Můj příběh, který jsem se rozhodla sepsat, věnuji svému manželovi, Elišce Pláničkové a Ivaně Königsmarkové.

Náš syn Aleš se narodil v březnu, v započatém 42. týdnu v podolské porodnici, kterou jsem si vybrala spíše intuitivně a do níž jsem se šla podívat až pár týdnů před porodem. Spoléhat se na instinkt tentokrát vyšlo. 

Bylo to normální těhotenství u zdravé maminky, a tak také skončilo. Měla jsem připravené porodní přání a největší má přání byla dvě. Zůstat doma co nejdéle to bude možné, a pak odjet do porodnice, a pokud to umožní můj a synkův zdravotní stav, ambulantně porodit. Z tohoto pohledu se mi mé sny splnily.

Navazuji na svůj příběh v čase, kdy jsem přenechala vývoj událostí na Aleškovi a nikoli na kontrolách v porodnici. Do poradny jsem chodila pouze k Ivaně do A-centra. I když jsem věděla na den přesně, kdy jsme synka počali, stejně jsem znejistěla, když termín porodu stanovený mojí gynekoložkou přešel. Nehledě na to, že datum poslední menstruace jsem gynekoložce chytře nahlásila pozdější, protože můj cyklus bývá přibližně o týden delší, než 4 týdny. Podle pravdy by gynekoložka přišla na termín 24. února.

Vidím paralelní svět, ve kterém dne 24. února prohlašuje doktor v porodnici, že jdeme vyvolávat porod. A začne jejich porod. Celých třináct dní předtím, než se v reálném světě rozhodl náš syn se narodit.

Dodnes jsem ráda, že jsem do porodnice na kontroly nechodila. Pouze jednou jsem ji navštívila, abych jim vypsala papíry a podepsala několik reverzů. Doporučuji Vám, pokud něco nechcete podepsat nebo vyplnit, ale nutí Vás k podpisu, napište na řádek „nesouhlasím“. Nemůže se pak stát, že by za Vás do prázdné kolonky někdo něco načmáral.

Na konci svého těhotenství jsem většinou spala od půlnoci do čtyř do rána a pak nemohla zabrat. Většinou jsem usnula až po odchodu manžela do práce a spala pak do jedenácti. Ne tak dva dny před tím, než mi začaly porodní kontrakce. Začala jsem tušit, že se to blíží, když jsem dvě noci po sobě spala až do rána. Jako bych nabírala sílu.

Probouzela jsem se trochu rozmrzelá, protože jsem pořád neporodila a lékařkou vypočtený den porodu uběhl již před devíti dny. Píšu dule Elišce, že pořád nic. Za ani ne hodinu jsem změnila toto stanovisko. Cítím silnější poslíčky. Nepřekvapily mne. Od přibližně šestého měsíce jsem je měla většinou vždy večer. Nyní byly celkem pravidelné, i když slabé. Jejich pravidelnost mne překvapila! Přicházely po 4 – 5 minutách.

Seděla jsem v pracovně, prožívala první stahy, pouštěla si písničky, hrála na kytaru, zpívala si. Po desáté hodině jsem probudila manžela, že dnes možná něco začíná.

Po snídani jsme šli na malou procházku, abychom synkovi pomohli se dotočit. Na procházce se kontrakce trochu uklidnily. V ten krásný den jsme se opalovali na lavičce a přicházely první silnější kontrakce. Doma společně ohříváme oběd od včera a já volám své mamince, aby dneska držela palce. Nemohla bych do toho jít bez toho, aby to moje mamka věděla. Těhotenství a mateřství nás k sobě přimklo těsněji, než jsme k sobě kdy předtím měly.

Pokaždé, když skončila kontrakce, cítila jsem se trochu opilá, trochu v rauši, nějak šťastně připitomělá. Volám dule Elišce a od půl třetí do čtyř odpoledne se válím v teplé vaně a popíjím skleničku červeného vína. Pak jsem se přemístila do ložnice a zažívala teprve teď to, co se nazývá kontrakcemi, které připravují mé tělo na porod. V tuto chvíli mi bylo nad slunce jasné, že už rodím. Někdy v té době se rozpouští pojem ČAS a teče zvláštním způsobem jako hodiny na obraze od Salvatora Dalího. Mnou připravené afirmace, že bolest jsem já, že není větší, než jsem já, vůbec nepomáhaly. Síla kontrakcí je mocná, připadala jsem si jako zvíře. Jak mi moje maminka posléze řekla, že se při porodu cítila jako kobyla, ano, tak nějak bych to mohla přirovnat i já. Tělo pracovalo samo. Prve jsem se snažila tlumit svůj hlasový projev, ale postupem – ne času – ale porodu už můj křik tlumit nešel.

Eliška v tu dobu už byla na cestě k nám. Moc jsme nespěchali, protože se všichni domnívali, že jako prvorodička přivedu synka na svět teprve druhý den ráno.

Vleže už nešlo kontrakce zvládnout, to bylo opravdové peklo. Nejvíc mi pomáhalo chodit z pokoje do pokoje, opírat se o stůl, ale hlavně o manžela. Nafouknutého míče jsem si doma vůbec nevšimla. Musela jsem sedět, stát nebo chodit. Cítila jsem, že tlačím, že to nejde jinak, že tělo chce tlačit. Jenže měla jsem dojem, že bych to měla dělat až později v porodnici. Ale nešlo to jinak. Odešla zátka, tentokrát jsem vůbec neváhala nad tím, že to je přesně ONA, jako jsem váhala mnohokrát předtím. Když přijíždí Eliška a zjistí situaci, chválí mne, že jsem udělala kus práce už sama a ihned odjíždíme do porodnice. Radí mi, abych se oblékala a vše dělala v čase mezi kontrakcemi. Od domu k autu stihnu dvě. Bohužel jsem křičela na ulici, trochu jsem se za to styděla. Sedím v autě na plíně, kterou chvatně Eliška podložila pode mne, kvůli případné prasklé plodové vodě. Eliška stála u mne a já jí říkám, že se nyní vůbec nedivím, že ženy se rozhodnou pro epidurál nebo císařský řez. Pár dní na to se k této vzpomínce vracím a dochází mi, co jsem řekla a co jsem cítila. Řekla jsem to, ale vůbec jsem v tu chvíli neuvažovala ani o jedné variantě. Jen se ze mne „vyvalilo” to pochopení.

Jedeme, je tma, dovídám se, že je půl desáté. To mne velice udivilo. Však jsem už předtím napsala, že čas se pro mne rozplynul. Netroufala bych si tipnout, že už je tolik hodin.

Eliška mne drží za ruku. Vím, že ji v kontrakcích ruku drtím. Už jsme dlouho nestopovali, jak často přicházejí kontrakce, ale měla jsem dojem, že jsou pořád. Trochu jsem se zlobila, že mi tělo nedá ani na chvíli vydechnout. Přejíždíme Hlávkův most. Ano, poznávám ho 🙂 Zmiňuji se o tom proto, že jsem před porodem vtipkovala s manželem, že až pojedeme do porodnice po tom vykostkovaném mostě, tak to bezpečně poznám. Pak si vzpomínám, že se před námi objevilo auto, které se plazilo, dožíralo řídícího manžela, který se po porodu přiznal, že na ono auto troubil, ale že klakson přes můj křik prakticky neslyšel.

Poznávám okolí Podolí a těší mne, že jsme na místě. Od dveří budovy do výtahu je to na dvě kontrakce. Podpírají mne moji dva andělé. Panebože, já jsem myslela, že nebudu takhle řvát. Maminka mi říkala o porodech v televizi, že to scénáristi přehánějí, že ona takhle neřvala. No, já prostě jo. Nemůžu jinak. Ale PA říkala, že otevřené hrdlo = otevřené hrdlo.

Jsem mimo prostor, vnímám chodby, otevřené dveře, závěsy, personál, svlékání, příchod lékařky. Poznala jsem v ní tu, kterou jedinou jsem v Podolí při své návštěvě potkala a nevzpomínala jsem na ni v dobrém. Doktorka mne prohlédla a přesunuli mne na vozík. Slyším, že mne odváží na trojku. Jedu jen v tričku, jinak nahá. Jedu chodbou. Nevím, kdo mne veze, kde jsou manžel a Eliška, vzpomínám, že jsem se ho za ruku v jednu chvíli držela, a pak ne. Stydím se za svou nahotu, míjím lidi, asi jsou personál, ale já instinktivně dávám nohy co nejvíc k sobě a zakrývám si dlaněmi rozkrok. Nebylo mi z toho dobře.

Přijíždím na sál. Vnímám ho a líbí se mi. Vstávám z vozíku. Anděl v modrém rubáši mi podává ruku a říká „dobrý den, jsem Šťastná”. Usmála jsem se, ano má na cedulce Ivana Šťastná – porodní asistentka, podávám jí ruku a odpovídám, že to nás tu takových bude brzo víc. Zmínili jsme, že máme porodní plán. PA nám odpověděla, že tuší, co v něm asi je, a že se určitě spolu dohodneme. Mám štěstí, tahle žena se mi líbí a pomůže mi. Uklidňuje mne to. Vleže na lůžku poprvé v životě dostávám monitor na břicho. Srdce Aleška při kontrakcích bilo úplně klidně a vůbec ho moje kontrakce nestresovaly. Porodní asistentka mne vede, kdy tlačit, jak, radí mi úlevové postupy. Eliška mi převazuje rozpadající se culík. Tenhle detail mi udělal radost, jak je ke mně laskavá. Po dvaceti minutách mi odvázali monitor. Různě se střídali různí personálové, občas zašla doktorka, občas ještě i jiná sestra. Když jsme jen sami s PA, navrhuje, jestli píchnout vodu. Po pár kontrakcích si ji nechám píchnout. Manžel mi pár dní na to popsal ten dlouhý nástroj, kterým se to provedlo, no ještě že jsem ho neviděla při porodu 🙂 Po propíchnutí na mne přišlo ale fakt hustý tlačení. Nejdřív se držím rukou svých dvou fanoušků „jde ti to dobře!”, „jsi šikovná!”, „už je vidět hlavička!”, ale pak se držím madel za hlavou. Nějak instinktivně jsem je tam čekala. Mezi kontrakcemi se omezuju na příkaz „vodu”, Eliška mi otírá čelo. Před každou kontrakcí mi PA říká, co bude následovat a co mám dělat. Své porodní asistentce důvěřuju. Proto se ona i mí fanoušci rozesmějí, když po skončené kontrakci položím otázku „a co bude teď?”, když zrovna nepřichází od Ivany instrukce, jak teď dýchat, atd. „No teď porodíš, Eliško,” říká Eliška. Směju se s nimi, je vidět, že mám ráda přesné instrukce, plány. Někdy teď prohlásila PA „vysoká hráz” a já se ptám, co to je, ale odpověď jsem hned nedostala. Tuším, že se bude jednat o budoucí celistvost mé hráze. Najednou se zjevuje opět doktorka a v tuhle chvíli se už jedná o moji hráz. PA mne roztahuje, což velice bolí, ale vím, že se mi snaží hráz chránit a nestříhat. Doktorka zapne v sobě gramofonovou desku pro posluchače první signální soustavy a říká mi, že když se nestříhne, budu do smrti inkontinenční na řiť, a ptá se, jestli mi je moje přání nestříhat milejší než zdraví miminka. Na což se jí nedostává žádná odpověď ani ode mne, ani od manžela, ani od duly. My prostě posluchači první signální nejsme. Na takovou strašákovou emotivně zabarvenou větu prostě nemá ani jeden z nás logickou win-win odpověď. Hledala jsem odpověď i u manžela a Elišky. Seběhlo se to velice rychle, mezitím si manžel vyměnil názor s doktorkou, která by stříhala zřejmě už po pozdravu. Já se nakonec pro nástřih rozhodla, přesvědčil mne laskavý přístup Ivany a zejména její předchozí snaha se epiziotomii vyhnout. Další důvod byl, že už jsem miminko fakt chtěla porodit. Celou tu dobu jsem se dívala na hodiny nad vchodem do sálu. Stihnu porodit ještě dnes? Půlnoc se blížila. Poslední dvě kontrakce nechaly na sebe dlouho čekat a já jsem věděla, že to znejistilo všechny kolem mne, kromě mne. V tu chvíli, snad možná poprvé, jsem se spojila s miminkem a dávala mu i sobě čas na velké finále. Cítila jsem, že přichází odkudsi dušička, aby se spojila s miminkem. Hlavička, krček, tělíčko a spousta vody. Tělíčko omotané do ručníků, položené na moji hruď. Manžel stříhá pupeční šňůru. Pláču a říkám svému synovi „nebožátko” a říkám, že vypadá, jako můj brácha. Je to opravdu miminko, to, co bylo ve mně, je to člověk. Pláče a velice rychle dostává barvu kůže, jako mám já. Říkám mu, že crawluje, aniž viděl videa na YouTube. PA ihned zkouší, jestli se Alešek přisaje a pomáhá mu. Její laskavá snaha o crawling miminka mne překvapuje, to jsem se ani neodvažovala dávat do porodního přání. Těším se z něj a pak dobrovolně svoluju s jeho ošetřením, změřením a vážením. U toho došlo k humorné situaci, kdy pediatrička si držela u nosu naše porodní přání a říkala něco jako „tak teď nevím, jestli ho už mohu vyšetřovat, nebo ne”. Aleš vážil 3,93 kg. Že bych porodila takového obříka, to jsem nedoufala.

Cítím se dobře, silná a skvěle. Čekám, kdy to přijde, kdy řekneme, že chceme jít domů na reverz. Pediatrička se zeptala, jestli mají Aleška umýt. Říkám jí, že utřít a že chceme jít po ambulantním porodu domů. Všichni personálové až na PA mají v obličej něco mezi zděšením a nepochopením. PA má spíš posmutnělý výraz „to jste neřekli, a klidně mohli, předem”, asi že by na to chtěla být připravená, ale vesměs stále spolupracuje. Kdežto pediatrička roztáčí desku o možných následcích pro všechny. Zde se přidává i doktorka, která pro změnu vyjmenuje rizika i pro mne.

Přichází doktorka, aby mne sešila. Při šití se směju, až chechtám. Šití mne lochtá, protože se občas doktorka dotkne mého citlivého zadku. Eliška vidí poprvé rodičku, která se směje při šití. Doktorku to podle mne znervózňuje, že se šitá rodička chechtá. Pak přišla úklidová četa, PA snímá znečištěné pleny z lůžka a vylila si zbytek mé plodové vody do svých bot, což také vtipně komentovala. To už se bavíme všichni 🙂 Ptám se PA, jestli bude sloužit ještě za dva roky, až budeme chtít další dítě. Někdo spráskne ruce, že sotva jsem porodila, už myslím na další porod.

Přicházejí papíry a papíry, manžel vše poctivě studuje a já se podepisuju levou rukou, už nevím, kde jsem nechala pravou… PA mi příležitostně přichází měřit tlak. Mám ho jako hodinky.

Sprchuji se; chladná voda mi dělá dobře. Dívám se dolů na tu prázdnou klokaní kapsu a přijde mi krásně směšná. Manžel mi pomáhá obléci, Eliška chová a pak přebaluje Aleška.

PA přichází s otázkou, zda jsme uhradili poplatek za osoby u porodu. V Podolí se platí za každou osobu 1.500,- Kč. Po manželově záporné odpovědi duchapřítomně odtuší „a asi ani nebudete chtít platit, že?“, což manžel potvrzuje. Překvapivě to bylo bezbolestné a rychlé. Nikdo se nehádal, nepřišly ani další osoby nám obracet kapsy.

Eliška odnáší Aleška v autosedačce, manžel tašky. Já se s kabelkou šourám chodbou kolem personálů a připitoměle a pyšná se usmívám a loučím. Vím, že dojdu k autu, ale pouze rychlostí a způsobem chůze tučňáka. Vidím se ve výtahu v zrcadle a konstatuju, jak skvěle vypadám. Jako po šichtě.

Vystupujeme v naší ulici z auta. Jsou tři něco ráno, ulice je tichá. Rozhlédnu se a řeknu nahlas do ulice „PARDON!” svou omluvu za rušení nočního klidu při porodních bolestech. Vítám na prahu bytu Aleška doma, usazujeme se v obýváku, probíráme zážitky z porodu. Manžel otvírá ročníkové šampaňské.

Připíjíme si a jdeme spát. Aleška ukládám do postele mezi sebe a manžela. Oba usnou ihned.

Já ne. Já si odpočinula u porodu 🙂

Eliška