V pondělí asi ve 13h volala máma na manželův mobil. Shání mě od rána z Bulovky, mám vypnutý mobil. A jo, je vypnutý 🙂 Mezitím volali mámě, to číslo ale už má můj bráška, který byl ve škole. Než se to k němu dostalo a než se to dostalo k mámě, uplynul už nějaký čas. Prý to moc spěchá.

Hned jsem tam volala. Byla to stará známá nevrlá doktorka z pátku. Zjistila, že jsem neporodila, a protože se asi opravdu hrozila toho, že by mě měla přijímat ona, zařídila mi něco úžasného. Má pro mě potvrzení, posvěcené primářkou infekční kliniky, že jsem již neinfekční a že můžu rodit, kde chci. Takže nakonec i infekční klinika ode mne dala ruce pryč a přehodila mě jako horkou bramboru zpátky do Neratovic! Hurá:-) Asi hygieně navzdory? Moc jsem to nezkoumala, zda o tom vědí nebo nevědí nebo se pohádali nebo co. Ale pochopila jsem z toho celého případu, že se asi Bulovka s hygienou moc nemusí. Kvůli nějakým hygienickým právním normám se se mnou mají zabývat na infekčním, přitom tam vůbec nepatřím. Mají dost práce s opravdickými nemocnými, to jsem viděla. Možná, že je nějaká šance, že můžu být znova infekční, ale … nikdy není jisté, že nebudu infekční i po těch třech negativních výtěrech s odstupem měsíce, to se může stát zrovna tak, ne?

Ten stejný den, v pondělí v noci, jsem měla sem tam lehkou kontrakci. Žofinka asi jen čekala na tenhle papír 🙂 Moc jsem nespala, protože se mi už špatně spalo a tak jsem se těšila na miminko, že jsem se vždycky tím probudila a pak nějakou dobu nemohla usnout. To byla chyba.

Přes den jsme vyrazili na velký výlet do Klánovického lesa, aby se to tedy už spustilo, než si zase někdo rozmyslí, že mám rodit někde jinde… To asi pomohlo, ale unavila jsem se ještě víc. Těžko říct, ale možná to byla chyba druhá.

Večer kolem 7-8h se kontrakce ustálili na intervalu po 5ti minutách, pokud si dobře pamatuji. Asi v 9-10h přijela máma autem.

Manžel si moc přál, aby byla moje máma u porodu. Zkušená dula by taky určitě udělala svoje, asi by věděla spíš co a jak. Ale zase máma je něco jiného. Když to řeknu mým vrstevnicím, říkají, že ony by mámu u porodu nechtěly, i když s ní mají dobrý vztah. I já měla stejný pocit nejdřív (zvlášť když říkala, že je fajn, když dítě po porodu odnesou a matka může spát!). Nakonec mě manžel umluvil, také jsem jí dala nějakou literaturu a můj porodní plán. Nakonec byla úžasná a bylo to skvělé třígenerační spojení, myslím, že to má energeticky něco do sebe. I když já vyváděla hrozně, možná ještě víc, protože jsem se cítila s mámou v bezpečí. Od dětství mě utěšovala, když mě něco bolelo, takže to bylo takové přirozené :-)))

Vybojované Neratovice mě bohužel i něčím zklamaly. Konkrétně doktorka, která měla službu a “rodila mě”. Což bylo trošku zásadní…ehm.

Doktorka vypadala, že ji práce vůbec nebaví. Na můj porodní plán se podívala stylem “no jo, alternativka”. Kontrakce se mi mezitím zeslabily a pauzy mezi nimi prodloužily. Udělala mi vyšetření pohmatem rukou a podezírám ji, jestli mi neudělala tzv. Hamiltonův hmat, kdy obkoruží prstem plodové blány a může tak spustit porod, protože pak řekla něco jako – po tomhle můžete začít špinit. Slyšela jsem, že to občas doktoři dělají, aniž aby vůbec něco řekli. Ale nevím.

Porodní asistentky byly úžasné, sladké jako med, ale opravdově. Řekly, že mě můžou přijmout, ale že pak chtějí, abych spala. Třeba začnu rodit, ale třeba mě taky ráno pustí domů. Nebo můžu jet domů. Třeba přijedu za dvě hodiny znova, ale třeba taky ne. Třeba to jsou jen poslíčci. S mámou jsme si řekly, že lepší je jet domů. Manžel nás zapřísahával, že určitě rodím, že to ví na 100% a ať tam zůstaneme. Zkoušel všechno možné, ale my byly dvě a stály si za svým. Přijeli jsme domů asi ve 12h v noci nebo něco před. Přišlo mi, že kontrakce trochu sílí zase, ale byla jsem plně odhodlaná jít spát. Muž se mi smál, vždyť rodíš, jak chceš jít spát, uvidíš. Lehla jsem si do postele a sykala každou chvíli bolestí. Zhoršovalo se to víc a víc. To už vypadalo, že to asi fakt jen tak nepřestane. Volala jsem znova mámě, která mezitím dojela domů. Říkala, že si zrovna myje hlavu nebo tak něco a že raději nebude pospíchat, kdyby to zase přestalo. Souhlasila jsem, taky jsem nechtěla, aby to byl zase planý poplach. Ale to nebyl. Měla jsem kontrakce každé 2 minuty a pak mi na záchodě praskla voda. Myslela jsem, že už opravdu rodím a Žofie leze ven (kéž by). Dokonce jsme už připravovali podušky, kdybych fakt rodila. No, podruhé budu moudřejší 😀

I když, když o tom tak zpětně přemýšlím, nyní moudřejší alespoň o “příběhy pro Ivanu”, třeba by to bez přejezdu do porodnice šlo jako po másle 🙂

Pak přijela máma a zase jsme jeli. Cesta už byla o dost horší…matně si vzpomínám, že jsme nějak bloudili nebo co. Na místě stejná doktorka, natočení monitoru a přijaly mě na vlastní pokoj. Tam nás nechaly a musím říct, že nás vyrušovala jen PA a jen opravdu minimálně. Na pokoji to teprve začalo nabírat grády. Už si tu bolest naštěstí nevybavuju, ale byla neuvěřitelná… měla jsem nastudováno, že mám řvát hlubokým hlasem, ne vysokou fistulí. Tak jsem řvala, asi dost 🙂 Nevím, zda mi to nějak pomohlo. Ale porodní asistentka vždycky jednou za nějakou dobu přišla, zkontrolovala miminko dopplerem a řekla, že nám to jde úúúžasně a jak jsem úúúžasná (já si teda tak nepřišla, ale uklidnilo mě to).

Pak jsem začala být unavená, a od té chvíle jsem celou tu dobu měla pocit, že omdlévám. Pořádně jsem už druhou noc nespala, že. Mezi kontrakcema jsem se snažila lehnout do postele, dát si na sebe nahřáté třešňové pecky nebo termolahev a na ty dvě minuty mezi kontrakcema usnout. Často se mi to povedlo. Pak na mě za dvě minuty lezla další kontrakce. “Musela” jsem vstát a sesunout se za hučení na zem, kde se mě máma a manžel snažili nějak podpírat. Anbu oči navrch hlavy, máma v pohodě. Často se mi povedlo dojít k oknu a opřít se o parapet a zakroutit tam nějak bokama a řvát u toho. To bylo všechno z břišních tanců, na co jsem se zmohla 😀 Časem jsem už nemohla vůbec, tak jsem i při kontrakci zůstala v posteli a jen jsem se nějak prohla a vzepřela do oblouku. A řvala.

Časy budou možná trochu zkreslené, vybavuji si to jen hodně matně. Vybavuji si to takhle:

Porodní asistentka říkala asi v 5, že v 7 hodin bude střídání služeb a že mě tedy zkontrolují až při tom, ale kdybych něco chtěla, ať zavolám. Asi v 6h jsem už měla pocit, že nemůžu, že už to prostě takhle dál nemůžu vydržet. Říkala jsem, že už nikdy rodit nebudu, co to bylo za nápad. Že je to strašný, a furt jsem opakovala, že chci spát. Měla jsem pocit, že to chci “odrodit a spát”. Nic jinýho jsem nechtěla. Což mě děsilo, měla jsem se těšit na miminko!

Zavolala jsem asistentku, že už chci tlačit. Asistentka mě zkontrolovala na posteli a říkala, že jsem na 4cm (pokud si to dobře pamatuji) a že vše je super a Žofince i mě to jde skvěle a jak jsme úžasné. To bylo hrozné sdělení, jen 4 cm. To byla noční můra. Tolik hodin utrpení a jsem v polovině! Nedokázala jsem si tehdy představit, jak to bude takhle pokračovat 😀

Naštěstí přišla úžasná a krásná jiná porodní asistentka a navrhla mi, že mi napustí vanu. Joooo. Věděla jsem předtím, že tam ta možnost je, ale asi jsem si ji podvědomě nedovolila vyslovit, já s hypotetickým paratyfem, něco tak nehygienického? Byla to ohromná vana s vařící vodou, s aromaterapeutickými olejíčky, v tmavé místnosti, plné svíček. Byla to nádhera. Ty kontrakce tam nebyly tak strašné. Porodní asistentka přišla a navrhla, aby se jeden z mých doprovodů šel zkusit vyspat, že to možná bude na dlouho a bude lepší, když budou fit. Šel spát manžel.

Brzo bylo 7h a střídání stráží. Měla jsem jít zase na monitor, jako při příjmu. Zjistilo se u toho, že jsem otevřená na 7 nebo 8cm a můžu jít s jejich laskavým svolením rodit:-D Byla jsem štěstím bez sebe! Za jednu hodinu ve vaně! Zázrak! Chtěla jsem, aby probudili manžela – kde je, kde je?

Bohužel, doktorka se nevyměnila. Vyměnila se jen porodní asistentka, za takovou starou paní, také naprosto úžasnou a hřejivou. Bohužel jsem si ji moc neužila, překryla ji úplně ta doktorka. I když jsem měla v porodním plánu, že chci rodit jen s asistentkou, doktorka řekla, že mě rozhodně nenechá, protože jsem ten zvláštní paratyfí případ. Ach jo, prostě mě to pronásledovalo. Vždy při kontrakci mě to tlačilo do dřepu a chtěla jsem rodit v dřepu. Doktorka zase řekla, že rozhodně tak prvorodičku nenechá, že bych se potrhala. Pak, že prozatím do dřepu můžu, ale hned hlásila, že tak se Žofince nedaří, tak že teda ne. To jsem se raději nehádala.

Tak na lehátko. Lehla jsem si alespoň na bok, tak jsem to přirozeně cítila. Nějakou dobu mě nechala. Pak ale, že “takhle bychom se nikam nedostaly” a ať místo řvaní, které mě vysiluje, při kontrakci zadržím dech a tlačím jako na záchodě. A jestli si nechci tady takhle vzepřít nohu. A pak tady ruku. Takže ani nevím jak, ale v zájmu rychlého porodu (už jsem toho měla fakt dost) jsem se nechala postupně navést do pozice na lehátku se zapřenýma nohama. Místo za hlavu, kde jsem ruce sama od sebe měla, mi nakonec ruce přendala dolu k pasu, kde byla nějaká madla. A během kontrakce jsem měla tlačit bez dechu a pak si jen přidechnout a ještě jednou….Takže, příště zkusím schválně tlačit podle sebe…:-) Ale alespoň díky tomu tato část proběhla rychle. Na všem musíme hledat nějaká pozitiva, že 🙂

Manžela jsem poslala za sebe, kde mě držel za jednu ruku (alespoň jednu jsem si tam, kde jsem chtěla, nechala). Pohled na něj mě ke konci totiž rušil, asi na něm bylo vidět, že se nějak bojí či co, mámu jsem naopak vidět chtěla.

Fáze tlačení mi přišla ve srovnání s tou předchozí skoro nebolestivá. A bylo to opravdu rychlé. Brzo máma radostně hlásila, že už vidí hlavičku a že má Žofinka černé vlásky. To bylo krásné zvolání. Mohla jsem si na hlavičku sáhnout, to bylo nádherné. To už jsem si přišla plně při smyslech, zbystřená a těšící se na mojí Žofii.

Doktorka pak prohlásila, že mě musí nastřihnout, jinak se natrhnu. Aby ne, když jsem tlačila dle jejích instrukcí o 106…svolila jsem…po nástřihu už to šlo myslím ráz na ráz, Žofinka vyšplouchla, teplý pocit a pálení. Jemný pláč. Daly mi ji hned na břicho, spíše níže, protože šňůra byla krátká. Teploučké, mazlavé tělíčko, něžný tvoreček, moje dcera! Pak moc nevím, plně jsem se soustředila na Žofii. Vím, že nakonec nějak přestřihly šňůru, po několika minutách, nejdřív se mě ptaly, to oceňuji, neprotestovala jsem, chtěla jsem ji mít blíž u sebe, šňůra byla fakt krátká. Pak mě doktorka šila, trochu jsem sykala, hrozně to rušilo tu pohodu. Máma zpětně poznamenala, že jsem citlivka, že šití je přece nic. Pamatuji si ještě, že jsem říkala, že je Žofie krásná a divila jsem se, že má zavřené oči. Ale brzo je již otevřela a mžourala do světa. Byl to vážně tak úžasně nepopsatelně šťasný pocit mít ji na sobě. Jenom kvůli tomu pocitu budu rodit klidně ještě milionkrát.

Vím, že jsem si také prohlédla a osahala placentu a rozloučila se s ní. Aspoň to. Ale příště bych to asi chtěla nějak jinak.

Žofie se narodila v 8.18h 29.května 2013

Od chvíle, kdy se narodila, bylo vše opravdu ukázkově podle mého přání!!! Tam nemohu Neratovickému dětskému oddělení vytknout nic!  Nechali nás tam asi skoro 3 hodiny od jejího narození bez jediného vyrušení. Často na ty chvíle bezprostředně po porodu vzpomínám, i nyní, po roce a čerpám z nich ohromnou energii. A asi budu už napořád. Jsem za ty chvíle vděčná, vím, že u nás to není běžné a bylo by to přitom tak úžasné, aby to tak bylo všude. Pokud by se za mě můj manžel dostatečně nehádal, rodila bych pravděpodobně na infekční klinice a dost možná by vše bylo jinak, ale kdo ví.

Žofii tedy nijak neprohlíželi, neměřili, nevážili, nic. Malá se začala brzo sunout směrem k prsu, opravdu se po mě plazila. Dala jsem jí prs, tak ho tak žmoulala. Pak někdo přišel a narval jí celý prs do pusy a ona začala opravdově sát:-)

Možná také k těm dlouhým 3hodinám přispělo i to, že vedle byl porod císařem, tak nám to skutečně tak protáhli. Pak si vybavuji, jak přinesli z vedlejšího sálu cvalíkatého chlapečka a doktor se s porodní asistentkou sázel, kdo předem lépe tipne jeho váhu… ach jo 🙂

Všichni z novorozeneckého znali automaticky moje přání z porodního plánu a podle toho se bez dotazů chovali. Neodřezávali jí pahýl, nekoupali ji, neměřili ji, a tak vůbec nás celkem nechali v klidu.

Žofinku jsem měla celou dobu u sebe v posteli a pořád přisátou. Nikdo se nad tím nepozastavoval (slyšela jsem, že jinde to nechtějí vidět…). Dětskou postýlku jsem ani nepoužila. Ještě ten den jsem začala mít normální mléko. Anbu tam se mnou byl celou dobu, měl tam gauč na spaní (byl to nadstandardní pokoj). Nosil mi stále kojící čaj. A všelijak mi pomáhal.

Nástřih nakonec tak hrozný nebyl, tolik to hojení nebolelo. Jen jsem první den seděla na nafoukém plavacím kruhu, pak už v pohodě. No nic…

Odešli jsme domů 48h po porodu. A nadále bylo a je vše úžasné.

Nyní již rok pomalu čtu příběhy pro Ivanu a je mi více a více věcí jasných 🙂 Děkuji za ně všem ženám, co je sdílely. Posílám svůj příběh na podporu Ivany a dalších porodních asistentek, které v českých podmínkách doprovází při domácích porodech. Jako všechny průkopnice to nemají lehké a jejich zásluhy jsou ohromné!

Alice, Anbu a Žofie
Indický blog: http://indicky.blogspot.cz/