Co se týče porodů, tak v mojí rodině jde o samé traumatické příběhy – znásilnění v dětství a velký strach se (po mnoha letech poté) při porodu svléct před lékaři, díky tomu císařský řez, téměř úmrtí matky, poté psychiatrické léčení. Dále vyvolaný porod předčasně, dítě 15 dní bez matky v inkubátoru, lékaři do porodní zprávy napsali, že dítě nebude po přidušení při porodu nikdy zcela v pořádku. Traumatický porod, po kterém už matka nikdy nechtěla děti, nástřih při každém porodu navzdory přání matky, aby nestříhali, separace, separace, separace… Bylo by toho tolik a to mluvím jen o té nejbližší rodině….

Buďme rádi, že žijeme v dnešní době, kdy můžeme rodit v porodnici v péči odborníků, říkají mnozí…

Nikdy jsem se s tímhle nedokázala dostatečně ztotožnit. Hledala jsem odpověď na otázku, proč je porod něčím tak strašným, proč otevírá stará traumata či přináší nová a co je vlastně na té bezpečnosti porodnic a nebezpečnosti porodu doma. Jak by to bylo tehdy s ženami v mé rodině – kdyby mohly porodit doma jen se známou ženou (nebo za podobných „domácích podmínek“ – ve smyslu intimity – v porodnici), nebo nenechat si porod vyvolat či absolvovat potřetí nástřih….

Zajímala jsem se o to dost a vedla dlouhé debaty s mými kamarády mediky.

Ti za mnou jednoho dne přišli s návrhem: „Vezmeme tě k porodu.“

Nechápala jsem, jak je to možné, ale když mi vysvětlili, jak je fakultní nemocnice přeplněná studenty ze všech možných oborů, jak se tam střídají lékaři i sestry… že prostě nikdo nepozná, že jsem holka „z ulice“, co se jen tak přišla podívat mezi nohy cizí rodící ženě.

A tak jsem skutečně jednoho večera dostala příležitost na vlastní oči vidět bezpečí a profesionalitu odborníků jedné fakultní porodnice. Kamarádi mi půjčili nesterilní bílé oblečení. Studentskou kartu jsem mohla použít i ze své fakulty, protože na dálku vypadala úplně stejně jako karta, co měli medici, studentky porodní asistence a další.

Při vstupu na oddělení jsem jen podala kamarádovu nevyplněnou průkazku, kam mi sestra automaticky dala razítko, že jsem si splnila svoji povinnost účastnit se porodu. Kamarád byl za razítko rád. Aspoň se mohl doma vyspat. Čekali jsme asi hodinu na chodbě. „Pojďte se zeptat tady téhle rodičky, zda souhlasí s vaší účastí u jejího porodu.“

Vešli jsme do porodního boxu, kde nebylo žádné porodní křeslo. Nějaká žena tam ležela na rovném úzkém lehátku v naprosté agónii z bolesti. Byla tam sama na monitorech. Snažila se být „ta tichá a poslušná“. Když jsme se jí zeptali, v bolestech kývla, „že ano“. V tom momentě jí bylo jedno, kdo je kolem, i kdyby před tím podepsala stoh papírů, že si studenty u porodu nepřeje.

Do místnosti vstoupila řeznice. Paní doktorka, ale na první pohled vypadala jako „machna z masny“, vzezřením na padesát, i když jí bylo možná dvaatřicet.

Sledovala monitory a začala se nás ptát. Kamarádi mě ale už předem na tuto situaci připravili, že medici jsou běžně z porodu v šoku, že se nic nestane, když nebudu odpovídat. A opravdu – z nás tří přítomných „mediků“ neodpovídal nikdo. Paní doktorka nám vysvětlila a popsala situaci a šup zas na chodbu. Její vysvětlování bylo zaměřeno spíš na „technickou stránku porodu“. Rodičky si téměř nevšímala, spíše monitoru… „Zavolám vás za chvilku.“ Za pár minut přišla sestřička (ne moc nadšená naší přítomností, což se není čemu divit) a řekla nám, ať už teda jdeme, že se jde rodit.

Ještě během čekání jsme si detailně prošli oddělení, prohlédli si míče, vany, pomůcky, jaké mají ženy k porodu. Celkem sympatické. Proč tahle rodička nevyužila těchto možností při porodu??? Proč tak dlouho jen ležela pod zářivkami?

V porodním boxu u rodičky bylo jen to uzoučké ploché lehátko… A pod ním stolička. Možná vás napadá, proč…

Rodička měla v ruce nějakou infuzi, ale detaily nevím. Tehdy jsem se ani nezeptala. Byla jsem skutečně v šoku… a to ještě nedošlo „na věc“.

Paní byla na pokraji sil. Hodiny ležela bez velkého pohybu na monitorech s kanylou. Prosila o změnu polohy a o vodu. Sestřička jí dovolila pouze omočit rty v černém čaji. „Pít bohužel nemůžete, ale nebojte, už brzy tu bude miminko. My vás teď trošku podepřeme a pomůžeme vám. Někdo jí dal pod hlavu podložku, někdo další odběhl pro její maminku. Ta jí pak držela za ruku a mezitím dvě sestřičky rodičce roztáhly nohy a kolena co nejvíce přitiskly k jejím žebrům. Jedna sestřička (či PA) si z pod lehátka vysunula židličku… „Tak pojďte, maminko, teď do toho dejte všechno a už brzy to bude. Pořádně se nadechněte a tlačte jako při stolici. Zavřete oči! Paní doktorka vám pomůže.“

Paní tlačila, co se dalo. Měla tak vyschlé rty. Znovu poprosila o vodu. Omočit rty „á pojďte maminko, ještě, ještě, musíte tlačit víc, málo se nadechujete, zavřete ústa, pojďte, ještěéé víc síly do toho dejte!“

Mezitím si paní doktorka připravovala nástroje a jehlu na šití. (Kdyby došlo k poranění, aby byla připravená pomoci? Spíš mi přišlo, že měla od začátku v plánu stříhat a ne vyčkávat, zda vše půjde „samo“) … Můj kamarád na mě mrkal a ukazoval si na kapsu, že tam má sůšu a pak si ji spolu dáme. Začal se lékařky i dost vyptávat a přibližovat se k rodičce co nejblíž, aby dobře viděl.

Sestřička se postavila na stoličku a já viděla, jak po pronesení věty „A teď pořádně a už to bude.“ snad celou vahou loktem naskočila na rodičku. Ta se zmohla jen na „němý výkřik“.

Lékařka silou vytahovala dítě (moje kamarádka porodní asistentka, která chodila na praxi do této nemocnice, mi říkala, že se děti mají tahat silou a že i ona se to učí a zatím je dost nesmělá, nepoužívá moc sílu, ale už se zlepšuje. Je to prý fuška pořádně zatáhnout tak, jak se má… ).

Předtím lékařka miminku „pomohla“ nástřihem, při kterém paní vyjekla (k tomuhle mi ta kamarádka řekla, že nástřih nemůže bolet díky napnuté odkrvené hrázi). Paní na provedení nástřihu nebyla upozorněna, tak proč vyjekla čistě náhodou ve stejnou dobu, co Machna střihla?

A už drží miminko za nožičky hlavou dolů a bleskurychle přetíná šňůru. Při tom vysvětluje, co dělá. „Tak maminko, máte chlapečka“, řekla lhostejným tónem (a to opravdu nepřeháním, čišilo z ní jakési zpruzení). Sestřička s ním „proletěla“ matce kolem hlavy, aby se „podívala“ a byla pryč.

Matka ležela naprosto vysílená s žalostně suchými rty a křečemi v bocích z dlouhotrvajícího setrvávání v jedné pozici. Zašeptala své mamince něco ve smyslu: „Dej vědět partnerovi“. Dítě ji v té chvíli nezajímalo. Po takovýchto porodech, zdá se, nemají matky na nějaký bonding ani pomyšlení. Nemají totiž pomyšlení na nic.

Doktorka nejdříve násilím vytáhla z matky placentu, pak se v ní chvilku prohrabovala, a pak se snad přes půl hodiny „hrabala“ v té paní. Byla nervní, že jsme jí podali špatnou jehlu a rozbalili ji – bude ji muset vyhodit, takové škody! „Ty jehly jsou drahé. Příště mi tuhle nerozbalujte. Počkejte, až co vám řeknu.“  Kamarád měl hlavu už opravdu nevhodně blízko rodidel ženy, že se její maminka, nervózní z toho počtu osob při porodu její dcery, začala ptát, zda ho to tak zajímá a zda chce být také porodník. On na to s úsměvem, že ne, že chce být chirurg, ale rád se dívá na šití zblízka, aby viděl, jak se to dělá.

Viděla jsem, jak se z paní valí spousta krve. Viděla to i její maminka a nejistě se zeptala, zda je to v pořádku a neděje se něco. Machna se „špachtlemi“ v ruce odpověděla, že je to trochu víc, ale ne nic neobvyklého. Narvala do ženy ta železa. Přestože ještě před vteřinou rodička vypadala, že snad ani nedýchá, div z té postele nevyskočila. Doktorka ji nepříjemně téměř okřikla: „To nemůžete! Když se budete takhle cukat, bude to ještě horší.“ A jala se do šití rozsáhlého potrhání. V dálce řvalo miminko, jako by mu taky zaživa stříhali hráz a vráželi mu lokty do břicha. Maso a krev v rukách doktorky mi spíš připomínaly scénu z jatek, než z porodu v 21. století ve špičkové porodnici.

A už sestřička přinesla krásně zabalené vykoupané miminko. Babičce hlásila míry. Matka se na něj ani nepodívala. Sestra jí ho chtěla dát do náruče, ale prostě by to ani nešlo. Matka nebyla schopná ho držet. Cukala se tam v bolestech při šití, i když byla na pokraji omdlení. Ani během dlouhého šití nedostala napít a nemohla si opřít nohy – musela je celou dobu držet roztažené (porodnické třmeny s popruhy jsou sice děsivé, ale téměř hodiny držet nohy roztažené v pozoru jak voják bez možnosti si odpočinout, to je taky mazec). Její maminka jí naštěstí trochu pomáhala přidržováním jedné nohy. Řeznice zase zanadávala, že na to špatně vidí a že musí část přešít…

Ještě chvilku jsme se tvářili, že se zájmem zkoumáme rozstříhanou a do dalekých hlubin roztrhanou vagínu rodičky a um paní doktorky to vše dát zas dokupy…

Poté se medička, co byla s námi, odebrala asi někam do studovny (naštěstí neměla ani trochu zájem se se mnou víc bavit a tím zjistit, kdo jsem) a kamarád hned za dveřmi porodního boxu z kapsy vítězoslavně vytáhl sušenku.

Doktorce také stačila účast mediků pouze u porodu bez důrazu na předcházející i následující momenty. Ve svých odborných komentářích ani jednou nezmínila důležitost potřeb a pocitů žen a jejich vliv na průběh porodu.

Mně v hlavě vřela myšlenka, že tohle je to nejhorší, co jsem v životě zažila a přes ni křičela druhá, že ne, že to je přece to nejhezčí, viděla jsem narození miminka.

Bylo mi tak špatně a ještě hůř, když kamarád měl v hlavě jen tu svačinu a na mé otázky „Proč?!!!“ bezstarostně odpovídal, že takhle to je asi nejlepší, že je to potřeba a má to nějaký smysl, ale že on podrobně neví, ale že to vykoupané miminko s pletenou čepičkou na hlavě je takhle pro matku určitě lepší, protože se ho nelekne, jak je špinavé od krve.

Vrátila jsem propocený plášť jeho spolubydlícímu na koleji. „Tak co, jaký to bylo?“ Šibalsky na mě mrknul. Už mě došla chuť se o porodech s touhle dvojicí mediků bavit.

Jsou to stále moji kamarádi. Dnes už lékaři a žádný z nich se nevěnuje porodnictví a gynekologii, takže chápu, že ani tehdy neměli o porod tak hluboký zájem. Nešlo ale o odbornost, ale o lidskost, o rozpoznání násilí a zbytečné rutiny. Moji kamarádi tohle, bohužel, příliš nevnímali… a to byli teprve na začátku své lékařské dráhy, kdy by mohli být nejvnímavější a plní ideálů o lepším fungování světa… Jinak to jsou milí a vnímaví muži, ale rutina násilí je v českém porodnictví asi tak zakořeněna, že je těžké jí rozpoznat, i když ji máte před očima.

Od této mé zkušenosti uběhlo už několik let a já se ji rozhodla sepsat až teď. Přestože jsem byla pouze pozorovatelem porodu cizí ženy, zasáhlo mě to jako jeden z nejsilnějších traumatických zážitků v životě.

Tak tady vidíte, jak může vypadat ono „bezpečí“ porodnic. Že je to někdy nehorázný masakr, který je ale vnímán jako norma, a tak v tomto mladí lékaři a asistentky pokračují, protože je to starší kolegové učí a při tom vedle nich stojí nějaká úplně cizí studentka nelékařského oboru nebo novinář s kamerkou v plášti, jak mi moji kamarádi medici sdělili, že se někdy stává a že to prostě prochází.

O účast na dalším porodu jsem už neměla zájem, i když by to bylo tak jednoduché se na tu „podívanou“ zase dostat – a dokonce zdarma oproti doprovodu rodičky, který si musí zaplatit za sterilní oděv a může být přítomen jen určitou dobu.

O této porodnici jsem slyšela jen samou chválu. Sice mi některé rodičky i asistentky odtud potvrdily, že tam mají určitá méně příjemná pravidla, na kterých trvají, ale i tak že je to skvělé místo pro přivedení potomka na svět.

I přes tyto pozitivní reference jsem se několik let poté rozhodla přivést své dítě na svět doma. S jídlem a pitím, na které jsem měla chuť, bez skákání na břicho, povelů, že mám zavřít oči nebo pusu, bez násilného vytahování placenty, bez nástřihu i koupání řvoucího miminka.

Porod dokonce ani nebolel a neměla jsem žádné poranění. Miminko po porodu jen malinko zaplakalo a pak se se spokojeným výrazem přisálo. Nikdo mi neříkal, co mám dělat. Asistentka vyšetřila miminko na mém těle a pochválila mě za skvělý porod. Poté jsem plná sil a euforie bez problémů obstarala miminko, najedla se, vysprchovala…. Prostě vše bez „bezpečí porodního sálu“.

Do vlastního porodu jsem si mnohokrát přemítala porod oné ženy a říkala si, do jaké míry budu mít podobné zážitky. Na našich porodech bylo společné jen to, že máme obě syna a rodily jsme ve stejném věku. Další analogie bych už asi těžko hledala…

Jméno paní mi tehdy snad ani nebylo sděleno a její obličej si nepamatuji. Možná dnes chodí po světě jako spokojená matka, co jí i dítě tehdy zachránili a byli moc hodní, že poradili, co je při porodu třeba. Možná teď čte tyto řádky a už ví, jak to tehdy opravdu bylo a že to nemuselo být. Omlouvám se této ženě, že jsem přispěla svou přítomností k tak neosobní a netrpělivé atmosféře porodu. Zároveň jí chci poděkovat za to, že byla poslední tečkou v kapitole traumatických porodů mého života, u kterých jsem se snažila připustit variantu, že to jinak nešlo.

Ode dne zrození jejího syna jsem si udělala jasno a rozhodla se, že nikdy nebudu ovce a všemu zlému u porodu i po něm řeknu „Ne!“.

Děkuji všem ženám, které v sobě nacházejí odvahu postavit se systému, a moc fandím těm, kterým se to nepodařilo a trápí je to. Ženy, jak moc já vás chápu! Sice bych v situaci oné rodičky byla asertivnější, ale asi těžko bych se dokázala dostatečně bránit. V tom momentě mi přístup „odborníků“ nepřišel tak hrozný. Asi vlivem adrenalinu a té stresové situace mi věci docházely až po chvilce, ale s o to větší hrůzou. Jen těžko se rodička dokáže ubránit, když je v rukou odborníků, co na ní tak hezky mluví, že už to bude a tak milým hlasem dávají pokyny, jak nejlépe porodit…

Moc přeji i těm odborníkům, aby našli cestu k přirozenosti a poznali, jak krásný porod může být a že místo půlhodinového komplikovaného šití by mohli minutu chválit matku a dívat se s ní na ten poklad na jejím břiše. Dalších 29 minut by měli čas na kafe, aby mohli přijít svěží k dalšímu porodu.