Příběhy pro Ivanu jsem četla od samotného začátku, stejně jako jsem od samého začátku sledovala Ivaninu kauzu. Čtení Příběhů mě provázelo obdobím úpěnlivého čekání na své první vymodlené miminko, těhotenstvím, šestinedělím a prvními měsíci nového života se synkem. Nyní, kdy je jeden boj šťastně dobojován a publikování příběhů končí, bych ráda přidala na závěr i ten svůj porodní příběh. Ve kterém bylo všechno docela jinak, než jsem si vysnila, a kde nakonec všechno dobře dopadlo, i když s mnoha „ale“.

V době, kdy jsem otěhotněla, jsem už za sebou měla studium v kurzu pro duly ČAD i pár let praxe coby dula. Mimochodem, v kurzu byla jednou z přednášejících lektorek opakovaně také Ivana K., jejíž erudice, empatie, rázný, ale tolik lidský přístup a mateřská péče na mě udělaly nesmírně silný dojem, a za osobní setkání s ní jsem velmi vděčná.  Zapamatovala jsem si od ní mimo jiné to, že žena prostě umí rodit a taky prostě porodí, když se jí to umožní. 🙂 Přála jsem si co nejpřirozenější porod, připravila si důkladný soupis porodních přání, předvybrala porodnici, s manželovým posvěcením byl v plánu dokonce i scénář vyčkávání co nejdéle doma, třeba až do samotného porodu …… S tímto přístupem, vybavena samozřejmě znalostmi z knih a přednášek všech těch pro veřejnost tolik „alternativních“ odborníků v čele s M. Odentem a dalšími, s nově objevenou sebejistotou, s pokorou a důvěřujíc své ženské intuici jsem proplouvala krásným těhotenstvím. Až do konce jeho 34.týdne, kdy jsem z ničeho nic začala mít nesnesitelné bolesti břicha v oblasti žaludku a podžebří, nemohla jsem spát, jíst, pít. Skončila jsem o půlnoci na pohotovosti okresní chirurgie, kde mi po vyšetření a krevním obrazu diagnostikovali zánět žlučníku a žlučových cest, dostala jsem léky proti bolesti a antibiotika, podepsala jsem revers, že odjíždím domů a dopoledne opět přijedu na kontrolu a další vyšetření, tentokrát ještě i na gynekologii. Následující dlouhé dopoledne jsem strávila 3 hodiny v čekárně chirurgické ambulance, ačkoli jsem byla objednaná a sestru opakovaně upozorňovala, že jsem těhotná a je mi velice zle…. Chirurgie si mě nakonec chvíli přehazovala s gynekologií – očividně za mě ani jedni ani druzí nechtěli mít zodpovědnost… 😛  Ve finále jsem na základě nepříjemných zážitků z této „továrny na zdraví“ opět odmítla hospitalizaci, vrátila se domů, přežila na antibiotikách další dvě nesnesitelné noci a dva dny, než jsem jela na těhotenskou kontrolu ke svému báječnému panu doktorovi  (rodinnému lékaři, za kterým už léta neváhám jezdit 70 km).
Rázně vzal situaci do rukou a ihned mi vyjednal urgentní příjem na porodním odd. Fakultní nemocnice v Hradci Králové.

Při příjmu mě po prohlídce sloužícím mladým lékařem převzal přímo pan primář Kacerovský a děly se věci: oznámil mi, že mě v okresní nemocnici diagnostikovali úplně špatně, že mi můj rodinný gynekolog zachránil život, když mě urychleně poslal do Hradce, že miminko má růstovou retardaci cca 3 týdny a já mám HELLP syndrom, který vyžaduje ukončení těhotenství císařským řezem. Šok. Pláč. Strach – o sebe vůbec ne, ohromný strach o dítě. Je malinké. Mělo se narodit jemně, přirozeně…! Ještě ne, ještě nemáme ani vybrané jméno!… To všechno se mi rychle honilo hlavou, na tolik věcí nebyl ještě čas! Bohužel nebyl čas a prostor ani na dotazy  – okamžikem, kdy mě přijali na oddělení porodnice, jsem se v důsledku své diagnózy a rutinního chování lékařů a asistentek automaticky dostala do režimu „takřka nesvéprávný pacient“. Ve stavu překvapení a nejistoty, v jakém jsem byla, jsem nezvládla ani pípnout…. a to jsem se celé měsíce připravovala na to, jak si chci v rámci porodu stát za svým, požadovat detailní informace.

A jelo to. Okamžitě svléknout civil – nasoukali mě do erární košile – šup šup navlékli mi na ruku štítek se jménem – napíchli dvě kanyly – bydliště? Zaměstnavatel? Nejvyšší dosažené vzdělání manžela…?! A jak se bude miminko jmenovat? Jak, nevíte?!.. Něco tu prostě musím napsat! Ano, hned teď! ……………  Dodnes si pamatuju, jak jsem na tom příjmu ležela asi hodinu a půl sama, už napíchaná na infuzi,  kolem mě chodily zaměstnané sestry a porodní asistentky, nemohla jsem si dojít ani na záchod, a za dvojitými dveřmi na chodbě máma, která za mnou  nemohla a která o mě celou dobu neměla žádné informace. Na oddělení bylo opravdu rušno, dokonce tak rušno, že nebylo volné žádné lůžko, takže mě „na pozorování“ umístili do volného porodního sálu, kde jsem nakonec vleže strávila celý zbytek odpoledne, večer a odkud mě v jedenáct v noci přesunuli na malinký pokojík JIPky s třemi dalšími pacientkami, které během noci postupně odcházely rodit, dokonce přibyly a vystřídaly se další dvě, jen já stále že „ještě čekáme na další vyšetření a krev, ráno se uvidí“. Po dost vzrušující noci na JIP se vidělo to, že po nasazení jakýchsi léků (pamatuji si, že mi byl jen zběžně sdělen název, ale nikoli o jaký preparát se jedná 🙁  ) budu během dne přemístěna na oddělení o patro níž na další pozorování a čekání.

Tím, že jsem se přesunula na čekačku na gynekologické oddělení, jsem získala dvě prima spolubydlící, ale informací ne o moc víc, než předchozí den na JIPce. Byla sobota, nemocnice jela v „klidovém“ režimu a přede mnou pořád nejistota, jak to s tím porodem tedy nakonec bude.  Každou chviličku natáčení monitoru, čtyřikrát denně dávka léků, kortikoidy pro miminko….. snídaně-oběd-večeře … víkend plynul pomalu… a ještě k tomu můj úplně první pobyt v nemocnici… Služby se střídaly, některé PA byly velmi milé, ohleduplné, jiné byly šupšup hned se vším hotové. A ano, také lékaři byli různí. Jsem vlastně docela ráda, že si nepamatuju jméno pana doktora, který při vizitě přistoupil k mé posteli se slovy „Á, co pak to tady máme za cizokrajné jméno… Ahmed.. No podívejme, vy jste ti islamisti žejo, voni tady maj taky tu modlitebnu v Hradci, no jo… a tak copak,..“ – prohmatával mi těhotné břicho, „ nemáte vy tam  schovanou na nás bombu?“ Ha. Ha. Ha. Žoviální smích. Fakt jsem si připadala trochu jako ve filmu od Monty Pythons a byla jsem úplně bezmocná jakkoli se k tomu postavit A víkend se překulil do nového týdne.

Miminko to v pondělí večer rozhodlo. Praskla mi voda, následovalo opět ryc hlé balení všech osobních věcí a na vozíčku přesun pěkně zpátky nahoru na JIP, na stejný pidipokojíček, který už jsem znala z pátku. Nabuzená vidinou stále ještě možnosti spontánního vaginálního porodu jsem si to, co pak ve skutečnosti následovalo, vůbec nepřipustila. Začaly se mi velmi rychle a velmi bolestivě rozjíždět kontrakce. Ze začátku jsem si ještě byla schopná číst, dokonce si i pamatuji, na co další maminka, která na pokoji ležela se mnou, koukala v televizi, pak už to začalo nabírat grády, dovolila jsem si podle pokynů zazvonit na PA, která přišla, a když mě viděla při kontrakcích, jen se podivila „To už je máte tak rychle za sebou? A fakt to tak bolí?“……. Na mou snahu chodit po pokoji a ulevovat si při kontrakcích hlubokým mručením  mi bylo řečeno, že tím „se akorát vysilujete, běžte si lehnout a nehlučte tolik“. Strašně mi chyběla obyčejná lidská podpora, blízkost. Bezpečí. Pomoc. Držení za ruku.  Ten zmatený pocit, kdy jsem požádala asistentku, jestli by mě na chvíli mohla držet za ruku a ona mě po chvíli při mé kontrakci rázně napomenula, ať jí tak nemačkám, a ruku odtáhla 🙁  Těsně před půlnocí, po dvou vyšetřeních  a další řadě bolestivých stahů, mi nakonec lékař oznámil, že TO BUDE MUSET JÍT CÍSAŘEM, „dítě se nechce ani hnout, spí a vzhledem k růstové retardaci a nízké porodní váze nebudeme riskovat“.

Hotovo. Tečka. Opět žádné další vysvětlování a prostor pro diskuzi, hlavně teď už rychle…. , nacévkovat, převléknout do anděla, v kontrakcích jsem nebyla skoro schopná pomalu ani vstát z postele, ale „musíte rychle tady nahoru, tak pojďte, šup“, cpaly mě dvě asistentky na pojízdné lůžko, nepříjemně jsem si uvědomila přítomnost staršího zřízence, který mě pomáhal dostrkat nahoru na lůžko a odvezl mě na operační sál…. V papírech, matně jsem si vybavila, stálo cosi o možnosti volby anestezie – ale nikdo se mě na nic neptal. Zmatek. Ze všech sil jsem se snažila myslet na děťátko …  Vůbec jsem netušila, co teď bude, co až se malé narodí, jestli stihne manžel přijet včas, jestli ho za děťátkem pustí, a kde budu já?……………… Přesun na operační stůl, pár slov vyměněných s profesionálně klidným hlasem anestezioložky kdesi nade mnou….a….
……“Paní Martinko,“ jemný a laskavý hlas mě vytahuje z jakési hloubky, sestřička se nade mnou sklání, nevím, kde jsem, přísahám, že takhle jsem si vždycky představovala anděla!  „Tak už se nám proberte,“  její hlas je nádherný a chtěla bych jí udělat radost, ale nějak to nejde. Při příštím poloprocitnutí vedle sebe vnímám manžela, ptám se na miminko, je to chlapeček, odvezli ho na novorozeneckou JIPku, dýchá, ale má hypoglykémii, musí být v inkubátoru… Já ho ale chci! Já už mám teda děťátko?! Kde je? Kam mi ho odvezli?! Proč tu není se mnou?! Matně se snažím soustředit na fotku v manželově mobilu – ale já si chci synka přitulit, nechci ho na obrázku… A ještě chci spát….

Dospávala jsem dlouho, z anestezie se dostávala špatně,  špatný krevní obraz, musela jsem dostat dvě transfuze, vstát se mi podařilo až .. a celou tu dobu hlavně to prázdno – nemám svého syna u sebe a bolí to úplně fyzicky! Byla jsem ve svých „porodních“představách připravena na leccos, ale ne na to, že budu po porodu odloučena od svého dítěte bez možnosti ho alespoň vidět na dlouhých skoro 40 hodin!. Hradecká fakultní nemocnice disponuje jistě mnoha vynikajícími odbornými pracovišti, nicméně oddělení porodnice, šestinedělí a gynekologie je umístěno v úplně jiné budově než dětská klinika, kam jsou umisťováni na JIRP novorozenci!! A na celé budově gyndy a porodnice není k dispozici zřízenec, který by mě za synkem na jinou budovu dovezl! Musela jsem čekat, až budu schopná se posadit na kolečkové křeslo a přijede rodina na návštěvu, aby mě manžel mohl na dětskou kliniku odvézt, což nakonec bylo až druhý den po porodu (!) v podvečer….. V mezičase se u mého lůžka na pokoji opravdu na skok zastavila jakási lékařka z dětské kliniky, aby mi velmi stroze a rychle poreferovala o synově stavu – což jsem prakticky vnímala v pooperačním rauši jen napůl….. Celá strachy bez sebe o kojení a laktaci jsem poctivě každé dvě hodiny ručně snažila odstříkávat, při dotazu na možnost elektrické odsávačky mi bylo řečeno „to má ještě čas, maminko, to se vám rozjede, jen musíte pravidelně a pěkně manuálně“. Na můj dotaz, čím je krmen syn, mi bylo vágně sděleno, že snad mateřským mlékem od dárkyň. Během dnů hospitalizace jsem následně proseděla prakticky celé dopoledne, odpoledne i večer před inkubátorem na dětské klinice a snažila se povídat si se synkem, hladit ho a celý ten nešťastně přetržený čas, kterým nám měl patřit, vynahradit alespoň svou přítomností. Podpora laktace probíhala na mém oddělení šestinedělí stále víceméně vlažně, bez zájmu, na opakované dotazy na výpůjčku odsávačky jsem byla neurčitě odkazována na později… S dobře se hojící pooperační jizvou, ale velikým šrámem na duši jsem byla 6 dní po porodu propuštěna, ale syn bohužel dále zůstával na JIRP , takže následoval příjezd domů bez miminka, za kterým jsem každý den 50 kilometrů dojížděla. Poprvé jsem si syna mohla přiložit k prsu za nerudného dohledu postarší dětské sestry 10. den po porodu, kdy už byl krmen UM Pre Beba. Synek se nádherně přisál, zato já si zoufala, že pro něj nemám dost mléka.  Při mé veliké snaze udržet si i za daných podmínek laktaci mi nedělaly moc dobře přezíravé poznámky některých sester : „prosim vás, už si to prso nemačkejte, dyť vidíte, že tam nic nemáte, si tam akorát naděláte modřiny…“ ! Teprve za několik dní mi bylo umožněno ubytovat se na oddělení pro matky ve FN , odkud nás naštěstí hned další den přesunuli konečně na rooming-in novorozeneckého oddělení. To už jsem se nemohla dočkat, až konečně odjedeme domů, hlavně pryč od nekonečných kontrol („na rooming-in jste hlavně proto, abychom si zkontrolovaly, jestli se o dítě dokážete postarat“!! …?!), stresujících příkazů, pokynů („no nesahejte MI na NĚJ , sotva jste přišly zvenčí, vydezinfikovali jste si už ruce?!?!“  – dětská sestra oslovuje mě a mého manžela), zákazů („je přísně zakázáno, aby dítě spalo u matky na lůžku!“) a doporučení („no to jste ho včera tak dlouho měla na sobě a chovala ho, že se mi tu, když jste pak odjela domů, samozřejmě rozeřval a musela jsem ho kdovíjak dlouho houpat.. ..to my je tady nezvykáme na tohleto..!!!“ – dětská sestra mi rádoby bodře vyčítá „přehnané“ chování a mazlení…) .

Tak nesmírně ráda jsem se doma vrhla do unavujícího, ale radostného kolotoče kolem čerstvého miminka!  Ani nevyspání, noční tišení pláče z bolavého bříška, starosti s laktací, nic nemohlo vykolejit mou konečně nabytou jistotu novopečené maminky – doma jsem z ničeho neměla nejmenší obavy, nikdo cizí mě nesekýroval a nepoučoval, všechna péče, nové vjemy, starosti a zážitky, to všechno mi přišlo tak snadné a přirozené! Syn se oproti doporučované postýlce s elektronickou Nanny přestěhoval ke mně do postele, kde jsme se oba k sobě pořád tulili, vyhladovělí tou nesmírně dlouho pauzou  bez vzájemné blízkosti a dotyku! Začal bleskurychle přibírat, krásně jíst, navázali jsme se na sebe a přes ten nečekaně nepříjemný a traumatizující začátek máme doma bystré, stále dobře naložené a usměvavé, sebevědomé, vypapané a vymazlené  miminko.

Svůj první porod jsem si, ač s pokorou a vědomím, že stát se může cokoli, představovala jinak.  Především jsem si slibovala, jak si budu stát za svým, nenechám nikoho narušit náš bonding s děťátkem, budu chtít mít neustálou kontrolu kde moje dítě je a co se mu děje….. Jsem lékařům z FN v Hradci Králové vděčná za záchranu svého i synova života, za odbornou péči a skvělý operační zásah (zbyla mi po něm ukázkově tenká jizva).  Děkuji všem šikovným a laskavým sestrám a porodním asistentkám, které o mě a mého syna pečovaly. Bohužel však mé ostatní zkušenosti spojené s  porodem jen potvrzují můj negativní názor na to, jak je u nás pečováno o těhotnou, o rodičku a o matku s dítětem: mnohde panuje rutina, spěch, profesní vyhoření, zastaralý přístup, neprofesionalita, neetickost, nelaskavost.  A bohužel  také mé zkušenosti potvrzují, že VŠE JE O LIDECH.

Právě proto bych chtěla poděkovat Ivaně K. za její práci, za osvětu, kterou svým příkladem koná a za profesní i lidské nasazení. A děkuji jí i všem lidem s otevřenýma očima a srdcem za to, že jsou.

Martina Ahmed-Čermáková