Začátkem mého těhotenství jsem od kamarádky, která denně čte Příběhy pro Ivanu, dostala Ivaninu knihu Hovory s porodní bábou. Tím započala má dlouhá cesta, o které bych vám zde chtěla napsat. Tehdy jsem začala získávat první „jiné“ informace o porodnictví u nás, o jiném přístupu k těhotenství, než který je v gynekologických ordinacích běžný a samozřejmě i o porodu samotném. Na tuto knihu jsem navázala dalšími knihami a informacemi, které mi otevíraly oči.

Bydlela jsem v té době v Praze, a když jsem v jedné chvíli nevěděla jak dál, obrátila jsem se na Ivanu osobně. Nevědomky mi tehdy ukázala cestu k sobě samé. Řešila jsem, jak si zařídit přirozený porod v porodnici a potřebovala jsem radu, zda je toto moje přání splnitelné v té porodnici a s tou asistentkou, které jsem si vybrala. Ivana mi potvrdila mou domněnku, že to pravděpodobně nebude takové, jaké si to představuji. Jen tak mimochodem, naprosto nenuceně, se mě zeptala, jestli jsem přemýšlela o porodu doma. Nikdy nezapomenu, jak jsem řekla, že to asi ještě ne. Že to až třeba při druhém porodu. Že bych ráda měla jistotu – doktora za dveřmi, kdyby se něco stalo (dnes se tomu směji). Když jsem ale z konzultace odcházela, došlo mi, že to, co jsem řekla, vůbec nebylo ze mě, ale že jsem to takto někde četla. Došlo mi, že člověk kolikrát nehledá sebe, ale jen přejímá to, co je pro něj nejjednodušší. A tak jsem si poprvé představila, jaké by to asi bylo rodit doma.

Mé těhotenství se stalo přirozeným a vědomým. Na porod jsem se fyzicky i psychicky připravovala. Studovala jsem knihy, setkávala se se zajímavými lidmi, chodila na kurzy, cvičila, procházela různými očistnými terapiemi, relaxovala, nořila se sama do sebe. Asi od třicátého týdne jsem začala chodit do opravdové poradny ke své porodní bábě (nesrovnatelné s „poradnou“ u gynekoložky). Když jsem viděla, že se navíc mohu přihlásit k Ivaně na přípravný kurz, neváhala jsem. A stálo to za to. Děkuji Ivaně za všechny informace, které takto předává. Za její zkušenosti, jež podává s nadhledem a humorem.

Zdálo by se, že jsme se kurzem s Ivanou rozloučily. Bohužel nebo naštěstí tomu tak nebylo. Pár dnů po narození našeho děťátka jsem začala mít vážné problémy s kojením. Důvěřovala jsem tehdy místo radám Ivaniným radám naší pediatričky a její sestřičky. To ovšem vedlo k tomu, že jsem o mléko začala přicházet úplně, dítko jsme přikrmovali a celé dny a noci jsme trávili ve stresu neustálým odstříkáváním mléka, hlídáním jeho množství a vážením našeho miminka. V momentě, kdy už jsem byla opravdu hodně zoufalá, jsem zkusila Ivaně zavolat. Zhruba za hodinu už byla u mne u postele, svým svérázným stylem mi vyhubovala, že jsem nekojila, jak nám na kurzu radila, a já věděla, že od teď už bude všechno v pořádku. A bylo. Stačilo na vše zapomenout, neodměřovat, nedokrmovat, nevážit. Ležet nahá v posteli s miminkem, kojit a užívat si to. Tuto radu posílám dál.

Díky, Ivano, za mne i mého syna.

Milá Ivano, děkuji Vám za Vaši sílu, odvahu a moudrost. Jsem nesmírně šťastná, že jste byla zproštěna obžaloby a věřím, že Vás už žádný další soud nečeká. Mám na Vás ale ještě jednu prosbu, prosím, napište knihu plnou Vašich zkušeností a babských rad. Byla by nedocenitelná!

Bára (Krbečková) Stravová

P.S. Na závěr přidávám můj porodní příběh: …více zítra…