Vaše stránky znám již dlouho, a chtěla bych se také, doufám ku prospěchu čtenářů i čtenářek, podělit o své porodní zkušenosti a pocity. Napíšu o svém druhém porodu, protože ho vnímám pozitivně (k tomu prvnímu jsem měla jisté, i když ne kardinální výhrady).

Druhý chlapeček se nám narodil v roce 2010 v porodnici. Měla jsem k dispozici svojí porodní asistentku, respektive tým tří (dvě s jednou náhradnicí), z nichž jedna měla určitě k porodu přijít. Absolvovala jsem několik pohovorů s oběma zkušenými PA, které obě v porodnici pracovaly. Posledních několik návštěv před porodem, které v českém systému probíhají většinou u lékaře, jsem absolvovala u jedné z PA v porodnici během soukromé schůzky v prostředí, ve kterém se potom chlapec narodil.

Když jsem pak v onu jarní sobotu dopoledne uznala, že mírné stupňující se bolesti už budou ty porodní, zavolala jsem příbuzným a partnerovi, že ještě počkám, sbalím si věci, dám oběd synkovi (1,5 roku) a zřejmě odpoledne pojedeme.  Byla jsem celkem klidná a chodila po bytě, jak nejrychleji to za pobíhajícím synem šlo. Můj hlavní pocit byl těšení se a tréma, tedy kromě periodických bolestí. Synka jsem dala po obědě spát a asi v půl třetí se rozhodla, že je čas pomalu vyjet – cesta do porodnice nám bude trvat asi čtyřicet minut. Zavolala jsem své PA. Ta zrovna sloužila a řekla, že nebudeme volat té druhé PA a že to zvládneme spolu, ať přijedem. Samozřejmě v ten moment už byla x hodin beze spánku v práci. Hlavou mi proběhla rychlá myšlenka „bude tam se mnou možná skoro další službu, to je jasné“, obdivovala jsem to a byla ráda. Partner i babička dorazili do hodiny a do porodnice jsme dorazili asi v 17.00.

První porod nám s prvním synem od sotva znatelných bolestí trval 15 hodin. Druhý celkem asi 14 hodin s tím, že ráno se mi povedlo minibolesti ještě na chvilku zaspat, tak nevím, jak se to v tomhle případě počítá. Každopádně to byl porod bez invazivních metod, spontánní a přirozený. V 19.00 jsem vlezla v porodnici do vany, která mi na chvíli pomohla. Po nějaké době jsem už nevěděla, co se sebou, a k tomu se ozval hlad. Snědla jsem kus rohlíku a byla děsně nespokojená s jakoukoli polohou. Připadala jsem si jak velryba v těsném akváriu. Bylo mi horko a partner mi začínal trochu lézt na nervy, stejně jako já sama sobě. Pak jsme se dohodly s PA, že je čas vylézt z vany, že už to nepomáhá. Bylo asi 21:30. Navrhla jsem pozici vsedě na záchodě jako při předchozím porodu (čímž se ten rozběhl do konečné fáze). Čas na záchodě jsem strávila převážně sama a PA mě přišla několikrát zkontrolovat a já už zas nevěděla, co dělat. PA mi taky začínala lézt na nervy – přišlo mi, že mě „kontroluje“. Najednou řekla něco v tom smyslu, že kdybych něco opravdu udělala, už jsme mohli miminko mít u sebe. V ten moment jsem se naštvala, nic jsem ale neřekla, PA mě sundala ze záchodu, pomohla mi na lůžko a odešla. Naštvání kulminovalo, až se mi něco přepnulo v hlavě a donutilo mě to křičet, dost vysoko a nahlas na to, aby za minutu přiběhla jiná PA, co měla zrovna službu. Prohlédla mě a řekla, „no vida, já myslela, že už to bude, když tak křičíte – no je to dobré, postupuje to, jedeme dál“. Za okamžik se zjevila moje PA. Konstatovala také, že se proces pohnul, zase odešla a chvíli mě ještě nechala křičet, což jsem potřebovala. Jak jsem se později dozvěděla, šla si vypít to kafe, které si před tím udělala. A mně křik dál ulevoval a pomáhal mi tlačit.

O partnerovi jsem dávno ztratila přehled. Asi šel zrovna ven na vzduch, když nebylo co dělat. Nevím, jak dlouho to trvalo, než mi praskla voda a nastala konečná fáze porodu, protože jsem prostě byla mimo. Ještě jsem se přesunula jednou, když PA řekla, že už to asi bude, na porodní lůžko na malém sále zahaleném v pološeru. Objevil se partner a držel mi pokrčenou nohu až do konce. Ležela jsem na pravém boku a vnímala tělesné pocity už zbavené bolesti. Občas někdo ztratil pár slov, svůj křik jsem nevnímala. Jeden z hezkých momentů byl komentář partnera, že „už vidí hlavičku“ a PA mi ji ukázala v zrcátku – to jsem vlastně chtěla zažít a byla jsem ráda, ale potom jsem si uvědomila, že to tak důležité není. Chlapce jsem zřetelně cítila, jak mnou prochází. Už jsem si připadala mnohem racionálněji, i když k racionalitě jsem měla na hony daleko. Náš druhý chlapec se narodil v pozici hvězdáře (s očima upřenýma do oblohy), šňůru jednou kolem krčku, byl trochu bledší, ale jinak v pořádku – reflexy atd. Když jsem ho prvně uviděla, zdál se mi bledý a chtěla jsem, aby se hned nadechl – vybízela jsem ho, aby křičel. To mě rychle přešlo, protože PA mi ho hned dala na tělo, kde se nadechl a zabroukal. Měla jsem ho na sobě nějakou dobu a pak ho zabaleného do plínky partner odnesl zvážit (měřen nebyl, na naše přání). Za pět minut mi ho partner opět přinesl. Narodil se asi v 0.30 v den narozenin mého otce. Lékař mě viděl dle dohody až po porodu, „zkontroloval“ mě a drobné natržení navrhl nešít, a to bylo vše z jeho strany, placenta byla dávno venku. Chlapečka jsem si na novorozeneckém oddělení vykoupala druhý den sama. Zmrazenou placentu jsem si vzala po pár dnech domů.

Druhý den jsme v porodnici několikrát rozmlouvaly s mojí PA mj.  – o držení novorozence „ve vajíčku“, o různých věcech ohledně kojení, etc. Taky jsme si vysvětlily, že při porodu PA poznala moment, kdy jsem začala být naštvaná a schválně řekla, že už jsme to miminko mohli mít, a pak si odešla udělat kafe. A dobře mě odhadla, už jí to takhle vyšlo několikrát – porod se posunul dál. Pak jsme se tomu ještě několikrát zasmály, naposled když nás po čtrnácti dnech v Praze navštívila „zkontrolovat“ – výraz a koncept, který se stal klíčem k porodu, na který se smíchem vzpomínám dodnes. Jsem moc ráda, že jsme ho takhle mohli všichni tři prožít – já, partner a náš chlapec.

PA s celostním přístupem je nutností, kterou si bohužel ještě moc málo lidí v Čechách uvědomuje. Je nám psycholožkou, zdravotní sestrou, matkou, kamarádkou i vychovatelkou, nemluví, když je potřeba ticho, spíše jedná – a to vše s jedním cílem – pomoct nám, když to potřebujeme, a jinak nás nechat být, ať děláme, co umíme, je to přeci naše věc.

Přála bych všem matkám a jejich novorozeným dětem, aby jim bylo umožněno zažít něco podobného, co my, aby to nebylo výjimkou. Nechápu, jak to, že za takové přirozené věci je potřeba vlastně bojovat – asi se jich společnost snažila zbavit příliš neuváženě tak, jako bylo náboženství nahrazeno socialistickou morálkou. A teď se ukazuje, že to byl nesmysl.

Alice z Prahy