Toto je můj třetí příběh na podporu naší Ivany.

Vždycky jsem chtěla mít 3 děti. Sama jsem také ze tří dětí, měla jsem pocit, že to je takový optimální počet. Manžel by jich měl klidně i víc, ale přesto tohle dítko nebylo plánované, přišlo ve chvíli, kdy jsem se cítila snad nejhůř ve svém životě, bylo mi mizerně psychicky i fyzicky. Chtěla jsem jít do práce a chvíli zase řešit něco jiného než dětské prdelky…

Přišel Matěj. Těžko jsem se s tím vyrovnávala, ale nakonec jsem ho přijala, jako ostatně všechno vždycky ve svém životě. Prostě věřím, že cokoliv se děje, není náhoda. Zatím to vypadá, že tenhle Matěj nám přináší štěstí.

První trimestr mi bylo pěkně zle, pak se to srovnalo. Vyzvedla jsem si u své gynekoložky průkazku, nechala potvrdit těhotenství a pak chodila zase pouze k porodní asistentce (PA). Tohle těhotenství jsem nějak na miminko neměla čas. Když jsem na něj myslela, bylo to většinou večer, kdy už jsem byla unavená a neměla sílu mluvit, ale říkala jsem si, že to určitě vnímá, i když neslyší můj hlas.

Ve 20. týdnu jsem šla na velký ultrazvuk do Gennetu a dozvěděla se, že to bude kluk. To jsme moc chtěli. Říkala jsem si, že bych si ráda odpočinula od vztekání se a nafukování kvůli „nevhodnému“ oblečení.

A co porod? První holčičku jsme plánovaně porodili doma s Ivanou, druhou neplánovaně v porodnici, protože se drala na svět o hodně dřív, ale Ivana u toho byla také, a vše dopadlo, jak nejlépe mohlo. Proto se mi do porodnice vůbec nechtělo. Vlastně jsme neměli žádný plán. Tak nějak jsem doufala, že Ivana nakonec zase bude moct chodit k porodům, nikdo jiný pro mě nebyl přijatelný. Nechali jsme to tedy, že se rozhodneme, až to přijde. Matěj nás nechal prožít 14 dní vánočních svátků a prázdnin a hned ráno, tu poslední neděli před návratem do práce a do školy, se vyklubal na svět. Myslím, že on taky do porodnice nechtěl, protože byl velmi rychlý. I kdybychom chtěli, těžko bychom to do porodnice stihli. Na poslední kontrole byl ještě koncem pánevním, ale v tu neděli mě probudilo zvláštní žďuchnutí (to zřejmě skočil salto do porodních cest), které jsem až později připsala začínajícímu porodu. Trochu to bolelo a já se snažila najít ještě nějakou polohu, ve které bych mohla pokračovat ve spaní. Chvíli na jednom boku, chvíli na druhém boku. Nějak to nešlo, tak jsem vstala a šla na záchod. Pak jsem si sedla na míč a z něj už jsem nevstala. Ne že bych měla takové bolesti, ale prostě to nějak nešlo, nemohla jsem už chodit. Volali jsme Ivaně, ale ta nám jasně řekla, že nepřijede a že má navíc nějaký seminář, takže jedině sami nebo do porodnice.

Manžel se mě ptal, co tedy hodlám dělat, ale já už nebyla schopná přemýšlet, prostě jsem jen hopsala na míči a přehlušovala ryk dětí svými písněmi nebo hlasitým ÁÁÁ. Já jsem nic neřešila a manžel tedy také ne. Děti se snažil držet v jiném pokoji u pohádky, ale ony se pořád vracely. Pamatuju se, že jsem na tu starší dokonce jednou zařvala: „vypadni“. Docela dost mě totiž rušily. Chvilkami to bylo nesnesitelné. Naštěstí na závěrečnou část porodu se je manželovi podařilo vyexpedovat pryč a já si mohla nerušeně řvát. Když už od bolesti nepomáhalo ani skákání na míči, tak jsem slezla na kolena. Všechno tlačilo za mě, když byla kontrakce. Když už byla vidět hlavička, byl manžel u mě. Ptal se mě, proč netlačím. A já říkala, že čekám na kontrakci. A ještě jsem se vzmohla na to požádat ho, aby mi přidržel hráz, protože jsem cítila, že je hodně napnutá. Jak na ni trochu zatlačil, přišla kontrakce a Matěj byl venku, akorát tatínkovi do náruče. Táta mu vyčistil nos, pak mi ho podvlíkl pod nohama a snažili jsme se uložit se oba na postel a nechat Matěje přisát. Moc to nešlo, pupeční šňůra byla docela krátká. Ale Matěj se přesto přisál, pak brzy vyšla placenta. Tu jsme dali do lavórku a já jsem konečně mohla s Matějem a lavórkem zalehnout. Za celou dobu se neobjevila ani kapka krve. Krvácet jsem začala až teprve po odloučení placenty, a to jen velmi málo. Můj laický názor je, když to tedy srovnám s těmi dvěma předchozími porody, že proto, že jsme pupečník přestřihli až po tom, co vyšla placenta. Večer přijela PA, přestřihla pupečník, zvážila nám mimčo a prohlédla mě.

Zvládli jsme to sami, ale byli jsme k tomu donuceni okolnostmi. Samozřejmě, že bych měla u porodu raději odborníka pro případ, že by nastaly nějaké komplikace. Ale strach z porodnice byl u mě bohužel větší než strach zůstat sama doma. I přesto, že nám ti nafoukaní lobbisti za porody jen v porodnici házejí tak neuvěřitelně klacky pod nohy, tak pro mě je prostě bezpečnější rodit jinde než v porodnici. Ač všichni tak dlouho věříme v nějakou změnu k lepšímu, tak stále nenastává. Jasným potvrzením je toho opět další docusoap ČT „4 v tom 2“. Chudák Eliáš a jeho „spolykání mázku“. Na copak se asi vymluví zdravotníci příště. A nejúsměvnější na tom je, že oni něco zvrtají a ještě si dovolí se hned navážet do porodů doma. Těžko pane doktore pochopíte, že když jde miminko přirozeně hlavou dolů, samo, nikdo ho nikam netlačí, tak nemá důvod polykat mázek, že? To už do mého příběhu nepatří, ale tak mě to nadzvedlo ze židle, že jsem si to nemohla odpustit okomentovat.

Kéž by bylo líp. Já už se snad nebudu muset znovu rozhodovat, kde rodit, ale pro moje dcery bych chtěla jen to nejlepší.

Mirka

172. Ivana k porodu, lékaři k hororu
260. Můj druhý porod s Ivanou