První porod jsem kvůli domácím podmínkám absolvovala v porodnici….nyní mám srovnání a zkušenost i porodu doma. Jaké to bylo?

Věděla jsem moc dobře, že příprava na porod doma neobnáší „jen“ připravit si igelit a nůžky. Ono, takové přijetí odpovědnosti, že porodím dítě mimo zdravotnické zařízení, bylo také o zpracování různých druhů strachu a obav. Byla to cesta víry a důvěry nejen sama sobě, ale i jakémusi „vesmírnému“ řádu. Nastavení mysli na myšlenku, že se bude dít to nejlepší pro mě i miminko byla práce na celé těhotenství. Skrývala v sobě zároveň přijetí života i smrti.

Bydlíme daleko od Prahy, a míst, kde by žily a jezdily porodní asistentky k domácím porodům. Ale věřila jsem, že nějakou seženeme. Rozhodla jsem se navštívit Ivanu, jen, abych ji poznala, jako ženu…třeba bude někoho znát a poradí.

Když jsme se seznámily, pronesla větu, o které možná ani nevěděla, jak bude pravdivá. „….dokážete porodit sama….“

A tak se stalo.

Porodní asistentku jsme nakonec sehnali, měla to k nám tak dvě hodiny cesty. Připravovala jsem se na to, že to opravdu nestihne a já budu sama se sebou a miminkem. Plně jsem se oddávala pocitu ženské síly a důvěřovala v Dobro.

A potom, po krásném večeru s manželem, kdy jsem mu usínala v náručí, a dívala se přitom na naši první dceru, která sladce spala vedle, jsem se kolem čtvrté ráno vzbudila. Vstala jsem přímo ze sna o silných ženách… šla na záchod a přepadlo mě „tvrdnutí“ břicha. Možná se něco chystá, pomyslela jsem si. Připravila jsem věci v koupelně a chystala se napsat porodní bábě. “ Možná to jsou jenom poslíčci… no, uvidíme. Můžu třeba ještě uvařit polívku…“ Když jsem vytáhla hrnec, musela jsem ihned běžet do koupelny a prodýchat jednu silnější kontrakci. Jinak jsem si zpívala mé oblíbené mantry. Není na co čekat, poslala jsem sms a pomalu lezla do vany. Porodní asistentka psala, jestli může zavolat… stačila jsem ještě odpovědět, že teď ne, protože to má trochu rychlejší průběh, než jsem čekala…. Praskla mi voda a už jsem hmatala hlavičku. Během další kontrakce doslova vyletěla naše druhá dcera…Taková síla a energie! Vítám Tě, nová bytůstko! Zabalila jsem ji do ručníku, a přivinula na hrudník. Chvíli plakala a potom usnula.

„….tak, a máš, co jsi chtěla…“ pomyslela jsem si.

Zavolala jsem manžela, který rozespale přišel podívat se, co se děje. Potom jsme šli do pokoje, kde se zrovna vzbudila dcera a rozespale povídá: „Mami, narodilo se mi miminko…“

Bylo to krásné, silné, až magické. První okamžiky, kdy jsme byli všichni spolu, ničím nerušeni, v klidu a lásce. Nevěděli jsme, kolik miminko měří a váží, nevěděli jsme ani, jak se bude jmenovat…

Takový byl příchod na svět malého ptáčka, který si nakonec zvolil jméno Jasmína Mia…jasmín před barákem byl letos obzvláště obsypaný voňavými květy…a jeho vůně pronikala celým bytem. Těhotenství a porod pro mne byl krásný zážitek, který s pokorou a vděčností přijímám jako dar.

O pár hodin později přijela i naše porodní bába, a s úctou ke mně i miminku mě zkontrolovala, prohlédla miminko a byla přítomna, dokud jsme potřebovali. Manžel mi udělal koktejl z placenty a uvařil vývar. A já tak mohla nerušeně i poděkovat svému tělu a dopřát mu, co doopravdy potřebovalo.

Přemýšlím, jak je možné, že se ještě stále praktikují v porodnicích nástřihy (mám ho za sebou z prvního porodu, kdy jsem doktorovi říkala, že nechci, ale pohrozil, že jsou špatné ozvy, že musí…), když natržení je přirozené a dá se sešít. Rozhodně tolik fyzicky, ani psychicky nebolí.

Přemýšlím, jak je možné, že se děti matce ještě stále odebírají a mnohdy zbytečně vyšetřují, když by
mohly být prostě jen se svou matkou a otcem…kdo jim vrátí ty první okamžiky?

A našlo by se daleko více věcí, nad kterými bychom se měli zamýšlet…(rutinní podávání oxytocinu, atd…)

A jak změnit vnímání a postoj k porodům, výchově, vzdělávání?…možná právě tím, že budeme psát, vyprávět a sdílet své příběhy? Tak, abychom si jako rodiče uvědomovali své poslání a měli sílu žít, rodit a vychovávat tak, jak v srdci cítíme a ne, jak nám někdo káže, protože „tak se to prostě dělá“.

A víte, co je na tom ještě skvělé? Přijetí malé sestřičky, sourozence a to, že naše dcery mohou vidět a poznat, že porod není něco, kdy maminka na týden odjede, ale že jsou přítomny celému procesu, a zasévají si semínko toho, že těhotenství a porod jsou zcela přirozené.

Kéž si zachováváme svou Přirozenost nejen při rození.

Děkuji všem, kteří se o to snaží a inspirují ostatní.

S úctou
Lucie