Milá Ivano, děkuji, že jste mě (nás) moudře provázela v čase, kdy jsem čekala Teu, že jste byla přítomna a pomohla nám při jejím narození. Děkuji za podporu a návštěvy po porodu. Za pomoc se všemi papíry a úkony, které bylo potřeba ve spojení s domácím porodem vyřídit. Děkuji za všechny ženy a děti, které mohly, také díky Vám, přivést své dítě na svět tak, jak to potřebovaly: bezpečně doma. Ze srdce si přeji, aby jich bylo ještě mnoho. Plánovala jsem, že až pokvetou slunečnice, kus pole vypleníme a velikánskou kytici Vám s Teou přineseme. Zatím se nám to nepovedlo (zaseli kukuřici a mák :-)… ale jako by se stalo.

Z deníku Tey… Zrození. 26.8. 2009
Jiřík říkal – v úterý večer, to mám narozeniny. Bylo odpoledne kolem čtvrté a ve mně jistota, že dnes tedy přijdeš, že uvidím Tvé oči, dceruško. Jiřík přijel po šesté – poslala jsem ho i s Jonáškem a dortem do Mlýna… Jonáše a dort tam nechej a ty se vrať… nemusíš pospíchat.
Chystala jsem prostěradla a osušky pro Tebe, malinká… Jiřík s tmou rozsvítil svíčky… zpívala jsem a tančila v radosti z bolesti, se kterou jsi přicházela. Naposledy jsem vytřela podlahu. Porodíme si tě sami, říkala jsem si, chodila po pokoji sem a tam, tam a sem… volala jsem Tě….. V deset jsem pak zavolala porodní bábu: měla to k nám hodinu cesty. Cítila jsem, že jsi blízko. Ivana přijela ještě se Zorkou, sedly si na zem a vytrvale odmítaly čaj od Jiříka. Jenom tiše byly. Já chodila sem a tam, tam a sem, do bolesti si klekala… Jiřík mi podával vodu a v duchu Tě držel v náručí… mě taky… nás obě. Pak pocit, že už nemůžu dál. Že nemám sílu Tě vytlačit. Říkám Ivaně: chybí jen kousínek, aby mohla ven, pocit, že se to zastavilo… prozkoumala to: opravdu jen kousínek…. hladila mě po zádech. Lehla jsem si a odpočívala… pak v mocném stahu cosi prasklo uvnitř, vytekla voda a Ty v tom přílivu… vlna energie a neuvěřitelná Síla Tě vynesla ven, natřikrát (nepospíchejte, pomalu…) hlavička, tělíčko… nesmírný smích, bláznivý smích, beru si Tě do náručí, vítám se s Tebou (uklidněte se trochu, vyčerpáváte se…). Nádherný smích a Ty v mé náruči: krásné růžové kluzké dítě, černé vlásky a ohromné oči. Tak Tě tu vítám…
Ještě placenta, Jiřík přestřihl pupeční šňůru. Pak sprcha a Ty ležíš v naší posteli v mé náruči a hledáš prs a přisaješ se a záříš zářím. Jiřík je s námi. Svět naplnilo Posvátno Tvého zrození, nádherná maličká Teo. Náš domov naplnilo Posvátno… a dlouho, dlouho v něm zůstalo.
(Teď už nám můžete uvařit ten čaj…)
Jak se bude jmenovat? Ptala se Ivana když druhý den vyplňovala všechny ty papíry… Jiřík čekal. TEA, říkala jsem. Napište: TEA SVATOŠOVÁ

Tereza Svatošová Kronesová

Příběh byl dříve publikován zde: 63. Z deníku Tey aneb Zrození