Svět potřebuje péči, lásku a trpělivost v praxi, zřejmě proto se stalo trendem, že rodiče často přivádí své potomstvo na svět až po objevení prvních bílých vlasů.

Také jsem již ve věku, kdy puberta dávno odezněla, a proto mám kolem sebe přátele, kteří těhotní, rodí, kojí a vychovávají svá lidská mláďata. Před časem se na cestu k mateřství vydala i moje kamarádka Martina. Chodila do kurzu jógy pro těhotné podle systému Jóga v denním životě k paní cvičitelce Mgr. Romaně Barfussové, kde léta asistuji.

Když se blížil termín porodu, mimčo ještě nebylo otočeno hlavičkou dolů. Paní cvičitelka ukázala Martině několik cviků, které mohou pomoci k otočení děťátka. Martina na základě doporučení s děťátkem komunikovala a cvičila. Za několik dní se miminko otočilo. Vše se chystalo k porodu.

Z vypočtených termínů si nově příchozí bytosti občas dělají legraci, než aby je braly vážně nebo se jimi řídily.

Bylo pár dní po termínu, ale Martina věděla, že její den D přijde ve správný čas.

Už nenavštěvovala kurz jógy a já jsem si ji přála před porodem ještě vidět. Pozvala jsem Martinu na vegetariánský oběd. Přišla s radostí, spíše se už kulila, ale byla moc šťastná, že může chvíli jen tak spočinout a pak mi sdělila, že by se ráda vypravila na festival Respekt k porodu, kde by chtěla slyšet jednu přednášku. Původně jsem měla být v práci až do 16,00 hodin, ale vzhledem k tomu, že Martina dostala jakési kyčelní bolesti, oznámila, že musím doprovodit rodičku, která se nachází v rizikovém stavu. Usadila jsem místo sebe na recepci kolegyni a vyrazily jsme. Martina nastolila speciální indiánsko- těhotenskou chůzi – 10 kroků a minuta odpočinek. Měla nepříjemné bolesti a nebylo zcela jasné, zda na přednášku dorazíme. Když jsme došly na tramvaj, stav se výrazně zlepšil. Martina rozhodla, že přednášku zvládne. Přednáška paní Kataríny Zatovičové z A- centra na téma průběh porodu a jeho vliv na matku a dítě nás velmi obohatila a naplnila pozitivní energií.

Po skončení přednášky Martina opět dostala bolesti a měla pocit, že už rodí. Jen tak (laicky) se ptám, zda už jí odešla zátka, aby si nemyslela, že o tom nevím vůbec nic. No, zátek jsem sice viděla mnoho, ale o porodní zátce jsem zatím jen slyšela. Na to mi sdělila, že zátka ještě neodešla, tak jí říkám, že to nemusí být k porodu. Martina však pro ujištění vyhledala místní porodní asistentku, která na festivalu měla svůj info stoleček a i ona konstatovala, že se o porod nejedná.

Martina přesto nebyla spokojená s odpovědí a vzpomněla si, že ráno během kontroly v nemocnici jí řekli, že pokud bude mít nejasnosti, ať přijde kdykoli a proto se rozhodla toho využít.

Ještě než jsme opustily kino Perštýn, kde probíhal festival Respekt k porodu, Martině ukazuji oblečky z vlny, které koupila moje sestra své dcerce Magdalence. A zrovna ve chvíli, kdy popisuji výhody vlny, nás někdo pozdraví: „Ahoj holky.“ Byla to sestra Evča s malou Magdalenkou v šátku. A škvírou ve dveřích vidím švagra Pavla, jak velice bedlivě sleduje přednášku o očkování. Jak je ten svět malý. Jen prohodíme pár slov a už míříme k taxíku žluťáku směr Apolinář. Když vystupujeme z auta, taxikář na nás haleká, že by tam nevlezl. No a my na to, že jen stateční přežijí!!!!

Jdeme rovnou na porodní oddělení. Poradna je již zavřená, proto Martinu vezmou rovnou na sál. Sedím na chladné chodbě a oknem pozoruji permakulturní zapojení kopřivy dvoudomé a pěnišníků neboli ronďáků, jak jim říkáme se svým chotěm. Čekám a modlím se, aby ji vypustili a nenechali ji uvnitř. Po chodbě zaslechnu kroky, tři osoby míří směrem ke mně. Dvě osoby doprovázejí další rodičku. Sestra vyjde ven a ptá se na stahy. Dozví se, že jsou pravidelné a tak vsune rodičku za sebe dovnitř.

Doprovod (manžel a matka rodičky) se usadí opodál v čekárně. Po chvíli sestra opět vyjde ven, aby jim sdělila „úžasnou“ novinu, při níž se mi dech zatajil a srdce lehce vypnulo z činnosti: „Nebojte se, už nebude trpět, dáme jí injekci a za hodinu bude děťátko na světě.“

Najednou jsem pocítila silné vnitřní vzdouvání a chtěla jsem křičet: „Jaká injekce, za hodinu, cože???!!!!!“

Dokonalý kontrast k tomu, co jsme slyšely na přednášce. Náhle jako bych se z bílých písků v Americe, kde bylo +60, ocitla na Antarktidě mezi tučňáky. Polil mne ledový pot a došlo mi, že Martina je uvnitř a je tam už nějak dlouho. Naštěstí tu „úžasnou“ větu slyšela také. Pan Mudr. prohlásil, že to k porodu opravdu není. Díky Bohu propustili Martinu z porodního sálu a dali jí čas, aby se vše dělo přirozeně, i přestože skoro týden přenášela.

Obě jsme si uvědomily, proč jsme tam jely – jen pro tuto větu- a Martině došlo, že příště do porodnice pojede až na poslední chvíli a začátek porodu si prožije v klidu domova.

Za pár dní později jsem se dozvěděla, že se Martině narodila prvorozená dcera Janička.

Martina se mi svěřila, že personálu porodnice předvedla ukázkový fyziologický porod. Vzhledem k tomu, že se v porodnicích pomalu zapomíná, jak přirozený porod vypadá, byli trochu v šoku.

Z porodního sálu se ozývalo: „pojďte se rychle podívat, máme tady fyziologický porod!“ A tak se stalo, že vědecká půda zase jednou dostala příležitost spatřit, jak tyto přirozené procesy probíhají, protože kdyby tomu tak nebylo, už by všichni tvorové dávno vymřeli.

A protože jsme nevymřeli, máme opět příležitost být spolu.

Děkuji všem, kteří se už mnoho let podílí na zlepšování stavu v českém  porodnictví a lepší informovanosti budoucích rodičů i personálu porodnic, neboť vše, co se děje během těhotenství, porodu a času po něm se vpisuje do mapy života budoucí generace.

Dítě, které přijde na tento svět do milující náruče svých rodičů, nepotřebuje bojovat ani plakat, protože jeho přirozeností je radost.

Z toho důvodu je tato práce nesmírně cenná.

Ing. Alena Stellnerová