně jsem se zeptala, jestli mne budou uspávat. Odpověď byla kladná a já jsem začala protestovat. Ani nevím proč. Anestezioložka něco zamumlala a nic se nedělo. Znovu jsem opakovala. „ Já nechci celkovou narkózu.“ Za mnou se opět ozvalo nějaké zamumlání ve smyslu, nedomluvily jsme se předem, tak to tak necháme. Opět a opět jsem protestovala: „ Ale já nechci! Paní primářka říkala, že za mnou přijdete se domluvit.“ Teprve teď se něco začalo dít. Proběhl krátký rozhovor s otázkami pro svodnou anestézii a páni doktoři byli informováni, že musí počkat, protože „paní si nepřeje celkové uspání“.
Narodil se mi krásný syn, který byl menší, než se očekávalo. „Porod“ trval déle kvůli četným srůstům po předchozí sekci. Pan operatér mi do pokoje JIP přišel říci, že jsem udělala dobře s tím částečným umrtvením, protože by se při celkové narkóze k miminku nedostali včas. A já věděla, že BŮH MNE MILUJE.
V této porodnici jsme se musela prosit o to, aby mi moje dítě po porodu přinesli, manžela poslali pryč, že prý budu spát. A toto vše mne přimělo k přemýšlení. Ke čtení spousty knih o porodu, k věcem, které dávají život „do pořádku“. A rozhodla jsem se ve svém životě podporovat vše přirozené. A snažím se podporovat v přirozenosti i ostatní. Jsem pro svobodu! A proto jsem napsala tento svůj příběh pro Ivanu. Přestože Ivanu osobně neznám obdivuji její odvahu a držím palce svobodě! A možná … někdy … na shledanou.

MiRanda

726. Nedělejte to!