Na začátek bych chtěla přiblížit, proč jsem vlastně rodila doma. U mě, jako prvorodičky, tomuto rozhodnutí nepředcházela žádná špatná zkušenost ani počáteční nedůvěra ve zdravotnická zařízení. Myšlenka na porod doma ve mně rostla už od mých 11-ti let, kdy se moje nejmladší sestřička narodila v naší ložnici. V celé přímé generaci žen našeho rodu se tak stala v šedesátých letech moje babička jedna z mála, která všechny porody absolvovala v porodnici. Mamča si na první dva „odskočila“ do porodnice a po těchto experimentech se do třetice navrátila k „normálnímu“ porodu. A tak se stalo, že já, jako tichý pozorovatel stojící na počátku puberty a vidivší svou stvořitelku hoďku po porodu běhat po kuchyni a chystat svačiny do školy, přijala domácí porod jako věc zcela normální, možnou a přirozenou. Vnímala jsem vyvalené oči v našem okolí, ale před dvanácti lety to byla v našem městě rarita nikým nepropíraná v médiích, že z velké části ty oči doprovázel i jakýsi rozpačitě pozitivní obdiv. Nejen, že jsem se mohla ve škole chlubit novou sestřičkou, ale co teprve, že se narodila doma! Většina dívek to vnímala jako úžasnou senzaci, porod jaký by chtěly i ony – přivést své robě ve své velké posteli se svým rytířem Zbíléhokoněsesednuvším vedle sebe. No, myslím, že první studené sprchy absolvovaly doma, kdy je maminky ujistily, že porod patří do porodnice, protože to tak dělá většina a proto je to správné a bezpečné. Druhá přišla pár let nato, kdy se třída zúčastnila promítání porodu – prý „in natura“. Nevím, jaké to bylo, shodou náhod jsem zrovna chyběla, ale dlouho se o té hodině (ne)mluvilo s nechutí. Holky se začaly bát a klukům se celé mateřství znechutilo.

V nadcházejících letech jsem o porodech moc nepřemýšlela, než jsem sama neotěhotněla. Hned mě napadl porod doma, jenže přece jenom jsem roky trochu „zestádněla“ a připsala si na začátek seznamu – porodní dům nebo něco jemu podobného na území porodnice. Čekalo mě dost nepříjemné procitnutí – situace se nezměnila ani trochu. Co hůř, porodní domy, které v době mamky posledního porodu začaly fungovat, a my čekali jejich boom, náš stát prý kvůli financím zavřel. Po vyslechnutí zkušeností s CAPem a co dnes znamená porod ve „vstřícných“ porodnicích, bylo jasně rozhodnuto. Já porodím doma. Našla jsem si PA, která mě provedla těhotenstvím a sdělila mi k mému rozhodnutí nezaujatý pohled. I když si myslím, že jsem se účastnila dosti kontrol na gynekologii, spíš z „těhotenské slabosti“ pod nátlakem lékaře než z vlastní potřeby, i tak jsem byla po odmítnutí několika zákroků ta divná a alternativní. Moje důvěra v „odborníky“ na poli porodnictví vzala za své v momentě, kdy jsem jim dala šanci přesvědčit mě, proč si mám vybrat právě jejich způsob péče a porodu. Nikomu se to nepodařilo a ve stylu „co mi ti máme co nabízet, u nás se rodí přece automaticky“ se o to nikdo ani moc nesnažil. Dokonce jsem se dozvěděla, že ve svých 23 letech nejsem ještě řádně schopná uvědomit si veškerá rizika a fakt, co to vůbec porod znamená. A tak jsem je poslala k šípku a připravila se na nejrůznější scénáře, včetně nemocničního porodu a s klidem v duši čekala až se On či Ona narodí v našem paneláku.

Kvůli obhlédnutí porodnice, kterou jsme si vybrali jako krizovku, jsem zajela v den 40+0 na hodně zběžnou prohlídku do ambulance – načež doktorka pronesla k sestře, že udělá slečně Hamiltona a mě požádala, ať se odeberu na kozu, že mě chce prohlédnout. Když jsem jí upozornila, že si rozhodně vyvolání porodu nepřeji, koukala na mě vyjukaně jak to, že vím, co chce dělat a snažila se mě přesvědčit, že 40. týden je zcela normální důvod proč vyvolávat zdravé mamince porod. Po třetím už velice rázném NE mi vrátila těhotenskou průkazku a já jela domů se sladkou úlevou a vírou, že se už s porodnicí nikdy neuvidíme.

Rodit jsem začala tři dny po lékaři určeném termínu zhruba uprostřed noci dva dny před úplňkem. Začátek byl nádherný, klidný a já nedočkavá, takže jsem si ani nevšimla, že noc pominula. Brzy ráno dorazila pomoc v podobě dvou úžasných žen, které mě měly provázet porodem. Porod začal běžet naplno a dostavily se i první kontrakce s hodně velkým K. Zážitek to byl nádherný, nadpozemský a také velmi bolestivý, vyčerpávající a místy neuvěřitelně dlouhý.

Tušila jsem z důvodů, o které se nelze tak lehce podělit, že porod bude náročný, ale nic nemůže pomoci tak, jako konejšivé obětí druhých žen, vědomí, že máte partnera u sebe a cítit v nejtěžších momentech, kdy máte chuť vyskočit z těla a nechat ho tam rodit bez vás, jak se to malé s nadšením šplhá ven. Občas mi byla něčí přítomnost nepříjemná a já si mohla dopřát luxusu poslat ho za dveře a zase zavolat zpět. Moje mysl byla kouzelně spontánní a iracionální – pár chvil si z porodu moc nepamatuju, sem tam mi proplula v duchu nějaká mantra, místy jsem si připadala jako zuřící nosorožec, párkrát mě navštívila trocha paniky. Chvíle, kdy jsem byla naštvaná na všechny okolo, střídaly momenty vděčnosti, že mě má kdo podepřít a pohledem i slovy mě uklidnit (pěknou část porodu jsem visela jak klíště na svojí dule a odmítala jí kamkoli pustit).

Malá se narodila krátce po poledni vedle naší postele, obě jsme byly naprosto v pořádku, placenta nás opustila chvíli poté. Krátce před samotným narozením stihla dorazit novopečená babička s dědou a tak se naše dcera narodila jako za starých časů do kruhu nejbližší rodiny. Nastala nádherná chvíle odpočívání miminka na máminých prsou a všichni se posadili kolem nás na zem jako lidé nadšení a unavení z náročné a krásné práce.

Po porodu jsem si dopřávala celý týden dlouhý odpočinek a pohyb, kdy se mi zachtělo. Malá byla jen v rukou nejbližší rodiny, až na krátkou návštěvu pediatra druhý den, kdy nám bylo potvrzeno, že je krásná a zdravá. I přes všechna možná doporučení jsme se nehodlaly nikam hnát, byly jsme zdravé a spokojené. Na chvíli nám šestinedělí zkazila matrika, ale to jsme tušili a je to na jiné povídání.

Zatímco slýchám, že všichni obdivují mojí odvahu (ať už si pak za mými zády klepou na čelo nebo to myslí upřímně), já obdivuji ženy rodící v porodnici – zkouším si představit, že rodím v anonymní porodní místnosti, s lidmi naladěnými nepříliš pozitivně na „tu co je tady s dulou a porodním plánem“, prožívat všechny ty zásahy, nemoci křičet jak je libo, že mám zvládnout odmítat celou nabídku zrádných rychlých „řešení“ v momentě největší námahy, sdílet nejintimnější chvíle s cizími muži apod. – tuším, že bych se možná nakonec zasekla a skončila na císaři. Rozhodně neodsuzuji ostatní ženy rodící v porodnici – každá jsme jiná a každá se cítíme bezpečně jinde a věříme jiným odborníkům. Ani nechci úplně hanit lékaře a porodnice. Chápu, že každý dělá vše tak, jak byl naučen, že je to správné. Ale chci právo porodit doma s pomocí, kterou si zvolím já a mít v těhotenství kolem sebe odborníky, kteří jsou schopní vést dialog a trochu se vzdělat a poučit ze zahraničí, kde je domácí porod normální a plně respektovaný.

Rodit doma by podle mě měla žena, pro kterou je to jakousi samozřejmostí a je o svojí schopnosti porodit opravdu hluboce přesvědčená. Za rok 2013 a 2014 jsem schopná napočítat minimálně deset žen jen z našeho okruhu známých, které rodily doma a mezi nimi skoro polovina prvorodičky – je naprosto jasné, že nás přibývá geometrickou řadou a já jsem vděčná, za každý boj dul, porodních asistentek a ostatních žen za právo našich dětí na autentický, přirozený a skutečně bezpečný porod. Doufám, že moje další děti, neteře, synovci a vnoučata budou mít také svůj vlastní rodný dům.

Když jsem sepisovala náš porodní příběh, doufala jsem, že ho zveřejním v době, kdy už bude bouře okolo I.K. uklidněná, bohužel tomu tak ještě není a já bych ho ráda věnovala jako malé povzbuzení úžasné osobě jakou je. Osobně jsem se s ní nikdy nesetkala, ale byla inspirací už pro mou matku při domácím porodu, kterou zná a skrze níž ke mě přicházely Ivaniny rady během mého těhotenství. Pro můj rodinný ženský kruh je to naše Hrdinka a její činnost má nemalé zásluhy na krásných porodech v našich ložnicích 😉

S úctou Eliška